Minulost si nás najde. Všechny.

Čas, čas, čas... Cvak, cvak, cvak...

Malé nohaté potvůrky pro svého pána - velkého bezmála čtyři a půl metru - udělaly cestu, a Yeva se zbožnou úctou sledovala, jak se obří akromantule vyhýbá i těm nejmenším z nich. S každým krokem všech svých osmi nohou nakládala opatrně, aby nerozmáčkla jediného drobečka.
Dobrý panovník, napadlo jí, se stará o všechny své poddané. 
 Byla by to vcelku hezká myšlenka, kdyby ona a Severus nebyli nevítanými hosty na jeho území. 
Yeva se zapřela nohama o zem a pokrčila kolena. 
Severus za ní se pokusil vstát - chytil se její dlaně hledajíc oporu. Yevino srdce poskočilo, když palcem přejel po hřbetu její ruky v něžném gestu. 
On nechtěl vstát, došlo jí náhle. On se loučí. 
Takhle to nedopadne. Ona to nedovolí. Nikdy. 
Akromantule se kradla stále blíž a blíž k nim, až nakonec stanula na hranici kruhu světla, které je obklopovalo. Yeva jí pohlédla do osmi černých kulatých očí. Byli lesklé jako zrcadlo a bylo v nich něco moudrého a krutého, něco prohnaného a hladového. 
Něco, co nebylo radno pokoušet. 
 Hustá černá srst se ve tmě leskla jako tér. Pár obřích makadel pod kusadly, pomocí kterých určitě konzumovala svou kořist, se zvedl do výšky, jakoby ochutnávala prostor před sebou.
Yeva sjela zhodnocujícím pohledem dvojici klepet, a přemýšlela, kde má asi schované váčky s velmi toxickým jedem a jestli je dobrý nápad, zkoušet to zjistit. 
,,Kdo je to? Co je to?" 
Ten hlas tu byl a přitom nemohl nikdy existovat.  
Jako by přišel odnikud. Zněl žensky, mužsky, mladě i staře zároveň. Odcizeně i přítomně.
Neměla nejmenší tušení jestli ho neslyšela jen ve své hlavě, jestli nebyl ničím víc, než prastarým šelestem lesa, ale přesto mu odvětila: 
,,Jsme přátele, nepřišli jsme Vám ublížit." 
Akromantule syčivě roztáhla kusadla a zakmitala klepítky, které na to vydaly uši trhající cvakavý zvuk. 
,,Přátelé? My nemáme žádné přátelé, ale ani nepřátelé." 
Yeva se přiměla zhluboka nadechnout. Počítala, jak dlouho bude trvat, než se jich tu shromáždí dost na to, aby je sežrali do poslední chrupavky. 
Už teď se ve vlnách, kam jen její oko dohlédlo, zmítaly stovky dlouhých útlých končetin. 
Akromantule váhavě popošla podél vnějšího okraje světelného kruhu a znovu cvakla klepítky o sebe. 
,,Známe jen kořist. A hlad." 
Yeva se nedovážila podívat se za sebe, aby zjistila jak je na tom Severus, jenž jí neustále držel za ruku. Místo toho upírala pohled zpříma nestvůře do očí a rozhodla se hrát o čas. 
,,Kdo jsi?" 
,,Jména nejsou tak lahodná, jako čerstvé maso," pronesla akromantule trhaně, a zdálo se, že čím víc mluví lidskou řečí, tím víc zuří dav jejích poddaných, ,,ale tebe, Ničitelko, pozřeme se všemi tvými jmény i tajemstvími." 
Yevě se na malou chvíli zastavil dech. Téměř hmatatelně cítila, jak Severus za ní ztuhl, a jeho sevření kolem jejích prstů lehce zesílilo. 
Rychle mu stisk oplatila, na znamení, že se pro něj pokusí získat co možná nejvíc času, a že mu to vysvětlí později. Tedy alespoň takhle to zamýšlela ale ve skutečnosti nevěděla, jak mu to všechno dát najevo pouhým sevřením dlaně. Přesto se o to pokusila. 
,,Jmenuji se-"
,,My víme, kdo jsi!" Zaburácela akromantule výhružně, ,,známe tebe a tvou krev." 
Yeva vrhla po nestvůře svůj nejoslnivější úsměv. 
Čas, čas, čas...
,,Opravdu? Tak to už musíš vědět, že za moc nestojí - je jako levný pivo říznutý s chcankama." Yeva by přísahala, že se jí ten vtip docela povedl.
Akromantule však pobavená nebyla ani v nejmenším. 
,,Ani nemá cenu mě žrát," pokračovala rádoby odlehčeným tónem Yeva, a v duchu prosila Severuse, aby je dokázal přenést pryč, ,,vždyť by jste měli akorát břicha bol." 
,,Takové sousto," cvak, cvak, cvak, ,,nejsi." 
Akromantule se na ní vrhla. 

