Prodaná

14.

Doufala, že naučit se jejich řeč pro ni bude tajná výhoda. Stačil ale jediný okamžik, kdy si přestala dávat pozor a prozradila se přímo před ním...

---------------------------------------------------

V knihovně ji málem už několikrát přistihli.

 Rozhodla se raději si najít jiné místo. I se svým atlasem proklouzla do jednoho ze salónků. Byla to nevelká místnost s vysokými okny vedoucími od města.

Stulila se a znovu zkusila najít logiku mezi těmi znaky. Pár si jich už od včerejšího dne pamatovala, ale většina jí stále unikala.

Při zvuku hlasů ani nezvedla hlavu.

 Nepředpokládala, že by mířili právě sem. Spletla se. Při otevírání dveří jí hlava vystřelila vzhůru. Neměla kam se schovat. Jediné, co stihla udělat, bylo schovat knihu vedle sebe.

Sledovala tři může jak vešli. Farid byl jedním z nich. Zarazili se s pohledem na ní. Nečekali ji tam.

Vyčkávala co bude. Byla připravena vyrazit okamžitě pryč.

„Nerozumí ani slovo," řekl jen Farid a přitom se na ní dlouze podíval, nebylo to mířeno na ni ale k nim. 

Jako by se ji prostě rozhodl ignorovat a pokračoval dále v tom, o čem mluvili. Rozhodla se hrát tuhle hru. Na jednu stranu ji něco takového od něj popuzovalo, ale zároveň byla zvědavá. Příliš zvědava. 

Zahleděla se z okna, jako by tam opravdu ani nebyla.

Nebylo to těžké předstírat. Nepřítomně hleděla ven a soustředila se na každé slovo. Bylo jich dost co si musela domyslet. To o čem se bavili bylo na hony vzdálené tomu o čem se bavily manželky a sloužící.

Probírali správu města. 

Zaslechla něco o vraždách a úplatcích. Vybavilo se jí co říkaly ženy. Získal tohle město nedávno a nebylo v nejlepším stavu.

Po chvíli musela přestat.

 V hlavě už ji hučelo, jak se soustředila. Zaostřila na krajinu za městem. Lákala ji. Nejraději by už konečně vypadla z tohohle domu...

Zahlédla pohyb hned vedle sebe a vzhlédla k Faridovi, setkala se ale s cizí tváří. Nebyl to on, byl to jeden z těch zbývajících dvou mužů.

Teprve teď jí došlo že tam jsou jen oni dva.

 Farid i s tím dalším odešli.

Byla tam s ním sama a on byl příliš blízko. Příliš na to aby si ji jen chtěl prohlédnout nebo mluvit. Zůstala nehnutě na něj hledět. Modlila se aby odešel, jenže marně.

Zvedl ruku a zachytil jeden z pramenů jejích vlasů. Promnul jej mezi prsty. Fascinovala ho jejich barva i její světlá pleť.

Prudce vstala a proběhla okolo něj, alespoň se o to pokusila. Chytil ji za paži a strhl zpátky.

„Jsi neobyčejná," zamumlal si pro sebe a přejížděl pohledem po ní.

„Docela nevýhoda že se neumíš dorozumět. Alespoň pro tebe," dodal ještě a volnou rukou jí zvedl bradu aby se na ni mohl lépe podívat.

„Jsi až moc lákavá a krásná," mumlal si to tiše pro sebe a jí docházel, co tím myslí. Pustil její bradu a přejel jí na bok.

Zprudka oddechovala. Nehodlala mu to dovolit.

 Hnusil se jí každý jeho dotek a zvažovala zda má vykřiknout, ale jen Bůh ví jestli by jí někdo přišel na pomoc, protože v domě kde žena má menší cenu než pouhý nábytek by jí asi těžko někdo pomohl.

Těkala pohledem až jí padl na jeho pas.

 Jako většina tady nosilo zdobný opasek zdobený zlatem a na něm se mu pohupovala i zdobená dýka. 

,,Pravděpodobně jen na ozdobu, ale i tak...," řekla si sama pro sebe.

Byl tak zabraný do kochání se jejím vzhledem že pohyb ruky zaregistroval až pozdě. Ostří se mu opřelo o krk. Ke své úlevě i zděšení byla pravá on si to dobře uvědomoval. 

Nevěřícně ztuhl.

„Neopovažuj se na mě ještě někdy sáhnout," zasyčela  Eleanor vztekle. 

Jeho ruce opravdu zmizely a on ucouvl. Oči měl rozšířené strachem. Neupíraly se ale na ni, spíše někam za její záda.

Ustoupila krok dozadu. Měla najednou hodně nepříjemný pocit.

„Pokud na někoho vytáhneš nůž, měla bys být připravená ho taky použít," řekl někdo za jejími zády.

Otočila se a přímo za ní stál Farid. Na tváři měl ledový výraz a oči vztekle přivřené.

Podívala se na nůž ve své ruce. Přece si nemyslel že by...

Vykročil k ní a vytáhl jí nůž ze svěšené dlaně. Než se vzpamatovala ozval se pokojem bolestný výkřik. 

Ten před ní se zděšeně díval na svou vlastní dýku zařazenou ve své dlani.

„Vypadni a už se jí nikdy nedotýkej rozumíš. Nemáš právo šáhnout na to co je moje," řekl Farid a on ho nezaváhal poslechnout ani na okamžik a vyrazil rychle pryč. 

Zůstala tam sním stát sama a pokud si ale myslela že ho vztek začne opouštět tak se spletla. Chytil ji za krk a donutil jí zvednout hlavu, aby jí viděl do tváře.

„Jak dlouho jsi se chtěla ještě přetvařovat, že neumíš naši řeč,?" zeptal se.

Vyděšeně se do něj zaklesla pohledem. Slyšel ji.

Byl vzteklý jak z něj dělala pitomce a zatím velmi dobře rozuměla tomu co jí říkal. Jeho stisk ji bolel.

 Palec se jí nešetrně zarýval pod bradu jak ji nutil dívat se mu do očí. Nemohla by mu takhle odpovědět ani kdyby chtěla. Možná to ani nepotřeboval a jen si chtěl vylít vztek.

Pustil ji a ona odklopýtala dva kroky zpět.

 Chytila se za pohmožděné hrdlo a lačně se nadechla. Začal rozčileně přecházet aby se zklidnil. Měl chuť do něčeho nebo ještě lépe někoho praštit, jenže byla tu ale jen ona.

Pohled mu padl na knihu. Ležela na tom míst, kde celou dobu seděla ona.

„Plánuješ další útěk?," zeptal se a ucedil posměšně pohled na onu knihu a pohodil atlas na zem před ni až se natrhla vazba.

Ztěžka polkla.

 Krk ji ještě pořádně bolel. Dělal jako by něco z toho byla její vina. Povýšeně ji probodával pohledem. Ona se ale neměla za co omlouvat. Zvedla bradu což ho ještě více rozlítilo.

„Vypadni!," křikl na ní a ona poslechla. 

Otočila se a vyrazila prudce ke dveřím. Rozhodně s ním nechtěla byt v jedné místnosti když se choval takhle.

S rukou na klice se ale ještě zarazila.

„To že něco neumím neznamená že se to nedokážu naučit," hlesla ještě chraplavě a hodila po něm dlouhý pohled.

 „Mluvit nebo číst," dodala a pak teprve vyšla ven.

 Šla pomalu, ale každým krokem zrychlovala a do svého pokoje doslova vpadla.