Minulost si nás najde. Všechny.

,,Čeho ve svém životě nejvíc litujete?"

,,Platí."
Yeva se rozkročila a založila ruce na prsou.
,,Tak se ptejte," vyzvala ho, zároveň se mu dívala pevně do očí. I přes vzdálenost, jež je dělila viděla ten známý lesk, který prozrazoval Snapeův zájem. Jeho zranitelné já, všechnu slabost, kterou si vůči ní vypěstoval.
,,Nejprve chci Vaše slovo, že budete odpovídat pravdivě."
Yeva se nevěřícně zachechtala a ten zvuk se nepříjemně odrazil od gotické klenby stropu, rozlehl se po místnosti, jako skřípání plechů.
,,Myslíte, že své slovo neporuším?"
Takový lhář, jakým přesně byla, neměl ani špetičku výčitek, když se zachová nečestně.
,,Budu doufat, že ne."
Yeva přešlápla a povytáhla koutek úst v pohrdavém úšklebku.
,,To Vám stačí tak málo? Pouhé slovo?"
Snape pár rychlými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, a ona nestihla ani zareagovat, když jí popadl pevně v lokti.
Nedržel Yevu surově, ale dost silně na to, aby se mu nemohla jen tak vysmeknout, i přesto sebou škubla jako by ji popálil.
,,Ne," vydechl do prostoru mezi ně a ona zaťala volnou ruku v pěst, a jen silou vůle se držela, aby mu nevrazila, ne jednu ale hned dvě rány mířené ze spodu do čelisti.
Snape přivřel oči a zpod víček mu sálala temnota. Nebyla to barva zloby, ale spíš sotva potlačované vášně.
Yeva polkla, aby zahnala knedlík, jenž jí uvízl v hrdle.
,,Nestačí mi pouhé slovo, slečno. Chci slib."
Její myšlenky na okamžik zůstaly stát na místě, než je znovu rozpohybovala, jako špatně promaštěná kolečka ve stroji.
,,S-slib?" Zajíkla se a hned toho zalitovala.
Snape krátce kývl.
,,Na neporušitelný slib je zapotřebí třetího činitele, profesore," upozornila jej ostřeji, než měla v úmyslu a znovu zatahala rukou ve snaze dostat se z jeho sevření. Yeva netušila, jestli by její tajná moc zmohla něco proti něčemu tak silnému jako byl neporušitelný slib. Zatím tyhle hranice neokusila.
Snape si jí přitáhl ještě blíž k sobě a šeptem hlesl:
,,Já vím, ale tenhle druh slibu, bych po Vás v životě nežádal," zakroutil hlavou, tmavé lokny se rozhoupaly, připomínaly černé stuhy smrti vlající ve větru. Yeva krátce sjela pohledem po jeho ramenou, kde mu přeskočil vystouplý sval, jen aby se mu nemusela dívat tak zblízka do očí.
,,Přísahejte na něco, co je Vám drahé."
I teď by mohla lhát. I když jí držel v šachu a prakticky bez možnosti se bránit, jenže něco v jeho hlase, jí zlomilo. Yevina hlava doslova řvala, přímo volala po tom, aby tomu zmetkovi ukázala svou nenávist, aby si připomněla, kdo vlastně před ní stojí, ale ona jen odpověděla:
,,Přísahám na hrob svých rodičů a sestry, že Vám příštích osm otázek zodpovím popravdě."
Div se jí nezlomil hlas.
Snape hlasitě vydechl a ustoupil od ní.
Yevino srdce kleslo až do kalhot, na ruce pocítila zvláštní chlad, když ji opustil Snapeův dotek.
,,Dobře."
,,Dobře," zopakovala po něm.
Chvíli se na sebe bez jediného hnutí dívali a Yevě se to zdálo jako věčnost. Zoufale se stále v sobě snažila najít ten sžíravý vztek, zhnusení a nenávist, jenže našla jen prázdno.
,,Tak tedy, jak se... cítíte?"
Yeva překvapeně zalapala po dechu.
Má se vším všudy pouhých osm otázek, a on se zeptá na tohle?
Ihned ho svou myšlenkou obohatila nahlas.
