Minulost si nás najde. Všechny.

Mio nemico*

První den se pro Yevu stal pouhým sledem uvítacích hodin.
Byly to samé nudné přednášky o tom, co je v posledním roce čeká, a za celou dobu jí, ani jeden z učitelů, jenž Yevě byli známí, nikdo nepozdravil ani nepřivítal zpět.
Yevě to hrálo do karet, a tak poslušně seděla, poslouchala a prohlížela si známé i nové tváře.
Jedna nová tvář byla pro ni však dosti... nelibá.
Profesorka Dolores Jane Umbridgeová, vyslaná ministerstvem, aby letos vyučovala obranu proti černé magii a prováděla celoroční školní inspekci, se na ní často dívala a šklebila se u toho jako jedovatý pavouk.
Yeva před ní oči neskláněla, naopak tvrdě jí její pozornost opětovala, a dala najevo tak svou odvahu.
Odvahu, která začala ztrácet na síle, když se blížily poslední hodiny se Snapem. Nebála se ale jeho.
Bála se, že udělá nějakou hloupost, že nad sebou ztratí kontrolu. Pokaždé, když se na něj podívala, viděla mrtvá těla svých milovaných. Sofii usmaženou horkým olejem a železem za živa.
Viděla sebe umírat v rakvi, stále netušíc jak se dostala ven, nebo co jí zachránilo. Další ze záhad jejího proklatého života.
Také nesnesla pomyšlení na to, že se do něj kdysi hluboce zamilovala. Ústa se jí zkřivila odporem.
Další zničená důležitá věc v životě každé dívky. První polibek, první láska. Yeva nebyla naštěstí dost malicherná na to, aby ji to bolelo víc, než bylo nutné.
Ošila se, zatímco usedla do zadní lavice v učebně lektvarů. Rovnou si vzala učebnici a věci na zápisky, protože věděla, že Snape začne vyučovat, bez zbytečných uvítacích keců.
Yeva si rozpustila vlasy a znovu je začala stahovat do copu, aby zahnala třas v prstech.
Dokázala si živě představit, jak v nich sevře hůlku, a až se nebude Snape dívat, ukončí to jednou provždy.
Zaťala zuby a zarputile stočila svůj pohled ven z okna, zatímco do učebny přicházeli poslední studenti. Bezděky si vzpomněla, jak právě tady proklela Grace Andersonovou, za to že urazila jejího největšího nepřítele. Byla by se tomu neradostně zasmála, kdyby hluk ve třídě neutichl a sekundu na to se dovnitř nepřihnal Snape.
Yeva mu nevěnovala jediný pohled, tvrdě zarazila oči do dřevěné desky stolu.
,,Nalistujte si stranu dvě stě dvanáct," zabručel ještě dřív, než došel ke katedře - Yeva periferně zahlédla jeho nohy kmitající uličkou mezi alchymistickými stoly. Jeho hlas v ní rozezníval staré vzpomínky na její šestý ročník.
Ticho v učebně znamenalo, že nikdo jiný učebnici neměl. Nikde se neozvalo žádné šustění stránek, jen zmatené brblání. Hlupáci, pomyslela si Yeva, za ty roky už to museli vědět, a přesto si nic nevzali.
,,Jak se opovažujete přijít nevybaveni na mou hodinu!" Zaburácel hromově Snape a po chvíli ticha dodal: ,,Do zítra chci od každého z Vás třístránkovou esej na téma ze stran dvě stě dvanáct až dvacet jedna, a teď vypadněte!"
Zjevně byl vytočený.
Yeva odtrhla oči od stolu, jen aby naházela připravené věci do svého vaku. Nejraději by všem těm blbounům však dala pořádného hudlana na tvář. Díky nim sice dostali obsáhlou práci do druhého dne, na druhou stranu se vyhnula první dvouhodinovce se Snapem.
První z další stovky.
Div nevzlykla. Snad tady tak dlouho nebudu, říkala si.
Již sbalená Yeva se otočila k odchodu, když v tom jí zastavil Snape, jako by vytušil její obavy.
,,Slečno Gardaninová, na slovíčko."
Yeva ztuhla. Tělo zmrzlo v jedné pozici, dech se zúžil.
Pár studentů jí věnovalo soucitné pohledy, a pak rychle vzali roha. Když osaměli, Yeva se přiměla zpříma otočit ke svému učiteli. Bývalé lásce. Nepříteli.
Snape seděl za katedrou, kde se objevila ještě jedna židle. Pokynul jí, aby se posadila a ona na sucho polkla.
