Shy boy. (Ashton Irwin FF- cze)

25. One last goodbye

Ash:

Nikdo mi nic neřekl. Třeba mají strach o mé city. Ale notak, těm jsem ukradený. Nervózně pochoduju po pokoji. Je tu nezvykle ticho. Jsem unavený a každou chvíli si musím sednout. Jenže nemůžu spát. Neusnu při pomyšlení na to, že už ji nikdy neuvidím.

V pokoji je najednou dusno. Musím ven. Rozrazím dveře pokoje a vběhnu doktorovi do náruče. „Jak je na tom?" stisknul jsem jeho ramena a můj hlas se začínal lámat. Doktor si  sundal brýle a protřel si oči.

„Je mi to líto..." začal a mé srdce vynechalo několik úderů „krvácení bylo silné. Nepovedlo se nám jí oživit."

„Co?" bylo jediné, na co jsem se zmohl. Sednu jsem si na zem a začal mlátit do stěny. Naposledy jsem tohle dělal, když jsem se s ní pohádal. Tolik vzpomínek zaplavilo moji hlavu a já je nemohl dostat pryč. Vběhnul jsem do jejího pokoje. Začnu vyhazovat její oblečení ze šuplíků. Její vůně mě udeří do nosu a já si vzpomenu, na večerní ležení v posteli.

Flashback:

„Ashi, ještě nechoď" ozval se její hlas. V noci řádila bouřka a ona měla strach. Otočil jsem se na ni a lehl si zpět k ní. Jejíma malinkýma ručičkama mě obejmula. Já zabořil hlavu do jejich bloňdatých vlasů a nasával její vůni...

„Darling" šeptnu a schoulím se pod duchnu do její postele. Slzy se nekontrolovatelně hrnou z mích očí. Rozhlížím se po pokoji. Všechno je tu stejné, jen tu chybí ona.

Stoupnu si a pomalu se rozejdu k její knihovničce. Je tam knížka, kterou mě nutila číst. Nikdy jsem nepochopil, co se jí na tom tak líbilo. Vytáhnu ji a přejedu přes její hřbet. Prolistuju pár stránek a z jedné vypadne složený papírek. Rozevřu ho a posadím se na postel...

Ahoj Ashi,

Zase se mi hrabeš v knihovně, jak tě znám. Nebo ti možná chybím. Asi jsem doma a snažím se dostat zpět k tobě. Možná se mi to nepovede a umřu. Prosím, zapomeň na mě. Najdi někoho, kdo ti bude větší oporou, než já. I kdyby to bolelo sebevíc, musíš se přes to dostat. První dny bolí nejvíc. Potom se s tou bolestí naučíš žít. Po čase na mě zapomeneš a já se stanu další matnou vzpomínkou v tvojí hlavě. Jen jedinou věc si pomatuj. Vždycky tu budu. Nikdy tě nenechám odejít  z mého života. Byl jsi podstatnou částí mého života. Sice jen krátkou dobu, ale nechal jsi tam jizvu. Děkuju ti...

Mad

Položil jsem dopis na postel a schoulil jsem se do klubíčka. „Proč jsi mě opustila? Nemůžu na tebe zapomenout, byla jsi výjimečná"

**

Nevím kolik uběhlo času, co jsem seděl a sledoval protější zeď. Vstal jsem a mé nohy mě donesly k piánu. Jako první den, co tu byla. Sednul jsem si k piánu a začal hrát písničku, kterou mě naučila hrát.

Flashback:

„Nenaučíš mě to, jsem levý" zasmál jsem se, ale ona mě dál táhla k piánu.

„Mlč a poslouchej" políbila mě a začala hrát. Po cca hodině jsem hrál s ní čtyřručku. „Prej tě to nenaučím" odfrkla si a začala se smát.

„No jo, jsi prostě dokonalá"

„Neříkej mi, že jsem dokonalá" zamračí se a já ji štouchnu do vrásky na čele. „Hej!" křikne a já vyběhnu z místnosti pryč. Ona mě doběhne a skočí mi na záda. Nečekám to a za chvíli se oba válíme oba po zemi.

„Miluju tě" usměje se a políbí mi čelo.

„Já tebe taky" usměju se a políbím ji.

Nedokážu to. Nedokážu bez ní žít. Vběhnu do pokoje a pod postelí najdu lano. Vylezu na židli a lano přivážu k lustru. Provleču hlavu smyčkou a tu následně utáhnu. „Promiň. Bolest je silnější, než tvoje prosby. Bez anděla se žít nedá." Odkopnu opěradlo židle a zachvátí mě známý pocit ztráty kontroly nad mým tělem. Nakonec se všechno rozplyne a zůstane jen tma...

Možná těmto lidem nebylo přáno žít normální život. Možná byli zrozeni pro smrt. Možná to ukončilo jejich bolest. MOžná taky ne.Možná je to tak lepší. Anděl přece bez křídel létat nemůže a jejich křídla jim byla otrhnuta všemi nadávkami a srážením k zemi. Neměli šanci znova vzlétnout....

OK guys, tohle byla poslední part. Bolelo mě to víc, než Ashe. Bude mi chybět psaní mích depresivních myšlenek :D :/ Hope you like it ^^

Koment, vote and all that sh*t.. :3