Prodaná

15.

Nechtěla ho vidět. Bylo to poprvé kdy na něj večer nečekala... a on si pro ni ani neposlal. Nakonec to nebyl ani jeden z nich, ale Jamir s Amishou kteří mu ji prostě předhodili... 

Pro klid v domě.

---------------------------------------------

Nechtěla ho vidět a bylo jí jedno jestli si pro ni někoho pošle aby ji dovlekl.

 Bylo to poprvé, co vlastně spala ve vlastní posteli. Pokud se to tak dalo vůbec nazvat. Ležela dlouho do noci stulená uprostřed postele s hlavou otočenou ke dveřím dokud neusnula únavou.

Dopoledne probíhalo jako každé jiné, alespoň než pro ni přišla Amisha a vedla ji pryč. Popoháněla ji a byla nervózní. Zvědavě ji při tom pozorovala. Obzvláště když se ocitli v chodbě, kde to vůbec neznala.

Rozhodně to bylo velmi daleko od těch pokojů, kde by se ženy měly pohybovat a jak brzy zjistila, byly očekávány.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad," promluvila Amisha, jakmile došli k Jamirovi.  Postával tam s tácem v rukou.

„Nespala u něj a on je dnes jak hladový tygr, nanejvýš ji prostě vyhodí taky," řekl Jamir a jí se nikdo na nic neptal. 

Jamir ji bez dalšího slova vrazil tác do rukou a postrčil ji dovnitř. Nemusela si ani domýšlet o co tu šlo. Prostě ji předhodili Faridovi, protože se k němu neodvažovali sami.

Docela rychle pochopila i proč.

 Byl podrážděný. Ne tak hrozně jako včera, ale pro ty co z něj měli strach to muselo být víc jak dost.

Přešla po místnosti a položila tác na volný stolek. Nebylo to ani zdaleka tak tiché jak to tady služebnictvo umělo. Misky o sebe cinky a tichem pokoje se to otře rozlehlo. 

Vzhlédl.

Na chvíli na ni zůstal nehnutě hledět než se opřel do křesla. Prsty párkrát nevědomky klepl do papírů před sebou.

„Mysleli si že tě to potěší," zodpověděla nevyřčenou otázku.

Momentálně si tím nebyla ani trochu jistá. Určitě se tak netvářil.

„A nevěděli že jim rozumíš," řekl.

Zavrtěla hlavou. ,,

Neměli nejmenší podezření," odpověděla.

Vstal a přešel k ní.

„Baví tě to," zkonstatoval než si sedl.

„Ano," řekla a bylo zbytečné to popírat. Stejně jí na rtech už teď hrál pobavený úsměv. Při představě jak by na tohle reagovali ho nedokázala potlačit.

Zkoumavě ji sledoval.

„Jak moc dobře rozumíš?," zeptal se po chvíli.

„Většinu slov a zbytek si zvládám domyslet. Čtení je ale problém. Ta hatmatilka...," řekla a umlčelo ji jeho podrážděné zabručení.

„To vaše písmo," poopravila se s úšklebkem, „mi nedává stále smysl," dodala ještě.

„Učíš se rychle," řekl a od něj to znělo skoro jako kompliment.

„Nemám tu moc co jiného dělat," zamumlala vyhýbavě. Nechtěla aby znal pravý důvod.

Upíral na ni zkoumavý pohled. Vymykala se ve všem. Čím více ji poznával, tím více viděl ten rozdíl mezi ní a ženami tady. Byla jako voda. Nezkrotitelná, nezastavitelná a nezlomitelná. Jako by někdo dal sílu mužského ducha do křehkého těla ženy. 

Natáhl se po kusu masa a chlebu.

„Bude to už všechno?," ujistila se když se pustil do jídla.

„Ne. Ještě jednou zkusíš nepřijít a ten pokoj ti zase vezmu. Rozumělas!," řekl podrážděně.

„Ano, vaše výsosti," odpověděla tiše a vysekla mu úklonu,, Protože jeho tady přece musejí poslouchat všichni ne?," řekla si sama pro sebe.

Hleděl za ní. Byla drzá jak opice. Možná se mu trochu i stýskalo po době, kdy jejich jazyku neuměla. Zauvažoval a na rtech mu pohrával pobavený výraz.

Večer na něj opět poslušně čekala. 

Přelétl ji pohledem a její ostražitost z prvních dní zcela zmizela. Automaticky k němu vykročila. Teprve pak si všimla že něco svírá v ruce.

Překvapeně hleděla na knihu kterou jí podal. Zvědavě ji otevřela a přelétla pohledem po několika stránkách. Bylo to něco jako slabikář.

Přejela prsty po písmu.

„Tam odkud jsi není zvykem poděkovat?," ušklíbl se.

„U nás je zvykem spousta jiných věcí," zamumlala a knížku položila opatrně na stolek. Dožadoval se pozornosti a ona neměla nic proti.

 „Ale poděkovat umíme," dodala a jestli čekal jen obyčejné děkuji, tak se rozhodně spletl.

 Došla až k němu a natáhla se na špičky. Přitiskla se rty k jeho a políbila ho se vší touhou co v sobě měla za ty dva dny.

Něco takového se rozhodně setkalo s odezvou i z jeho strany. 

Okamžitě ji k sobě přitiskl a ona se ocitla špičkami nohou ve vzduchu a překvapeně mu vydechla do úst když pod zadkem ucítila tvrdou desku skříně.

Dosedla na ni a objala ho.

Její způsob poděkování se mu dost zamlouval.

Nikdy by mu to nepřiznala a snad by to nahlas neřekla ani sama před sebou, ale chybělo jí to.