Minulost si nás najde. Všechny.

Návrat do Bradavic

Severusi... 
Nejprve to byl sladký šepot milenky prahnoucí po vášni.
,,Jdi pryč!" 
      Severusiii...
Změnil se v sykot jedovatého hada olizující jeho ucho rozeklaným jazykem.
,,Zmlkni!"
Severusi, Severusi, Severusi! 
Ale křik - pronikavý a plný bolesti - byl nejhorší. 

Zprudka otevřel oči, tvář ulepenou od studeného potu a lapající zběsile po dechu. 
Zplihlé pramínky černých vlasů  se mu lepily ke krku, zatímco se snažil vyhnat z uší ten zatracený křik, jenž mu nedával spát. 
Slýchal ho už pět let, čtyři měsíce a patnáct dní. 
Hlava se mu točila, když se posadil a protřel si tvář dlaněmi. Obrátil obličej stranou a jeho profil ozářilo světlo vycházejícího slunce za okny. 
Bylo rudé, jako čerstvě nalité víno, a neslo sebou chlad prvního podzimního dne. 
Prvního dne dalšího školního roku. Severus otráveně zasténal a byl by sebou znovu praštil naznak zpět do postele, kdyby neměl úplně promáčené lůžkoviny. 
A tak se neochotně zvedl, nechal sklouznout peřinu z jinak nahého těla a vydal se do přilehlé koupelny. 
Chtě nechtě se zadíval do zrcadla nad umyvadlem. 
Tmavé kruhy pod očima vypadaly téměř jako podlitiny, ostře kontrastovaly s bledou tváří a  uhlově černými duhovkami. Za těch pět let se pořádně nevyspal a tak vypadal o mnoho let starší, než ve skutečnosti byl. 
Zavrtěl hlavou a jal se umýt. 
Vlezl si pod zavěšenou sprchu a pustil na sebe vlažnou vodu. 
Hodnou chvíli tam jen tak stál, nechával po celém těle klouzat kapičky, po krutých tlustých jizvách na zádech. Za některé z nich mohl Pán zla, jemuž nyní na oko sloužil, a za další jeho nevydařený experiment, jenž ho před pěti lety, čtyřmi měsíci a patnácti dny málem připravil o život. 
Tenkrát ho zachránil Quirrell - Voldemort v jeho těle, jak zjistil, když se před čtyřmi roky pokusil získat Kámen mudrců. Mladý Potter ho však dokázal zastavit, stejně jako vždy, když mu štěstěna lízala paty a záda mu hlídali všichni svatí. 
Když Severus v tu noc Pottera, vysíleného a v bezvědomí, přenášel na ošetřovnu, byl tam sám. 
V té místnosti na hradě, kde bylo uschováno zrcadlo Erisedu. 
Nedokázal odolat a pohlédl do jeho odrazu. 
Úlekem ustoupil a zalapal po dechu, oči vytřeštěné nevěřícností. 
Severus čekal, že tam uvidí stát Lily, usměvavou krásnou a hlavně plnou života. 
Ale namísto jeho dávné lásky, spatřil někoho jiného. 
Nejprve si myslel, že vidí sebe samotného jako mladého sotva šestnáctiletého chlapce, s po ramena dlouhými onyxovými vlasy a temnýma očima. Když však, jako ve snu, přistoupil blíž, všiml si plných rtů, karamelové pleti a podmanivé modré schované v moři černé. 
Jeho srdce mu zvonilo v uších tak hlasitě, že myslel, že mu vyskočí z hrudi. 
Stanul tváří v tvář oné mladičké dívce, a natáhl ruku sotva na vlas ke kouzelnému zrcadlu. 
Severus z ní nemohl spustit oči. Připadala mu jako to nejkrásnější, co kdy viděl a když se na něj usmála, první jeho myšlenka byla: 
,,Já jí miluju."
Nevědomky to zašeptal, když se jako uhranutý naklonil blíž. Nevěděl, co byla zač, ale... 
Měl pocit, jako by jí znal celá léta. 
Dvěma prsty se dotkl chladného odrazu a roztřeseně vydechl. Z nějakého důvodu ho bolelo se na ní dívat. Z nějakého zpropadeného důvodu mu po tváři stekla jediná osamělá slza. Severus škytl a jeho tělo se rozklepalo vzlyky.
Cítil provinilost, něhu a lásku. Smutek. Zlost. Bolest. 
A neznal žádný důvod, žádnou odpověď. 
A i teď ve sprše cítil, jako zmáhá podivný stesk po dívce, jejíž jméno neznal. Severus se zapřel dlaněmi o stěnu a sklonil hlavu mezi ramena, jako kdyby ho snad někdo mohl zahlédnout jak se myje na pokraji vlastního zoufalství. 
Tenkrát bylo neuvěřitelně těžké se odtrhnout od zrcadla, jít dělat to, co má. 
Příště, říkal si. 
Dívka se po něm natáhla, její výraz se změnil do prosebného, téměř tesklivého. 
Příště, slíbil jí neslyšně. 
Jenže když se tam vydal, zrcadlo bylo pryč. 