Tohle nevypadá dobře.
Díval se na ní přimhouřenýma, zamyšlenýma očima, zatímco se příliš pomalu usadila a nenápadně se i s židlí odsunula dál od něj.
Snapeovi to neuniklo.
Dřív o něm přemýšlela jako o Severusovi, přišlo jí náhle na mysl.
Znovu polkla, aby zahnala těžký knedlík, jež se jí tvořil v krku. Takhle blízko u něj si připadala malá, jako před patnácti lety, když jí pohřbil zaživa.
Ruce schované pod hábitem sbalila v pěst, aby se mu jimi nepokusila rozpárat hrdlo.
,,O čem se mnou chcete mluvit, profesore?" Každé slovo odsekávala, jako by bylo z ledu.
Snape jí sjel očima od hlavy až k patě a ohryzek mu poskočil.
,,Profesorka Umbridgeová si nás dnes oba pozvala na malou prověrku. Zajímá ji, proč jste před pěti lety opustila školu a teď se vrátila. Bohužel jsem Váš kolejní ředitel, a tak jsem do toho chtě nechtě namočený taky."
Yeva zaťala zuby.
Hněv jí zasáhl jako povodeň. Možná nevěděl, že Yeva znala pravdu o tom co jí provedl, ale...
Ale jako by k odchodu nestačilo, že se do ní domněle zamiloval. Že to bylo naprosto nepřístojné. Copak zapomněl na vše co spolu dělali? Jejich noční dostaveníčka? Nevinné doteky při tréninzích?
Když nic neříkala, pokračoval: ,,nejprve jsem si chtěl však promluvit s Vámi, než půjdeme naostro k inspektorce. Nevhodné odpovědi by mohli způsobit škody celé škole."
Nevhodné odpovědi?
Yeva zamrkala.
Snape se zamračil.
,,Spolkla jste snad jazyk? Mluvte! Proč jste opustila Bradavice?!" Udeřil na ni a mávl rukou do vzduchu.
Yeva pevně uchopila hůlku v záhybu svého hábitu, připravená jí použít.
Ještě ne, ještě ne, ještě ne... šeptala si v hlavě.
,,Chtěla jsem dostudovat na jiné škole," řekla smrtelně tiše a zlost z ní jen sálala.
,,Proč?"
Yeva se dlouze nadechla a její oči zeskelnatěly.
Mlčela a jen ho propalovala pohledem. Chtěla mu vše vpálit. Říct mu, že jeho falešná láska jí zlomila srdce, že lituje každé sekundy, kterou spolu strávili.
Že je to zvrhlý zmetek, jenž by měl shořet v pekle, když se tváří, jako by o ničem z toho nevěděl.
,,Kvůli Vám," zavrčela a sevřela hůlku pevněji.
Snape překvapeně zamrkal a zaťal ruce v pěst. Na levačce měl odřené klouby pokryté čerstvými strupy.
,,Udělal jsem Vám něco, nebo jsem byl jen moc přísný?" Zeptal se překvapivě klidně.
Yeva měla chuť se začít hystericky smát.
Zničil jí celý život.
Snape byl natolik přesvědčený, že jeho nejhorší provinění v životě, je prolezlé červi několik metrů pod zemí, že jí ani nepoznal.
Nebo byl snad natolik krutý, že to udělal schválně?
Celou dobu věděl, kdo je, a přiměl jí se do něj zamilovat? Navzdory všemu tomu nechtěla věřit.
,,Proč hrajete nevědomost?" Držela mírný tón, ale otázku mezi ně položila jako nabroušené ostří.
Zase zamrkal.
,,Prosím?"
,,Stačí se zamyslet, řekla bych pět let nazpátek, pane profesore."
Snape se prudce zvedl a udeřil dlaněmi do desky katedry. Z inkoustové baňky vycáklo pár kapek na pergamen ležící vedle, když se k ní naklonil a Yeva měla strašnou chuť mu zarazit palce do očí a vyloupnout mu bulvy, za to jak se na ní díval. Už to několikrát udělala a ten pohyb se pro ní stal stejně snadným jako dýchání.
,,To je právě ten problém, slečno Gardaninová. Já si nepamatuji vůbec nic," zavrčel tiše a nebezpečně blízko ní.
Tohle byla pro ní poslední kapka.
Yeva se vyšvihla na nohy tak rychle, že se židle na které před sekundou seděla, převrátila.