Snape jí věnoval ten slabý něžný úsměv, který viděla vždy jen tehdy, když byli spolu sami, a o kterém si myslela, že jej nikdo jiný nikdy nespatřil.
,,Proč jste tak udivena?"
,,Protože na tom nezáleží - zvlášť, když se můžete zeptat na cokoliv jiného, na otázky, které Vás zjevně... trápí."
,,Mě na tom záleží, slečno," vyhrkl a na okamžik ztratil svou ledem obrněnou sebekontrolu - i když v jejím případě, jeho sebeovládání brávalo do zaječích velmi často.
Yeva ho sjela pohledem od krku až po kolena, a zase nahoru.
,,Cítím se... zmateně."
,,Rozveďte to, prosím."
Yeva si povzdechla a ztěžka se posadila na matraci, aby získala trochu času na rozmyšlenou.
Několik minut se dívala do ohně na vesele poskakující plameny, než odpověděla:
,,Jsem zmatená Vaším... přímočarým jednáním," na mysli měla jejich polibek, svou vlastní nerozhodnost a to, že si jí neměl pamatovat, a přesto... přesto to vypadalo, jako by ji stále miloval.
Vše tomu jen nasvědčovalo.
Snape její narážku zpola pochopil, ale nic dalšího ohledně jejích pocitů vědět zjevně nechtěl, když položil další otázku:
,,Co se Vám zdálo?"
Yeva zaťala zuby, trochu se zavrtěla. Ani nezkoušela namítat, že neměla žádný sen.
,,Zdálo se mi o jedné mé vzpomínce z dětství."
,,Vyprávějte, slečno Gardaninová," vyzval ji jemně, matrace se prohnula, když se pomalu posadil vedle ní.
Yeva se nenápadně odsunula dál od něj, ovšem jemu to stejně neuniklo.
,,Není to ničím zajímavá vzpomínka," řekla a neodvážila se k němu zvednout oči, zatímco držela záda strnule vzpřímená.
,,To bych rád posoudil sám."
Znovu se nadechla.
,,Tak tedy: zdálo se mi o dešti, jenž sužoval zamrzlou zimní krajinu. Kapky padaly ostře, prudce a ještě za letu se měnily v led. Vítr je vháněl vpřed jako šípy, před nimiž nebylo úniku, a právě v takovém počasí jsem byla venku, abych našla něco vhodného k jídlu. Lovit jsem neuměla. Bobule nerostly.
Jediná možnost byla v podzemí - hrabala jsem prsty hlínu a dolovala ven jedlé kořínky."
Yeva pokrčila rameny a jí samotnou překvapilo, jak bylo snadné mu to říct. Říkat osobní věci, někomu komu kdysi věřila a pak tu důvěru pohřbil plamen nenávisti, ze kterého se stal popel pomsty.
Snape naklonil hlavu na stranu stejným způsobem, jakým se slunečnice otáčí za sluncem.
,,Vaši rodiče Vás nechali v takovém nečase venku samotnou?"
,,To dobou jsem osiřela," odbyla ho a mávla rukou, jako by odháněla mouchu. Kdyby nebyla přísahala na hrob svých nejbližších, už dávno by začala spřádat lži, jako pavoučí sítě, jenže právě tohle bylo vše, na čem jí záleželo, a co nehodlala nijak pošpinit svými činy. Teď toho litovala, netušila, že se Snape bude vyptávat na tohle.
Zbývaly mu však už jen čtyři otázky.
To nějak dá. Musí.
Snape otevřel tenké rty a ona čekala, až se bude ptát dál, ale on je zase zavřel. Jako by váhal.
,,Každou noc se mi zdává jeden sen," přiznal se po chvíli, kdy jen otevíral a zavíral ústa, němý jako ryba na suchu.
,,Nikoho a nic nevidím, pouze slyším své jméno. Nejprve je to sladký šepot milenky, který se mění ve slizký hadí jed a nakonec... nakonec se stane křikem, tak bolestivým a pronikavým, že... že..." nedokázal to dokončit. Snape svěsil hlavu mezi kolena.
,,Netuším jestli je to jen sen, nebo nějaká vzpomínka, na kterou si nevzpomínám."
Yeva byla náhle bez dechu.
