Minulost si nás najde. Všechny.

Pravé ženské kouzlo

Severus se na setkání Řádu nikdy netěšil, ale dnes cítil, že tahle nečekaně svolaná schůze byla trestem za upřímnost, kterou vyvolala žárlivost ve výklenku skrytém rudým závěsem. 
Neměl v úmyslu zakročit takhle daleko, ale slova i odvaha přišla náhle jako první sněhy, a zase stejně rychle zmizela. Od toho okamžiku se cítil jako zbitý kůň, a ta bolest se jen zhoršovala, pokaždé, když se rozhodl Yevu znovu vyhledat, a ona mu zmizela přímo před nosem. 
Vyhýbala se mu, pro oči ostatních zcela normálně, jako každý jiný student vystrašený nejobávanějším profesorem Bradavic, ale on věděl své. 
Yeva nebyla zbabělec, přestože se rozhodla utéct, nemít nic společného s tím, s čím se jí svěřil, a on se musel vypořádat s myšlenkou, že to bylo jasné a zřejmé odmítnutí.
Co jiného taky mohl čekat? 
Severus zaťal zuby, a úplně přestal vnímat dění okolo jídelního stolu v kuchyni domu na Grimmauldově náměstí 12. 
Chtěl s ní mluvit - alespoň to. Zeptat se na slib, který dala madam Pomfreyové a na hromadu dalších věcí, ale musel respektovat její rozhodnutí. 
Odložit vlastní zájmy a zvědavost stranou, aby mezi nimi nevytvořil ještě větší propast, než dosud. 
Kéž by byla fyzická, pomyslel si a v očích ucítil neodbytný tlak, hned bych se do ní vrhnul. 
,,Copak se děje Snape? Tváříš se hůř než obvykle," rejpl si do něj Lupin mírným tónem. 
Severus, který se probral z hlubin moře myšlenek, zamrkal a rozhlédl se po náhle tiché místnosti a zjistil dvě nepříjemnosti. 
První, všichni na něj zírali a čekali co odpoví. Druhá, Black se samolibě usmíval, což by normálně naprosto ignoroval, kdyby nebyl tak rozladěný, že jej vytočila každá maličkost. 
,,Nic," ucedil Severus a na malou chvíli zadoufal, že tím ukončí pozornost, která na něj byla směřována. Marně.
,,Tohle nic," nechal se slyšet Sirius a zhoupl se na židli, až zavrzala, ,,tě nutí, drtit desku stolu prsty? To nic, určitě nemůže za to, že jsi celou dobu zticha, že jsi nepřispěl, žádnou z tvých sic zbytečných, ale zábavných poznámek?" 
Severus zaťal čelist tak silně, že mu luplo v uších. 
,,Chybí ti mé poznámky, Blacku?" Opáčil kousavě a sňal prsty dosud zaťaté v oprýskaném dřevě, jen aby je založil na hrudi. 
Vůbec se mu nelíbilo, že si jeho odvěký sok všiml jeho... rozladěnosti.
,,Jistěže," zachechtal se, ,,školní sraz, bez toho aniž by ses sám zesměšňoval, stojí za prd." 
,,Siriusi," oslovil jej Arthur Weasley ostře, snad jako by tím mohl zabránit nadcházející roztržce. 
Severus se přiměl jen silou pečlivě naučené přetvářky udržet lhostejný výraz, když odvětil: 
,,Schůze Řádu není školní sraz, Blacku - jestli se toužíš takhle bavit zkus to třeba v cirkusu, určitě tě tam uvítají s otevřenou náručí. Slyšel jsem, že shánějí psa, který by uměl skvěle aportovat." 
Sirius se prudce vrátil s židlí na zem a z tváře mu sešla veškerá škodolibá radost. 
,,Skvěle, hned tam zavolám, ale ani ty tu nejsi správně, Srabusi. Sezení anonymních alkoholiků, probíhá o ulici dál." 
,,Kéž bych byl opilý, alespoň by mi to usnadnilo poslouchat tvoje věčné štěkání." 
Sirius vystřelil na nohy a zrovna tak Severus. 
Oba sáhli po svých hůlkách, připraveni zaútočit a nevraživost mezi nimi přeskakovala jako elektrické výboje. 
,,Tak dost!" Zavelel Albus Brumbál a rázně praštil dlaní o stůl. Muži se zarazili, ale nespouštěli ze sebe vražedné pohledy, ani ruce ze svých hůlek. 
,,Nechte své rozepře stranou a věnujte se - oba dva - skutečným problémům," pronesl autoritativně a očima těkal mezi černovlasými třicátníky. 
Sirius pod  pohledem velkého čaroděje povolil jako první, a svezl se zpět na židli, jako uražené děcko. 
Severus se nehnul z místa a přemýšlel, jaký by to byl pocit, kdyby se Siriusova hlava náhle nafoukla a rozprskla se po stole, stěnách a stropě. Alespoň by se konečně dozvěděl, jestli v ní měl kousek rozumu, nebo jen sračky. 
,,Severusi," oslovil jej Brumbál a zmíněný se na něj pomalu podíval. 
Čekal, že uvidí podráždění z jejich chlapecké zbytečné rozepře, ale v jeho moudrých očích našel pouze čirou starost. Jistěže! Dokonce si i všetečný stařík musel všimnout, že není úplně ve své kůži. 
Severus otevřel ústa a zase je zavřel, hořel v něm vztek a on se ho zoufale snažil uhasit. Díval se Brumbálovi do věkem poznamenané tváře a div si neuplivl - nestál o jeho lítost, ani o ničí jinou!
Bez jediného dalšího slova raději opustil schůzi Řádu.