,,To je zatraceně dobře, profesore. Kéž bych si také nic nepamatovala," otočila se na podpatku s úmyslem odejít, než to skončí ještě hůř.
Jenže než stihla udělat první krok, dveře do učebny se rázně zabouchly a zámek dvakrát cvakl.
,,S kým si sakra myslíte, že mluvíte?"
Yeva se celá třásla touhou zabít ho, když k ní došel a nevypadal jinak, než jako ryzí anděl smrti. Jenže ona byla anděl pomsty a nebála se ho.
,,Ačkoliv jste podle všeho má bývalá studentka... já si na Vás vůbec nepamatuji, protože jsem před pěti lety ztratil paměť, při výbuchu jednoho z experimentů."
Pro změnu teď zmateně zamrkala ona.
,,Takže buďte tak laskava, přestaňte po mě štěkat a dejte mi ty zatracené odpovědi."
Yeva si vzpomněla na ten osudný večer. Vykopala ze své mysli tu část s polibkem, a soustředila se na to jak Voldemort omráčil Snapea, mírně řečeno. Mohl u toho ztratit své vzpomínky?
Nebo...
Viděla před očima, jak se k němu Quirrel sklonil a něco mu šeptal do ucha zalitého krví.
Nenápadně sáhla po své moci, kterou se jí za posledních pár let podařilo lépe rozvinout a použila ji na něj, tak aby nic nepoznal.
Na Yevu působila jako ochranný štít, jako imunita vůči kletbám a kouzlům.
Yeva se však naučila používat moc Ničitelů kleteb jako diagnostiku na někoho jiného nebo na nějakou neživou věc.
A když se moc dotkla Snapea, zacukala sebou jako by se popálila.
Očividně byl zakletý.
Trochu jí zamrazilo, když si uvědomila, že to že jí nehledal, neznamenalo, že by mu na ní nezáleželo.
Ztratil paměť - Voldemort mu jí vzal. On si na ní vůbec nepamatoval.
Bylo to dobře, nebo špatně? To Yeva nevěděla.
Záleželo jí vůbec na tom? 
Ani netušila jak s tím poznáním naložit, nicméně se tím nic neměnilo. 
,,Před lety jste si na mne docela ošklivě zasedl, proto jsem opustila Bradavice," změna v jejím chování mu neunikla, protože si sarkasticky odfrkl. 
,,Jistě." 
Snape k Yevě popošel blíž, než byla schopna snášet, a tak před ním o krok couvla. 
,,Myslel jsem si to," vydechl tiše - jeho hlas se změnil, jako tolikrát před pěti lety, když s ní takto mluvil. Zjihl, takovým zvláštním způsobem, který znal jen východ slunce, soumrak a svit nočních hvězd. 
Přesně takhle by to kdysi dávno popsala. 
,,Lhaní Vám nepomůže, Gardaninová. Ne, u Umbridgeové. Když pojme podezření, že lžete, nebude váhat a použije veritasérum." 
Yeva stěží udržela kamenou tvář, protože právě dostala pořádné pěstí od nostalgie. Tahle situace jí až nechutně připomínala, to jak to celé začalo. 
,,Já ale nelžu, profesore," namítla zatvrzele Yeva, usoudila, že bude lepší, když se zatím Snape nedozví o své slabosti pro šestnáctiletou zlomenou dívku. Trápila ji však ještě jedna věc.
Pamatoval si na to, co jí udělal, když jí bylo šest? Nebo ho Voldemort zbavil i téhle vzpomínky? 
,,Ale ano." 
,,Proč si to myslíte?" Ovládej svůj hlas, Yevo. 
Snape založil paže na hrudi. 
,,Kdybych si na Vás kdysi dávno zasedl, jak tvrdíte, určitě bych s Vámi neutvořil most nitrozpytu." 
Sakra, sakra, sakra... 
Sevřela rty do úzké linky. 
Nejspíš nemělo smysl tuto skutečnost zapírat, přeci jen, vše co věděla o nitrozpytu, měla od něj. 
,,Ach ano, tohle," mávla neurčitě rukou, aby získala čas, ,,takhle to začalo. Byla jsem za Vámi s žádostí o lekce nitrozpytu." Polopravda. 
,,Takže jsme společně trávili čas?" 
Yevě zkysl výraz na tváři, než se velmi drze a pohrdavě uchechtla. 
,,Proč se mě vlastně takhle vyptáváte, profesore?"  Snape se přiblížil. Velmi pomalými kroky se k ní plazil jako had. 