---

Jeden úder srdce - i ten byl pomalejší, než skok obřího pavouka, jenž se chystal Yevu lapit do svých makadel a otrávit jedem. 
Severus celou dobu, co Yeva hrála s predátory o čas, sbíral sílu. Čerpal magii ze svého nitra a připravoval se na skok mezi časem a prostorem, aby je oba dostal do bezpečí. 
Držel ji za ruku, a měl pro to spousty důvodů a valná část z nich byly sobeckého rázu. Duše, srdce i celé jeho bytí se naplnilo jasně planoucí nadějí, protože... 
Ona pro něj přišla. 
A neopustila ho. 
To už něco znamenalo - muselo. 
Severus strhl Yevu stranou, - ani nevnímal vlastní bolest - tak rychle a hrubě, že bude mít nejspíš později na ruce modřiny od jeho stisku. Alespoň nějaké později pro ni bude, uchlácholil se, když pomyslel na to, že by jí měl ublížit chtěně či ne. 
Že by byl zodpovědný za její bolest byť sebemenší. Dívka vyjekla, když se společně stočili bokem, a akromantule jen tak tak minula její hlavu klepetem vypouštějící jed.
Zatáhl ji ke své hrudi, pevně obmotal paže okolo jejího těla, snad jako by ji měl držet naposledy a sklonil se k jejímu uchu:
,,Držte se." 
Pod rukama zacítil, jak se jí zadrhl dech v hrudi, když se změnili v oblak černého kouře a za vřískotu hladových nestvůr, se přemístili. 
V návalu adrenalinu je nějakým zázrakem dokázal přemístit, až do svých komnat, kde se svalili na zem. 
Severus stále držel pevně Yevu pod sebou okolo pasu, boků a hrudi. Byl dočista namotaný na jejím úžasném těle, nemohl se nabažit pocitu, že... 
,,Slezte," vyhrkla přidušeně. 
Zamrkal, okamžitě jí pustil a sám se pouze překulil se zasténáním na podlahu vedle ní. Nejspíš jí trochu přimáčkl, když zalapala prudce po dechu a ruku položila na hrudní koš v úlevném gestu. 
 I přes léčivé kouzlo - narychlo vylepšené jeho myslí - se cítil sláb a bolest byla chvílemi tak neúnosná, že se musel držet, aby nezačal řvát. 
Alespoň, že už nebyl jednou nohou v hrobě. Pro lektvaristu by byla ostuda zemřít - po tom všem - kvůli lektvaru.
Jako bych ho do sebe kopl omylem, pomyslel si hořce, jako bych měl navybranou.
Otočil hlavou, a spatřil Yevu se zavřenými víčky a s dlaněmi sevřenými v pěst, stále ležící na zádech pouhých pár palců od něj. 
Černé husté řasy se lehce zatřepotaly na tvářích pozlacených sluncem.
Severus se - i přes hromadu otázek a znepokojení - příliš zaujatě zadíval kousek níž. Její rty byly lákavé, zralé, růžové jako poupě růže v ranném rozkvětu. 
,,Nevím, co říct dřív," řekla s očima stále zavřenýma, přičemž se jí lehce rozechvěl spodní ret, jak její tělo vstřebávalo adrenalin, ,,jestli, že jsem ráda, že žijeme, nebo proč jste zatraceně pil formaldehyd, profesore?" 
Zněla naštvaně a Severus jí nic nevyčítal, ale přesto odsekl: 
,,Nevím na co se ptát dřív, slečno. Jak jste mě našla? Jak mohou akromantule ze Zapovězeného lesa znát krev vašeho rodu? Proč jste před pár dny utratila královské jmění u Tří košťat?" 
Yeva otevřela jedno oko. 
,,Dvakrát nevím, a jednou, protože se mi prostě chtělo," ztěžka vydechla nosem, ,,a teď vy." 
Severus na sucho polkl. Nemohl jí říct pravdu a vše ohrozit. 
Když však rozlepila i druhé oko, nepřál si nic jiného, než se ke všemu přiznat, a srdce se mu nepříjemně sevřelo, když pomyslel na lhaní. 
A tak zvolil jinou cestu. 
,,Protože se mi prostě chtělo," zvládl dokonce i škádlivě napodobit její tón hlasu. 
Vyrazila z hrdla nevěřícný smích a zavrtěla hlavou. Havraní lokny se při tom pohybu zaleskly v kontrastu se světlou podlahou ozářenou jasnými plameny vycházejícími z krbu. 
,,Tak to sedlo, profesore," vydechla, když se zvedla ze země a protáhla ruce za zády. 
Severus se zvedl s obtíží na loktech, aby na ní lépe viděl a snažil se u toho vypadat alespoň trochu důstojně. Snažil se předstírat, že nesleduje každý její krok, jenž učinila po jeho komnatě, ale křivky těch štíhlých nohou ho natolik fascinovaly, že mu chvíli trvalo, než si povšiml bosých pohmožděných chodidel. Nemluvě o modrajícím palci na levé noze. 
Nic ale neřekl - zatím. 
