Prodaná

18.

Jediné co cítila bylo ztuhlé tělo, strach a zoufalství. 

Netušila jak dlouho tam sedí ale nedokázala prostě vstát. Neměla k tomu důvod ani vůli. Neměla jak se dostat z tohohle domu co se jí stal vězením a zároveň Farida už nikdy nechtěla vidět.

 Tohle bylo jediné místo kde se mohla úkryt. Napůl svobodná a stále ve vězení...

Jen vzdáleně si uvědomovala bolest v krku jak byla vyprahlá a ostré slunce zabodávající se do ní jako tisíce jehliček.

„Našli jsme ji," zahlásil udýchaně Jamir jen co vpadl dovnitř.

Farid se po něm ohlédl.

Neřekl jediné slovo a vyrazil ke dveřím. Prohledávali všechno už dva dny. Měl by cítit úlevu, ale to s jakým strachem mu to oznamoval se mu ani trochu nelíbilo.

Nehodlal ztrácet čas vyslýcháním služebnictva, chtěl ji vidět.

Vešel rovnou do jejího pokoje kde už se doktor a Amisha skláněli na nad postelí. Došel k nim. Nehýbala se. To bylo to první co mu projelo myslí. 

Pak i to ostatní

„Co s ní je?," zeptal se zděšeně.

„Především dehydratace a úžeh. Je taky velmi spálená," odpověděl okamžitě doktor na jeho otázku.

Viděl jak z ní opatrně sundávají oblečení, měla na sobě stále ty zelené šaty. 

Nikdo ani necekl o tom ostatním, on si to jasně uvědomoval. Jak byly šaty potrhané a když jí je sundali, semknul pevně čelist. Od ramene po loket se jí táhla obrovská modřina a po těle i několik dalších.

Na prádle stále ještě byla zaschlá krev.

Na několika místech která šaty nechránily před sluncem měla ošklivé popáleniny s puchýři. Stál tam a hleděl na to jak ji ošetřují.

Mlčel a oni taky už neřekli ani slovo dokud nebyli hotoví. Nechali ho tam a vytratili se.

Přišel blíž. 

Vypadala hrozně. Nechali ji tam ležet jen zakrytou plátnem, aby jí mohli snadno měnit na spáleninách obklady.

Bylo jen pár míst kde by neměla modřinu nebo spáleninu. Nejvíce ho ale děsila její nehybnost. Vždy sršela energii i když spala. Jako by nedokázala chvíli vydržet v klidu. Teď se ani nepohnula. Děsilo ho to.

Stejně jako to jak hrozně se o ni bál.

Když ji ráno nenašli v jejím pokoji, měl vztek.

 S každou další hodinou se ale vztek měnil na strach. Nic se neztratilo, ani jediné šaty a nikdo ji neviděl odcházet. 

Prohledávali celý dům i pozemky. Marně.

 To, že by se schovala na jednom z nepoužívaných balkonů nikoho ani nenapadlo. Nikdo nepředpokládal že by byla tak hloupá.

Byl to smrtící úkryt a cesta z něj vedla zase jen do domu.

Jenže ona věděla jak je nesmyslné pokoušet se odtud utéct. Nesnažila se o to jen se ukryla před ním.

 Raději by se nechala sluncem spálit až do kosti, než aby se vrátila za ním...

Při pohledu na to co jí provedl by se asi neměl ani divit. Ani si neuvědomil co dělal. Byl tak vzteklý když ji tam viděl s tím Francouzem. To jak ji držel okolo pasu a ona se zářivě na něj usmívá.

,,Byla jeho. Nikdo neměl právo na ni sahat... ," řekl si naštvaně sám pro sebe.

A když ucukla jak na ni sáhl viděl rudě. Nikdy se takhle k ženám nechoval. Příčilo se mu to. V jejím případě s tím neměl sebemenší problém.

 Potřeboval jí i sobě dokázat že ona je jen jeho a jediný kdo na ni mohl sahat byl jen on sám...

Dveře vrzly a Amisha vešla.

Sledoval jak se do ní snaží dostat alespoň nějaké tekutiny.

Probrala se o pár hodin později. Nebylo to příjemné probuzení. Ze všeho nejdříve si uvědomila vyprahlý krk a popraskané rty.

Než stihla cokoliv říct objevila se ji sklenice u rtů. Hltavě se snažila napít, ale nedovolili jí to.

„Jen malé doušky, má milá." řekla Amisha a ona zamrkala do její tváře. Usmívala se na ni chlácholivě, ale čelo měla zbrázděné vráskami.

Pila dokud dokázala.

 Hlava ji třeštila a tělo ji bolelo, nedokázala se ani posadit. Amisha hned zarazila její snahu.

„Jsi hodně popálená od slunce. Musíš odpočívat. Namažu ti to proti bolesti," dodala a zase znovu jí opatrně položila.

Velmi dobře vnímala spálenou kůži. Stále ji žhnula. 

Natírala ale i další místa. Všechny ty modřiny co na sobě měla. Zavřela oči nechtěla na to myslet. Vděčně vnímala jak se zase začíná propadat do tmy.

Další den už vstala.

 Nelíbilo se jim to. Jí se však protivilo ležet většinu dne jako nemohoucí. I spáleniny si už natírala sama.

„Doktor říkal, že už je ti líp," řekl Farid když k ní přišel a ona zůstala sedět u okna zády k němu.

 Neotočila se k němu. Nechtěla Farida vidět. Nechtěla s ním mít nic společného. I když velmi dobře věděla, jak nemožné to vlastně je.

„Mysleli jsme že jsi utekla z do...," nedořekl to protože na něj vrhla naštvaný pohled.

„Tohle není můj domov. Nikdy nebyl a nikdy nebude," nenechala ho to doříct a posměšně se na něj přitom usmála.

Měla ještě trochu chraplavý hlas.

„Nepodaří se ti utéct," řekl Farid a uštědřil jí mírným pošklebkem.

„Možná ne, ale nikdy to nevzdám," odsekla Eleanor odhodlaně a trochu posměšně se uchechtla.

„Zario," povzdechl si jako by se snažil něco vysvětlit malému dítěti. Jenže to byl on, kdo to nechápal.

,,Nejsem Zaria," řekla a otočila se k němu konečně.

,,Jsem Eleanor a nechtěla jsem sem," řekla a on na ní zůstal hledět.

Nikdy u ní tenhle výraz neviděl, tak chladný a odtažitý.

 „Hasan mi dal na výběr. Ukázal mi co by mě jinak čekalo kdybych neposlechla. Buď ty nebo nevěstinec dole ve městě," odsekla a viděla jak sevřel pevně čelist.

 „Jenže on v tom zase takový rozdíl není, že ne? Veřejně tu možná na ženu nesmí nikdo sáhnout, ale když ji považujete za svůj majetek můžete se k ní beztrestně chovat jako zvířata," řekla pobaveně a jeho stálo neskutečné úsilí ovládnout svůj vztek.

 Seděla tam, hleděla mu do očí a urážela ho víc než vůbec tušila. Necítila při tom ani záchvěv strachu.

Sevřel ruce v pěst, aby ovládl tu touhu do něčeho praštit. 

Jen by jí tím ale potvrdil to co právě řekla, vyrazil pryč. Dveře se za ním ještě chvíli chvěly jak s nimi praštil.

Bylo jí to jedno. Vlastně jí bylo jedno i kdyby ji zase uhodil, nebála se ho už ne.

Nenáviděla ho a on to věděl.