Minulost si nás najde. Všechny.

Válka srdcí

Když Yeva se svítáním opustila komnatu nejvyšší potřeby, jako by jí někdo z ramene sňal konejšivě hřejivou dlaň. 
Náhle jí do kostí stoupl prazvláštní chlad a to nejen díky chodbě s otevřenými okny, kterou se proháněl ranní mrazivý větřík. 
V komnatě se cítila lehkovážně, a prostě jinak. Měla pocit, že všechna zlost z ní vyprchala jako poslední útržky noci, které pálilo slunce stoupající na oblohu, jež sledovala skrz jedno z oken, zatímco kvapným krokem spěchala probouzejícím se hradem. 
Nechtěla se nechat chytit ještě někým jiným. 
Byl docela zázrak, že jí Snape neudělil školní trest. 
Ne, že by po tom toužila. 
Jak se vzdalovala od komnaty, vracela se jí do mysli známá hraná netečnost, všechny uklidňující a ospravedlňující ideje. Snape nemohl vrátit to, co udělal. Nemohl to nijak odčinit, žádná omluva by nebyla pro Yevu dostatečná. 
A přesto... 
Nejraději by si vrazila facku, aby se probrala z tohohle nerozhodného oparu. 
Ve sklepení bylo ještě naštěstí ticho, když se prohnala až do dívčích ložnic, kde se prudce zastavila ve futrech. 
Dívky ze zmijozelu byly na nohou a oblékaly se. 
Proč tak brzy? 
Odpověď se dozvěděla hned: 
Běhaly jen ve spodním prádle, přehrabovaly se ve svých věcech přičemž naříkaly, že nemají co na sebe (i přesto, že všechno zakryla uniforma a hábit) a bušily na zamčené dveře v koupelně. Yevě zkysl výraz ve tváři. Alespoň některé věci se doopravdy nemění. 
Prodrala se tím zmatkem a sama se oblékla do školního. Rychle si učesala vlasy a spletla je do jednoduchého copu, aniž by se byť jednou podívala do zrcadla, a až potom jí došlo, že je doopravdy ještě velmi brzo. 
Ještě by se mohla tak možná hodinu válet v posteli. Nevěděla kolik toho ve skutečnosti naspala.
A tak se s těžkým hupsnutím usadila na své lůžko, zatáhla závěsy, aby si dopřála trochu soukromí a okolní povyk zakrylo tišící kouzlo. 
Yeva si lehla na záda, ruce složené za hlavou, nohy svěšené přes okraj, aby nemusela sundávat boty. 
Zhluboka vydechla a zavřela oči. 
Ohlušující ticho v hlavě bylo téměř neúnosné. Celé roky cítila takovou zlobu, takový hněv a nenávist, ale teď to bylo jiné a ona se s tím nedokázala smířit. To ticho bylo změnou. 
Bylo snad možné odpuštění? 
Hned tu myšlenku zavrhla a zamračila se, tak silně, že se jí před očima udělaly bílé mžitky. 
Yeva si položila ruku na hruď a sevřela látku hábitu v prstech. 
Snapeův plášť nechala v komnatě, netknutý a studený. 
Nevěděla jestli by ho náhodou nevhodila do nejbližšího ohně, jen aby se zbavila toho pocitu, jaké to bylo být v něm zabalená a hřát se v jeho teple a vůni. 
Měla by se soustředit na svůj úkol - získat informace od Harryho Pottera o Voldemortovi a zničit ho, dřív než znovu povstane v plné síle. 
Jo, toho by se měla držet a Snapea nechat na později, jenže z nějakého zpropadeného důvodu, pokaždé za zavřenými víčky očí viděla jeho tvář prodchnutou bolestí a citem. 
Viděla, jak i přes naléhání v jeho hlavě nechal palčivé otázky stranou a místo toho se zajímal víc o to, jak se ona sama cítí. 
Jako by mu nejvíc záleželo právě na tom a nemohla si pomoct, ale byl to jeden z největších důkazů lásky, jaký kdy poznala.

