Minulost si nás najde. Všechny.

To všechno

Bylo krásné podzimní odpoledne. Jasná azurová obloha dominovala světu a ostré paprsky slunce tančící v korunách stromů, obsypaných citrínovými, topazovými a granátovými listy, vrhaly odlesky těchto teplých barev na klidnou jiskřivou hladinu Černého jezera. 
Letmý vánek sem tam rozehnal něžné vlnky po vodě všemi směry, stejně tak jako to dělávají na jaře vodoměrky, nebo rybky lovící komáry nad hladinou. 
Yeva, opřená zády o masitý kmen starého stromu, přemítala o tom, kdy naposledy zažila takovou chvíli klidu, ticha a uvolnění. 
Hlavu měla čistou, prázdnou a pro jednou necítila potřebu hnout se z místa, dělat něco užitečného, než se její oběť chytí na háček. 
Přemýšlela o kontrastu mírumilovného zdání jezera s jeho podvodním světem, který se jen hemžil nebezpečím a tajemstvími. 
Nechávala se unášet vzpomínkami na prudkou řeku v lesích, kde jako malá holčička žila se svými rodiči a sestřičkou. Nepamatovala si její jméno, ale jasně si vybavovala ostré vyčnívající kameny, prudký proud, jenž byl s to strhnout i jaka, široké koryto a ledovost. 
Ve směs bylo tohle jezero i řeka v její domovině stejné, s jediným pouhým rozdílem. 
Řeka si na nic nehrála, a každému se špetkou zdravého rozumu, by došlo, že vlézt do ní není nejlepší nápad, kdežto jezero přímo vábilo člověka ke koupeli. 
Stejné by bylo šlápnout do pasti na medvědy, pomyslela si Yeva s úsměvem na rtech. Vždy ji fascinovala představa, jak snadno mohla příroda ošálit a zabíjet slabé nebo prostě jen nepozorné jedince. Jednu nepatrnou část její duše hřálo vědomí, že jí příroda nedostala. Že přežila, a dokázala to sama. 
Jen nikdy nezjistila, jak se dostala ven z hrobu. 
Poslední věc, kterou si dokázala jasně vybavit byla, jak se tiskne ke svým milovaným a pomalu usíná... a pak se najednou nadechla vedle vykopané jámy a její oči spatřily zářivou noční oblohu. Doteď v sobě nesla ozvěnu toho dechu - cítila se, jako by byl její úplně prvním, snad takovým jaký zažije dítě pouze při narození, když poprvé skutečný vzduch zastudí miminko na kůži. 
Zaklonila hlavu a nastavila tvář slunci, aby jí mohlo zahřát na lících. Užívala si každý sluneční dotek, který jí občas připomněl hebká bříška prstů, opisující linie čelisti, lícních kostí, nosu a rtů. Yeva přivřela oči a zkousla zuby spodní ret. 
Odpuštění bylo osvobozující, ale nepochybovala, že si to bude pamatovat dokonce života. Nikdy nezapomene na to co jí Severus udělal, ani na čem se podílel, ale... 
Odpustila mu to, takové bylo její rozhodnutí a nyní se mohla soustředit jen a pouze na Voldemorta. 
Yeva se tiše odlehčeně zasmála - byla velká úleva necítit se rozdělená na dvě půlky. Jedna její část si přála jeho smrt a ta druhá nedokázala něco takového přijmout, teď se však spojily v jeden zmatený celek emocí, ale žádné nebyly protichůdné. 
Prostě jen byly, a nezatemňovaly mysl negativními myšlenkami. 
Takhle mohla být silnější. 
Objala kolena rukama a složila mezi ně hlavu, protože i přes rovnováhu, kterou cítila stejně jako podzimní vůni prosycenou hnilobou zmírajících listů, se jí dostávala do tváří otravná červeň kdykoliv jen pomyslela na poslední setkání jí a Severuse. 
Stalo se to už před třemi dny, a nyní to Yevě připadalo jako jen pouhý sen. Yeva netušila, jak mohl tak snadno nechat všechno ostatní být a netlačit už na ni se svými otázkami.
Ksakru, na jeho místě by udělala cokoliv, aby se dozvěděla pravdu, protože by jinak jistojistě přišla o rozum.
Severus ale byl takový - nesobecký, milující a, i když se občas nechal ovládnout vztekem, laskavý.
Odvážný.
Tichoulince zaúpěla a její dech ihned odvál slabý vítr kamsi mezi časem vyhlazené oblázky na břehu jezera.
Yeva sama chtěla vědět, proč to tehdy udělal.
Celou dobu se domnívala, že je prostě padouchem v jejím životě, zlým a podlým, jenže teď...
Nejspíš ho k tomu tehdy donutil Voldemort, ale chtěla to slyšet přímo od něj.
A to byl další důvod, proč mu jednoho dne bude zkrátka muset prozradit pravdu.
Možná ten den přijde brzy, protože si Severus ponechal Yevinu hůlku, nejspíš proto, aby si pojistil, že ho sama brzy vyhledá. 
Ona mu ale nechtěla udělat tu radost. Yeva nepoužívala magii jako berličku, a dokázala by srazit k zemi dvakrát takového muže jakým je Severus i holýma rukama. 
Na kouzla stačila její moc, k níž nebylo zapotřebí hůlky - a tak jen čekala, přičemž netušila na co vlastně.
Možná na nějaké znamení osudu?