Na viděnou, dívko v ručníku

EPILOG - CASSIE

O pět let později

Camille se na mě pyšně usměje, když mi předá šek ze včerejší výstavy. „Všechny obrazy se prodaly, Cassie."

Vytřeštím na ní oči. „Všechny?"

„Všechny," přikývne s úsměvem od ucha k uchu. „Zdá se, že máš v tomhle městě slibnou budoucnost."

Pevně ji obejmu a ona se mému nadšení zasměje. „Děkuju!"

„Mně neděkuj, zlatíčko. To ty máš dar od boha."

Camille se zářivě usměje a ve svých pouzdrových šatech odkráčí pryč z galerie. Já se nevěřícně svalím do kolečkového křesla za stolem, na kterém se štosují objednávky na obrazy.

Celá tahle galerie vznikla už před dvěma lety a rozjela se tak rychle, že jsme tomu s Camille ani nechtěly věřit. Moje obrazy jsou tak populární, že nejen že se prodávají ty, co nakreslím jen tak, ale lidé si je i objednávají. Rezervují si termíny ve studiu, kde si nechávají kreslit vlastní portréty nebo portréty svých psů či kabelek. Ano, i to už se mi stalo.

Na stole se mi rozvibruje telefon.

„Ahoj, lásko, už jsi na cestě?" zeptá se mě Garrett.

„Camille před chvílí odešla a dala mi šek na 250 tisíc dolarů."

Na druhé straně to na chvilku utichne. „To si děláš srandu."

„Ne, přísahám."

„Kurva, Cassie! To je fakt velká věc!"

„Já vím," přitakám rozechvěle. „A jak to šlo s klukama? Už umějí ty kličky, o kterých jsi mi říkal?"

„Ne, Zack v tom pořád plave, ale ostatní už se zlepšují. Za to Simon už chytá jako profík. Uvažuju, že navrhnu jeho rodičům, aby ho dali ke starším žákům."

„Vážně? Tak to je paráda!"
„Tak už pojeď domů, nemůžu se tě dočkat."

„Jasně, jen už si zařídím poslední věc a už se řítím," slíbím mu.

„Miluju tě."

„Já tebe víc."

Hovor ukončím a telefon odložím zpátky na stůl. Otevřu spodní šuplík a zpod papírů vytáhnu tu malou krabičku, co jsem si předevčírem koupila v lékárně. Zatím jsem neměla odvahu si ten test udělat, ale jelikož už mám přes tři týdny zpoždění, vím, že je nejvyšší čas.

Zvednu se ze židle, zasunu ji za sebou a s kabelkou přes rameno se vydám na záchod, kde krabičku rozbalím a vyndám z ní tu malou bílou věc.

A jakmile se na ní objeví dvě čárky, rozbuší se mi srdce.

Konečně jsem si udělala řidičák, takže už jezdím vlastním autem. Zaparkuju před dvoupatrovým baráčkem, který jsme si s Garrettem loni postavili. Chtěli jsme, aby byl podle našich představ.

Odemknu si vchodové dveře a ihned si všimnu Garretta, jak ke mně se širokým úsměvem míří. Tolik mi chybělo ho tu mít, když hrál v NHL.

Ihned po konci vysoké začal hrál za profíky, ale po třech letech, které strávil prakticky všude jinde než doma, se rozhodl, že to není pro něj. Rozvázal tam smlouvu a přijal skvěle placenou práci učitele hokeje na místní sportovní střední.

„Ahoj, lásko," pozdraví mě a sevře mě kolem pasu. I když mám vysoké podpatky, pořád jsem o dobrých deset čísel menší než on. Cítím se vedle něj jako panenka, co potřebuju ochránit.