---

Severus přežil, i s velkým bolehlavem, další den plný vyučování mladých ignorantů, sezení u Umbridgeové, každoranní halas u snídaně a to vše ve svém méně oblíbeném plášti. Byl stejný jako ten, který nechal Yevě Gardaninové v komnatě nejvyšší potřeby, ale zároveň nebyl. 
Černá barva nebyla tak úplně černou a hedvábná látka nebyla tak úplně hedvábnou, a to zapříčinilo, že se ošíval, jako by měl blechy. 
Navíc měl pocit, že na něj každý zíral víc, než obvykle. 
Nebuď marnivý, domlouval si neslyšně, zatímco spěchal na ošetřovnu s novou várkou lektvarů na urychlení růstu zlomených kostí zapálených hráčů famfrpálu. 
Když však vstoupil do lůžkové místnosti, madam Pomfreyová tam byla sama, hleděla ven skrz jedno z vysokých oken na zašedlá mračna pozdního odpoledne a Severus si na malou chvíli pomyslel, že nejspíš hledí na sochu. 
Lehce si odkašlal, aby dal najevo svou přítomnost, a na to konto Poppy lehce trhla rameny. 
Otočila se čelem k němu a věnovala mu zamračený pohled. 
,,Musíš se pořád tak neslyšně plížit, chlapče? Měl by sis na krk pořídit zvonek," zabručela, ale už se k němu vydala, když její staré bystré oči zaznamenaly materiál v jeho náruči. 
Pozvedl obočí v němé, ale dostačující a jasné odpovědi, co si myslí o tom, že by měl za límec zavěšený zvoneček. 
,,Odlož to prosím támhle, já si to uklidím později," otevřenou dlaní mávla k jednomu nočnímu stolku u prázdného, ustlaného nemocničního lůžka.
Severus poslušně udělal, tak jak starší dáma žádala. 
,,Potřebuješ ještě něco?" Zeptal se, přestože vše z jejího seznamu právě přinesl. 
Poppy zavrtěla hlavou a on se už chystal odejít, dokončit spoustu kontrolorské práce, kterou mu přinášelo každodenní rozdávání esejí, ať už za trest nebo jen tak, ale ona pootevřela ústa, snad jako by měla na jazyku ještě něco dalšího. 
Severusovi to připadalo, jako by se zdráhala něco vyslovit.
,,Jak se má slečna Gardaninová?" Zeptala se nakonec ošetřovatelka napjatě. 
Severus zamrkal. Poppy její jméno vyslovila tak vážně, až mu zatrnulo. 
,,To netuším," zalhal, protože nemohl dát na sobě znát jakoukoliv změnu v chování. Kdyby někdo přišel na to, že políbil svou studentku a ještě k tomu proti její vůli, nestálo by ho to pouze místo učitele.
,,Nemluvil jsi s ní?" Naléhala a založila si ruce na hrudi. 
,,Kam tím míříš, Poppy?" Uhodil na ni netrpělivě, ale stále si udržoval uctivý tón. Založil své ruce na hrudi, aby je nějak zaměstnal, a až potom si uvědomil, že tak krásně odhalil odřené klouby. 
Následně je nenápadně schoval do záhybu pláště, přesto nepochyboval, že si toho léčitelka všimla.
Zmíněná ho - jako by mohla slyšet jeho myšlenky - sjela starýma, bystrýma očima od hlavy až k patě. 
,,Já jen... odešla tak znenadání, jako blesk z čistého nebe a vy dva - jak si troufám říct - jste si byli blízcí." 
Severus div nezalapal po dechu. Cítil se, jako by ho označila za pedofila, ale v jejích očích našel jen starou známou laskavost a starostlivost, žádné znechucení či opovržení, a tak se přiměl říct: ,,Co chceš říct tím blízcí?" 
Poppy si lehce odkašlala.
,,Před pěti lety, když tady studovala, byla slečna Gardaninová velmi osamělá a ty si jí dělal často společnost." 
,,A jaký typ společnosti jsem jí dělal?" Tančil na tenkém ledě Severus. 
,,To mi pověz ty, chlapče." 
Severus zamrkal a snažil se ze sebe setřást zmatení, jež se na něm drželo jako olej na povrchu hladiny. 
,,Jak jistě víš, ztratil jsem paměť. Na slečnu Gardaninovou si vůbec nevzpomínám, ale ujišťuji tě, že bych nikdy..." 
Poppy se smutně pousmála - tím mu vzala slova z úst - a tvářila se jako by věděla něco co on ne. Tajemství dosud nevyřčené.
,,Ach, Severusi, doopravdy ti není alespoň trochu povědomá?" 
Zmohl se pouze na zakroucení hlavou. 
Léčitelka si povzdechla.
,,Jestli si s ní nemluvil doteď, tak určitě v budoucnu budeš. Třeba ti pár slov, která mezi sebou prohodíte, vrátí alespoň část tvých vzpomínek, co já vím?" 
,,To si nemyslím," zalhal a už se otáčel, aby vzal nohy na ramena, když v tom ho za loket popadly štíhlé prsty a zadržely jej na místě. 
Severus ztuhl, jeho instinkty bojovníka velely setřást ze sebe cokoliv, co by ho mohlo ohrozit. 
Poppy k němu přiblížila tvář a tichým hlasem mu sdělila: 
,,Až s ní budeš mluvit, připomeň jí ať pamatuje na slib, který mi kdysi dala, nebo se budete vy oba muset vypořádat s následky."