Prodaná

7.

S nutnou dávkou sebezapření musela uznat, že pro tuto chvíli je pro ni nejlepší zůstat kde je. Alespoň než najde způsob, jak bezpečně utéct.

 Také už trochu začíná rozumět té jejich hatmatilce a dovídá se pár zajímavých věcí o sobě a hlavně o Faridovi, pánu domu.

-----------------------------------------------------

Vnímala ticho a závan vzduchu.

Netušila, co se stalo, ale ten tlak a nenechavé ruce prostě zmizely. Ještě jí hučelo v uších. Hlavní ale bylo, že ji nechali. Úlevou se jí podlomila kolena a ona sjela po zdi dolů.

Než dosedla na zem, ucítila jak ji zase chytil. 

Okamžitě se zapřela a vyděšeně vzhlédla, nebyl to ani jeden z těch tří a ona překvapeně hleděla do tváře svému majiteli. Její dlaně povolily a sklouzly dolů. Zvedl ji a ona vnímala rytmické houpání, jak ji nesl.

Věděla kam a bylo jí to jedno. Hlavně pryč odtud. Od nich. Začala se klepat. Vědomí, co měli ti tři v plánu, na ni dolehlo. Ani si neuvědomila, jak sevřela mezi prsty jeho halenu.

Jemu to ale neuniklo.

 Měl co dělat aby potlačil vztek. Na ně i na ni. To jak se ho ale držela ho svým způsobem uklidňovalo.

Donesl ji až do ložnice, chtěl ji položit ale nemohl. Držela se ho pořád jako klíště.

„Rád vidím že už ti nevadím, ale nehodlám spát oblečený," řekl jemným hlasem a přitom se usmál.

Zamrkala překvapeně vzhůru jakmile ucítila jeho poskočení hrudi jak se uchechtl. Něco jí říkal. Snažila se soustředit, ale jediné co zachytila bylo něco o oblečení.

 Nechápavě sjela dolů od jeho tváře na své vlastní ruce. Teprve pak si uvědomila, že se ho křečovitě drží.

Začala povolovat sevření svých prstů. Sotva se jí to trochu povedlo, netrpělivě se jí vysmekl. Zůstala sedět na posteli.

Svlékl se a přešel zpátky k posteli, aby si konečně lehl.

Seděla tam a napnutě čekala co udělá. Jako by se na ni snad měl z ničeho nic vrhnout. Viděla jeho pobavený úšklebek. Moc dobře si to uvědomoval. Teprve až usnul, uvolnila se a lehla si co nejdále. 

Tentokrát na posteli ale zůstala.

V noci se ji znovu vracel zážitek z jejího útěku. Stále viděla ty tři a v jejích představách nebyl nikdo, kdo by je zastavil. Míchal se jí ve snech dnešek s tím hrůzným pohledem z nevěstince, kterému ji Hasan nutil přihlížet... Několikrát se probudila a hodnou chvíli jí trvalo, než si uvědomila kde je.

 Nelíbilo se jí to, ale ten muž na protější straně postele pro ni teď znamenal bezpečí.

Další den probíhal stejně jako první. Jen v lázních neuniklo pozornosti ostatních žen několik menších modřin, které jí začínaly po těle vybarvovat. Potutelně se usmívaly a něco si šeptaly. Velmi rychle jí došlo, co si myslí.

 Považovaly to za následek divoké noci.

 Ani ve snu by je určitě nenapadlo, že by se pokusila o útěk a zkoušel ji někdo znásilnit.

To, jaká to byla pitomost se o něco takového pokoušet, už velmi dobře věděla. Možná i to byl ten důvod, proč je nikdo nehlídal. Žádná kromě ní nebyla tak pitomá.

Dnes už nemusela absolvovat ani prohlídku domu a tak ji zavedli do pokoje a nechali tam. Měla tušení, že by tohle měl být její pokoj. Stále ale nerozuměla dost, aby si tím byla jistá. Na jazyky měla talent, ale učit se je takhle za pochodu jen posloucháním pro ni byl dost nezvyk.

Měla teď ale čas se zamyslet, co dál.

 Nebyla tak bláhová, aby se znovu pokoušela o útěk. Rozhodně ne takto bezhlavě. Pokud by ale našla někoho, kdo by jí pomohl nebo byl ochotný otci odnést vzkaz...

To ale mohlo trvat týdny. 

Do té doby musela zůstat tady. S ním. Musela si taky ale i popravdě přiznat, že jí to nezní tak děsivě jako dříve. Především ne po tom, co ji zachránil. 

Ačkoliv se jí příčilo to, co by měla udělat, byla to pro ni ta nejpřijatelnější cesta z těch všech, které tu měla na výběr.