Tiše sledoval jak otáčí tvář všemi směry, přičemž nedokázal přesně určit na co myslí. Její oči přejely dvojici křesel u krbu, stejně tak následně bříška prstů jejich rudé sametové polstrování. Měl pocit, jako by na něj zapomněla, jako kdyby se náhle její duše ocitla na jiném místě, v jiném čase a světě. 
Ještě jednou pohladila křeslo, než se její pozornost na malou chvíli upřela k posteli. Severus musel zamrkat, aby ze sebe setřásl pocit, že se mu to jen zdá, protože i když se dívala jen pár vteřin, její tváře nabraly lehký odstín červánků. 
Yeva se rychle odvrátila, jako by jí došlo, že není v místnosti sama. 
Všechna červeň se jí však z tváře okamžitě vytratila, když její zrak padl na stěnu. Severus zmateně sledoval, kam se dívá. 
Ksakru, netušil co jí tolik zaujalo na místě skoro u stropu tři stopy doleva od okna, ale jasně nyní viděl, jak se jí roztřásly prsty na rukou. 
Už tu byla - zde v jeho komnatách, soukromých nutno podotknout, tím si byl Severus jistý. 
Severusův seznam otázek tím jen vzrostl. 
Yeva tam tiše, nehybně jako socha, stála a ani nedutala, a na okamžik měl pocit, že zahlédl v jejích očích zrádný lesk.  
Hlasitě si odkašlal, aby upoutal Yevinu pozornost zpátky na sebe. 
Dívka trhla hlavou. Výraz ve tváři jí ztvrdl v kámen, když zničehonic hlesla:
,,Měli bychom zajít na ošetřovnu," chraptěla, skrývajíc tím nápadný smutek v hlase. 
Severus naprosto ignoroval její slova.
,,Vy už jste tu byla, že?" 
Ta otázka mezi nimi byla jako nabroušený nůž, nevěda kdo z nich dvou po něm sáhne první. Severus měl pocit, že se Yevin krevní oběh proměnil v ledovou řeku, když mu stejně chladně, jako ledový proud, odvětila: 
,,Záleží na tom? Vy si beztak nic nepamatujete." 
Trefila se do černého. 
Severus zaťal zuby, aby jí neřekl něco, čeho by mohl litovat. Přestože jí hluboce miloval, a řekl sám sobě, že její štěstí, osobní prostor a zdraví jsou na prvním místě, někdy pochyboval sám o sobě, jak byl posedlý pravdou. 
Nikdy netušil, kdy udělá nějakou hloupost. 
Jako by jich nestihl za život už dost napáchat. 
Dřív než ale stihl odpovědět, Yeva sama řekla: 
,,Ano, byla," její náhlá a unavená rezignace byla téměř hmatatelná ve vzduchu, jako popel po požáru, ,,a nejen jednou." Všechen chlad z jejího chování zmizel, jako když přijde první jarní den po dlouhé zimě. 
Znovu přejela - skoro - celou místnost očima a na rty jí vklouzl nepatrný úsměv. 
,,Vlastně jsem tu s Vámi jeden čas bydlela."  
Severus nevěřícně vytřeštil oči, slova mu utekla z jazyka, tvář zbledla a zároveň zrudla, když pomyslel na to, co tu spolu mohli...
A Yeva vyprskla smíchy. 
Cože?
,,Kdybyste se teď viděl," vydechla skrze smích, ,,tak byste se určitě zasmál taky." 
,,Řekněte, že jen žertujete," povzdechl si Severus, a sklonil hlavu, aby vyhnal otravnou červeň z tváří. 
,,A co když ne? Co by to pro Vás znamenalo?" 
,,Můj postoj k Vám je neměnný, slečno. Tohle záleží na Vás - co by to mohlo znamenat." 
Yeva naklonila hlavu. Závoj hedvábných vlasů jí sjel po krku, jako něžná ruka anděla laskající kůži svého svatého. 
Severus znovu na sucho polkl - v hrdle měl jako na poušti. 
,,Ráda bych řekla, že nic vážného se mezi námi nikdy neudálo, ale to bych lhala." 
A je to tady, pomyslel si Severus, třeba se konečně dozvím víc o tom, jak je možné, že miluju někoho na koho si nevzpomínám.
Nebo co se stalo před tím, než mě ten hlupák Quirrell zaklel. 
,,Co přesně se mezi námi stalo?"
Yeva se na něj usmála.
,,Příliš mnoho pro jeden rozhovor."
,,Hodláte mě trápit?"
Yeva se nadechovala k odpovědi, a Severus by přísahal, že má v očích skryté potměšilé rarachy, když v tom někdo hlasitě zabouchal na dveře.
Oba se bleskurychle otočili k zamčenému vchodu a pak se podívali zpátky na sebe.
Během jediné tiché vteřiny oba dospěli ke stejnému závěru: nikdo by tu neměl Yevu vidět.
,,Severusi?" Zvolal známý hlas zpoza dveří.
Brumbál.