---

Yeva se rozhlédla po přeplněném nástupišti devět a třičtvrtě v Londýně. 
Bylo tu mnoho mladých jedenáctiletých čarodějů a čarodějek s jejich rodinami, další starší studenti stáli v hloučcích čekajíc na vlak, aby si zabrali společné kupé. 
Viděla je smát se, loučit se a v očích jim zářilo nadšení z dalšího školního roku. Pár z nich nesoucí barvy zmijozelu, jejich radost nesdílelo, obzvlášť jeden kluk s chladným bledým obličejem, krystalicky modrýma očima a ulízanými zlatými vlasy. 
Yevě se zdál dost nesympatický, dle jeho vystupování a ostrých slov. 
V dáli zahlédla i známé tváře - dva kluky s ryšavými vlasy, identická dvojčata. Když byla v Bradavicích v šestém ročníku, oni chodili do druháku, a ona si je pamatovala díky taškařicím, které je proslavily. 
A nyní jí její dlouhá cesta zavedla zpět na školu, dokončit sedmý ročník.
Když se před několika měsíci roznesla zpráva, že se Pán zla vrátil, a že má co dočinění se slavným Harrym Potterem, poslala osobní dopis Brumbálovi s prosbou o možnost dokončení studia v Bradavicích. 
Brumbál její žádost bez otálení vyhověl, v dopise zdůraznil, že po nastoupení na školu bude stále patřit do zmijozelu. 
A pod Snapea. 
Při pomyšlení na něj v Yevě zadoutnala známá ledová nenávist. 
Sevřela dlaně v pěst a přiměla se pozvolna dýchat, zadupat vztek pod drn.
Však on přijde jeho čas... 
I on zaplatí za všechno a Yeva si ho nechá úplně nakonec, aby se mohl dívat jak spálí celý jeho svět na popel.
Až skončí její strýc v zaslouženém pekle, pošle za ním i Snapea. Zlomí ho tak, stejně jako to kdysi udělal on jí. 
Když jí v jejích šesti letech nechal trpět, a následně jí pohřbil zaživa.
A o deset let později... 
                                        se do něj zamilovala. 
Kdyby měla po ruce něco co by mohla rozbít, švihla by s tím o právě přijíždějící Bradavický expres. 
Studenti se nahrnuli dovnitř jako povodeň. 
Yeva se přiměla naposledy nadechnout, než popadla svůj jednoduchý ruksak a jistým krokem se vydala do otevřených dveří vlaku. 
Byla Yevatte Alessa Gardaninová  - Raddleová, jedna z posledních dědiců  Salazara Zmijozela, Ničitelka kleteb, a nebude se bát nikoho a ničeho.