Prodaná

13.

Ignorovala jeho náladu a zachumlala se zpátky do postele.

 Noha jí trochu trnula, protože mast proti bolesti přestala přes noc působit. Jenže to pokušení bylo příliš silné.

Procházela se chodbami.

 Hned jak odešel naklusal k ní doktor aby jí zkontroloval ránu. Stehy naštěstí byly v pořádku a tak ji jen nohu znovu obvázal.

Připadalo jí neskutečné jaký důraz tady všichni kladli na vzhled. Očividně to byla hlavní přednost žen tady. Mohly mít v hlavě slámu a neumět se ani podepsat, ale s hezkou tvářičkou a tělem měly obrovskou hodnotu.

Nebylo to poprvé, co nad tím uvazovala.

 Ve společném pokoji pro manželky nenašla snad jedinou knihu a jejich rozhovory se také týkaly jen toho co se dělo tady uvnitř.

Neznaly nic mimo tenhle svůj malinký svět uvnitř.

 Nikdo to po nich nechtěl a očividně jim připadalo zbytečné na tom cokoliv měnit.

Amisha ji sice po domě provedla, ale ukázala ji jen ty části, které využívaly zdejší ženy. Vydala se na obchůzku sama. Našla snad desítku dalších ložnic, salonku a chodeb, než narazila na úplný poklad.

Fascinovaně zírala na vysoké police s knihami. 

Vklouzla rychle dovnitř a tiše za sebou zavřela. Zdejší ženy možná četbou opovrhovaly, ale muži si evidentně knihy cenily vysoko.

 Přecházela mezi regály.

 Bylo zde hned  několik uliček a všechny pečlivě zarovnané. Přejela prsty po kožené vazbě se zlaceným písmem.

Takovouhle knihovnu ještě nikdy neviděla. Musela být snad pětkrát větší, než na zámku jejího strýce a ten se s ní pyšnil po celém okolí.

Byly tu knihy v různých jazycích a v poslední uličce dokonce pečlivě uložené svitky.

Byla v pokušení sáhnou po nějaké v jejím rodném jazyce a konečně na chvíli uniknout z tohohle místa, alespoň myslí.

Jenže ona potřebovala teď něco mnohem více. Pokud se odtud chtěla dostat, rozhodně by se jí hodilo umět číst tu jejich hatmatilku.

Po nějaké době hledaní našla atlas.

 Bylo to podobné vydaní jako měl její otec, ale místo úhledných písmen tam byly ty jejich prapodivné klikyháky. Byl ideální. Věděla, co to slovo znamená a mohla tak lépe zkoumat jednotlivé znaky.

Na chodbě zaslechla kroky. 

Velmi dobře si uvědomovala, že tady nemá co dělat. K její úlevě však pokračovaly dále chodbou.

Jen co bylo opět ticho rozhodla se zalézt někam kde by nebyla tolik na očích. Rozhlédla se. Přes vysoká okna byly dlouhé závěsy. Propouštěly dost světla, ale zároveň chránily knihy před přímým sluncem. Lehce povlávaly, odhrnula je.

 Byl tu další z nesčetných balkonů. 

Zalezla s ihned na okraj. Byla tak schovaná před zraky těch co by do knihovny vešli.

Uvelebila se a začala se zase soustředěně mračit na znaky uvnitř.

Chvílemi už se jí všechno to písmo začínalo slévat dohromady. Raději knihu zavřela a zahleděla se dolů. Byla to stejně zvláštní země. Několikrát už s otcem cestovala, ale tyhle jejich prapodivné zvyky a pravidla ji stále zarážely.

Sledovala čilý ruch tam dole. Ženy tady jezdily obkročmo na koních, jídlo vařili ve velkých pánvích přímo na ulici a všude se ozýval hlasitý křik pouličních prodejců dohadujících se o cenách.

Nechápala tuhle zemi, ale s trochou neochoty ale musela uznat že má i své osobité kouzlo.