Minulost si nás najde. Všechny.

Ztracené sebeovládání

Yeva jeho tvář nenáviděla od chvíle, kdy jí zlomila srdce na milion kousků.
Z dálky viděla, jak se jako tolikrát před pěti lety, jeho oči upřeli přes celou Velkou síň k její maličkosti. Sledoval ji hodnou dobu, a ona ho nechala.
Jen se podívej, mizero...
Jen se dívej, nevnímej, neposlouchej...
Yeva ve své mysli našla staré pouto - shnilý most s vylámanými prkny - a pomyslně po něm přešla k mlžině za ním.
Zadívala se do ní, tichá jako půlnoc.
A pak zuřivě rozťala ostrými drápy první cáry mlhy, jako hedvábí.
Snape zamrkal a promnul si spánky, což ho přimělo sklopit pohled do stolu.
Yeva se zlomyslně usmála.
Tohle bude velmi zábavné, pomyslela si a odvrátila svou pozornost od Snapea, jen aby našla někoho jiného. Někoho poněkud mladšího.
Harry Potter seděl v popředí nebelvírského stolu se svými kamarády a s dvojčaty Weasleyovými.
To on byl důvod proč se vrátila - respektive chtěla informace o tom, jak to bylo s Voldemortem. Yeva si byla na tuty jistá, že by jí k němu mohl zavést. Chtělo to však čas.
Prozatím jí postačí držet se stranou a vyčkávat až se jí naskytne možnost uštknout.
Yeva je pozorovala tak dlouho, až si jejího zájmu povšimla dívka sedící vedle té velké hvězdy s jizvou na čele. Měla kudrnaté vlasy, celkem hezký obličej a hnědé oči. Yeva by řekla, že je to milá a nenápadná holka, kdyby se za touhle maskou neskrývala jistá prohnanost. Přimhouřila oči a pomalu jimi sjížděla celou místnost, jako by se snad jen rozhlížela po své staré škole. Yeva netušila nakolik bylo zde známo, že se vrátila.
Možná to nevěděl nikdo - nikdo ji nepřivítal ani nepředstavil, což jí hrálo do karet. Důležitá byla v tomto úkole nenápadnost.
Možná jí nikdo ze starších studentů ani nepoznal, konec konců byla neviditelná tehdy a teď to nebude jiné, dokud nenadejde její čas.
Když konečně skončil sáhodlouhý proslov nové profesorky, jež byla Yevě dost nepříjemná, opět promluvil krátce Brumbál, než je konečně rozpustili.
Yeva se automaticky po šlépějích svých vzpomínek vydala do sklepení, a celou dobu si pohrávala s koncem svého dlouhého copu.
Nestříhala své vlasy. Nechtěla si tím akorát připomínat dobu, kterou strávila v sirotčinci jakožto plešoun.
Nechtěla si připomínat vůbec nic a přesto...
Zaťala zuby a zahnula do chodby, která vedla krátkou obklikou do sklepení.
Přešla k jednomu z výklenků a pohladila hladký kámen prsty. Kolikrát se ho právě na tomto místě držela, když zvracela jako o život? Kolikrát neslyšně prosila kohokoliv, kdo by byl ochotný naslouchat, o pomoc?
Ta doba byla ale pryč a její sny už nebyly více nočními můrami. Nyní se staly vizemi a touhami.
Vyhlédla ven z otevřeného okna na jedno z malých nádvoří hradu. Obloha zešeřela, teplý vánek pohladil její tvář, když se vyklonila víc.
Dole nikdo neseděl, na chodbě též ani živáčka. Yeva se tedy opřela o stěnu, zaklonila hlavu a zhluboka vydechla. Užívala si vzácnou chvíli klidu, poslouchala jemný zpěv ptáčků poletujících venku a měla pocit, že se svět na malý okamžik zastavil.
Přestože to bylo místo, kde jí našel Snape, tak právě jedině tady měla pocit, že se může pořádně nadechnout. Možná proto to vzala oklikou, aby se vyhnula všem studentům a mohla si vyčistit hlavu, než rozpoutá peklo.
Teď na to ale nechtěla myslet. Nechtěla myslet na to, co všechno dělala v posledních pěti letech, na to co se stalo předtím a ani na to, co teprve nastane. Stála tam hodnou dobu, nechala své myšlenky se volně toulat, zaměstnávala svou hlavu naprosto nepodstatnými věcmi. 
Zrovna přemítala o tom, jestli bude mít stále svou starou postel obestřenou kouzly, když jí vyrušil chladný a hrubý hlas.
,,Neměla byste být na své koleji?"
Yeva polekaně zamrkala, ale jinou reakci na sobě nedala znát, když se pomalu otočila.
Byl neslyšný téměř jako stín. Jako nehmotný duch bloumající po hradě.
Yevu stálo neuvěřitelné úsilí, aby po něm neplivla, když odvětila:
,,Dobrý večer, profesore," sama nevěřila, kolik jedu se dá vložit do slov, dokud nevyřkla po několika letech právě tato.
Takhle zblízka jí připadal Severus Snape mnohem starší, než by měl být. Mohl za to unavený výraz v jeho kamenné tváři a temné kruhy pod ještě temnějšíma očima.
,,Na něco jsem se ptal," řekl nesmlouvavě a stiskl rty do úzké linky.
Yeva měla chuť mu zatnout nehty do krku a roztrhat ho na kusy. Byli tu sami a on...
A on se choval jako by jí viděl poprvé v životě.
Musela se sakra ovládnout, aby po něm nezačala křičet. Aby ho nezabila předčasně.
,,Ano, měla."
Víc slov ze sebe nedokázala vydolovat, když na něj jen zlostně hleděla a přála si aby shořel na místě. Aby se už víc nemusela dívat na člověka, který jí vzal vše.
A po letech to udělal znovu.
Nebýt Voldemortova vpádu skočila by s ním do postele.
Při té myšlence se zhnuseně ošila.
Yeva se ladným pohybem šelmy odstrčila ode zdi a proplula kolem Snapea jako voda.
Stihla udělat pár kroků, než ucítila lehký tlak na své mysli.
Yeva ho smetla snadno, stejně jako uragán bortí mrakodrapy.