Než mu vzal Voldemort vzpomínky, než ho vůbec zaklel, Yeva křičela Severusovo jméno. Tehdy ho milovala, nesmírně a hluboce a tak nenapravitelně. Měla o něj přijít - v jejím hlase byla nepopsatelná bolest, strach, všechno co cítila vložila do svého křiku.
A ten křik mu uvízl v hlavě, vzdoroval všemu, co silná kletba potlačila.
Nic mu na to neřekla, hlasivky jí vypověděly službu.
,,Co si o tom myslíte?"
Znělo to mnohem víc, jako žádost o pomoc, než jako obyčejná otázka.
Sotvaže ze sebe dostala:
,,Minulost nic nevyléčí tak, jako čas," a nikdo nemůže ukrást lásku, pro kterou ses narodila.
Říkával její otec, mumlal jí to každou noc do ucha jako modlu, prosbu k bohu.
,,To nevím jistě, slečno," hlesl a sklopil oči k zemi.
,,Kromě smrti není nic jisté," odvětila stejně tiše. Snad i ona tomu věřila.
Snape k ní zvedl tvář, přejel pohledem po její tváři, ramenou a zastavil se u krutě zjizvených dlaní.
Yeva je rychle sbalila v pěst.
Tu otázku znala ještě dřív, než ji vyslovil, a přesto na ní nebyla úplně připravena.
,,Co způsobilo Vaše jizvy?"
Vy, chtělo se jí křičet a v očích pocítila tlak slz.
Vy, muž, jehož jsem milovala, a on miloval mě.
Stále mě... miluje.
,,Jsou to popáleniny, druhého stupně, řekla bych," procedila skrze sevřené hlasivky, a lehce si odkašlala, aby skryla smutný, ztrápený podtón unikající z jejího srdce. Náhle jí myšlenka na jeho smrt nepřipadala ani zdaleka tak... tak... uspokojující.
Snape zničehonic pohnul rukama, ladným gestem se jal rozepínat jednotlivé knoflíky na své košili, a Yeva odvrátila zrak stranou.
Periferním viděním sledovala hru svalů na ramenou, pažích a předloktích. Dříve jí to připadalo nevhodné, ale přitažlivé.
Ke svému zděšení, nyní cítila pouze to druhé.
Snape se postavil zády k ní a shodil košili na matraci.
Voněla stejně, tak jak si pamatovala?
Yevin zrak padl na ošklivě vyhlížející jizvu mezi lopatkami. Vypadala jako pavoučí roztrhaná síť, a každá z nitek zářila jasnou rudou, která ostře kontrastovala s mrtvolně bledou kůží.
,,Tyhle jsem si odnesl z nehody, která se stala před pěti lety," ledový klidný hlas, jímž ta slova pronášel, naznačoval, že ho v nejmenším netrápí nahota, ,,vybuchl jeden z mých experimentů - tedy, takhle mi to alespoň tvrdili. Já tomu ale nevěřím, protože o každém ze svých pokusů si vedu pečlivé záznamy, a ze dne, kdy se to údajně odehrálo jsem nenašel jakýkoliv důkaz." Mluvil dál, stále otočený zády k ní, takže neměla šanci zahlédnout, co se odehrává v jeho tváři.
Yeva byla v pokušení mluvit, říct mu o sobě, o nich a tom dnu, ale...
Nemohla.
Jejím úkolem bylo ho zabít, a už jen to, že zde byli spolu sami a vedli důvěrnou konverzaci, přimělo tu racionální část jejího mozku zvonit na poplach.
,,Myslíte si, že jsem blázen?" Otočil se k ní čelem, a jí se naskytl výhled na vypracované břicho. V ústech jí vyschlo, a proto jen raději přikývla.
Snape povytáhl jedno obočí vzhůru.
,,Proč?"
,,Protože tu stojíte polonahý uprostřed noci a před svou studentkou."
Napětí a smutek opadl z jeho beder, jako těžká přikrývka, když se krátce zasmál.
,,Máte pravdu," povzdechl si a natáhl se pro košili, ale místo toho, aby si ji navlékl sevřel ji pevně v rukou, a krátce se ohlédl.
Yeva jeho pohled sledovala a v mysli jí zatrnulo.
,,Vy hrajete na klavír?"