Yeva před ním couvala, a zároveň cítila jak jí tuhne krev v žilách. Náhle jí opustily všechny silácké výstupy i drzé poznámky. 
,,Já tu pokládám otázky, slečno Gardaninová." 
Couvala, couvala, až narazila zády o skříň s policemi plnými lektvarových přísad.  
Snape jí celou dobu držel očima v šachu, takže si ani nevšimla, že celou dobu svíral v prstech hůlku, dokud nepřiložil její hrot přímo k Yevinu krku. 
Ztěžka polkla. 
Neměla se nechat nahnat do kouta, měla to tušit... 
Ale bylo pozdě. 
,,Tak a teď pravdu, slečno." 
Yeva ztěžka polkla pod tlakem chladného dřeva tlačící na citlivé místečko přímo pod bradou. 
,,Neublížíte mi," konstatovala pevným hlasem, ačkoliv věděla, že toho byl schopný víc než dost. Nejednou to už udělal. 
Snape jí pozvedl bradu pomocí hůlky a jejich oči se střetly ve víru černé a půlnoční modři. 
,,Vaše oči," vyhrkl šeptem a spodní ret se mu zachvěl. 
Yeva byla bez dechu a naprosto neschopna pohybu, jak byla v šoku. Tento scénář jí nenapadl ani ve snu: vrátí se, Snape nebude mít tušení, kdo vlastně je a nebude si na ní pamatovat a přesto... přesto v jeho tváři najde, vše co před pěti lety. 
S nebezpečným zaujetím sjel špičkou hůlky po hraně Yeviny čelisti, pomaličku po šíji a klíčních kostech a jí se málem zastavilo srdce a celou dobu se jí díval pevně do očí. 
Překvapivě necítila nic jiného, než rytmus vlastního tepu v žilách. Sevřela pevně rukama okraj police. 
Snape zavrtěl hlavou. 
,,Nevěřím tomu, že jsem si na Vás zasedl," zamručel a jeho pohled opatrně sklouzl k Yeviným rtům.  
Bohové, pomáhejte mi.
Yeva se zprudka nadechla, aby dostala trochu kyslíku do mozku a vymyslela, jak se dostat ven z téhle kaše.
Zatěkala očima kolem sebe, ale nic jí nenapadlo. 
Snapeova hůlka se zastavila, opřená ďolík mezi klíčními kostmi, a její nositel se k Yevě sklonil tak blízko, že se jejich horký přerývavý dech mísil. 
Yeva cítila, že se schyluje k neodvratnému a tak přivřela oči a nechala Snapea, ať si podepíše předčasný rozsudek smrti sám. Jen ať to zkusí, pomyslela si. 
Jeho rty se žádostivě pootevřely, temné unavené oči upřené na její ústa a napjaté tělo. Třesoucí se hůlka v rukou. Stěží udržené poslední zbytky sebeovládání. 
Yevu těšilo ho vidět, tak rozpolceného, nevěda co sám se sebou. 
Vše se pak seběhlo rychle. 
Jeho hranice padly a nesmlouvavě, hrubě Yevu políbil. 
Vytřeštila oči. Nečekala, že to doopravdy udělá, a teď...
A teď... 
Ho nechala. 
Překvapeně vykulila oči, a navzdory svému nejhoršímu očekávání, se cítila stejně jako před pěti lety.  
Je to tvůj nepřítel. 
Připravil tě o všechno. 
Tvým úkolem je ho zabít. 
Snape ochutnával, hltal a sál její rty, ale ona zůstávala bez pohybu. 
Jsi odporná, Yevo Gardaninová. 
Zrádkyně, zrádkyně, zrádkyně, křičelo její svědomí matčiným hlasem, ale Yeva... nemohla. 
Jako by ji zmrazil na místě, jako by si na malou chvíli vzpomněla, jaké bylo nevědět pravdu a zamilovat se do něj. 
Zamrkala, vzpamatovala se a opřela se do jeho ramen ve snaze ho odstrčit. 
Snape se však nenechal, aniž by přerušil jejich polibek, uchopil její zápěstí do dlaní a přirazil je k polici za jejími zády. 
Yeva mu vyjekla přímo do úst a to byla chyba. 
Snape se chopil příležitosti a vklouzl jazykem dovnitř. 
Nikdy by to nepřiznala, ale když se jejich jazyky setkaly ve vášnivém tanci, podbřiškem se jí rozlilo vlažné teplo. 
Sevřela stehna a pevně zavřela oči. 
Tak dost. 
A zakousla se silně do jeho rtu.

---

*Můj nepřítel