,,Došli Vám otázky," namítla zostra, o hudbě se nehodlala bavit.
Snape otevřel pusu, ale pak sklapl. Mezi obočím se mu utvořila vráska.
Přemýšlel a počítal.
Snape zaklel a prohrábl si rukou vlasy.
,,Ano, skutečně jsem blázen, slečno Gardaninová, když už nenapočítám ani do osmi."
Yeva se sotva ubránila veselí. 
Bylo zvláštní cítit na rtech probouzející se úsměv v jeho přítomnosti. 
Zavřela ocelová dvířka své minulosti, a vzpomněla si jaké to je, být jen Yevou a Severusem. 
Ne studentkou a učitelem, ale... ani nevěděla, jak je nazvat. 
Prostě jen oni dva a nikdo jiný. 
Díval se na ni a ohryzek mu poskočil, když polkl.
,,Já vím, že nemám už žádné otázky, na něž byste musela odpovědět popravdě, ale stejně se musím zeptat," začal, ale zadrhl se, snad jako by váhal, ,,samozřejmě, že nemusíte vůbec odpovědět. Jen mě prosím vyslechněte." 
Yeva krátce kývla bradou. 
,,Ve vizích, jež jste mi poslala ohledně sezeníčka u Umbridgeové, jsem Vás viděl pozřít veritasérum. Jak jste dokázala lhát i pod vlivem lektvaru?" 
Yevě cuklo obočí a to byl jediný náznak překvapení, který na sobě dala znát. 
,,Trik," dostala ze sebe a byla to ta vůbec nejhloupější odpověď, jež jí mohla napadnout, ale přesto tak úplně nelhala. 
Moc ničitelů kleteb by klidně mohla mít druhé jméno trik. Malý chytrý tríček, který dokázal rozmetat pravdomluvný lektvar na kaši. 
Pochybovačně se ušklíbl. 
,,Ráda si necháváte svá tajemství pro sebe?" 
,,A vy snad ne?" 
,,Několik jsem jich Vám sdělil, a přesto se na mě celou dobu díváte, jako by jste mě znala do sebemenšího detailu." 
,,Tomu sám nevěříte." 
,,Už nevím v co vlastně věřím, slečno Gardaninová," vydechl a natáhl si košili. 
Yeva si pomalu stoupla na ztuhlé nohy a cítila podivné mravenčení v chodidlech, když k němu přišla blíž a natáhla ruku.
,,Mou hůlku prosím." 
Snape sáhl kamsi za sebe, snad jako by jen prohrábl vzduch a rázem se v jeho dlani zjevila její jeřabinová hůlka. Yeva po ní div nechňapla. 
Pohledem těkala mezi ní a Snapem. 
,,Čeho ve svém životě nejvíc litujete?" Ta otázka jí vylétla z úst dřív, než jí stihla zastavit a málem se plácla přes pusu. 
Snapeovi ztvrdl výraz ve tváři a na malou chvíli se mu v očích blýskla panika. 
,,Udělal jsem spoustu špatných věcí," zašeptal zlomeným hlasem, ,,nemohl bych se Vám v životě podívat do očí, kdybych se doznal k té nejhorší z nich." 
Její myšlenky zůstaly stát na místě, zamrzly v tento jediný moment. 
Kdyby jen věděl... 
Yeva to však chtěla slyšet, potřebovala to vědět. 
Jestli si to pamatoval.
Jenže on nic neřekl, když Yevě vtiskl hůlku do ruky a rázně se otočil na podpatku. 
Vypadalo to, jako kdyby prchal. 
Yeva omámeně hleděla za jeho mizící siluetou i dlouho po té co zmizela za těžce vyhlížejícími dveřmi. 
Nedokázala roztřídit myšlenky bouřící její mysl. 
Sedla si zpět na matraci s prázdným pohledem sledující hru stínů na podlaze. 
Až po chvíli, kdy tam jen tak bezvládně setrvávala, si povšimla první vrstvy z pokrývek, jimiž byla přikrytá. 
Byla černá a sametová jako noční obloha bez hvězd. 
Yeva pohladila bříšky prstů její povrch, načež ho sevřela v pěsti. 
Ne, nebyla to deka, ale plášť.