my partner is an idiot | j.jk

14. Kapitola

Saeyan's pov

Seděla jsem v kanceláři nad všemi možnými papíry a snažila se vymyslet nějaké kloudné řešení, co dál.

Pořád jsem musela myslet na tu díru ve sklepě a nedokázala jsem odhadnout, jestli Hei-ran zabil někdo z jejího paneláku, nebo byl úplně odjinud a dostal se tam sklepem. Otázka je, jak se dostal k Hei-ran. Musela ho nejspíš pustit dovnitř, ale cizí lidi si k sobě do bytu přeci jen tak nepouštíte, ne?

Bylo už deset večer a bylo znát, že už mi to příliš nemyslí. Byla jsem na to až moc unavená.

„Jeď se domů vyspat." zamumlal Jungkook.

Podívala jsem se na něj a zavrtěla hlavou.

„To ne. Ještě musím dodělat pár věcí, potřebuju si udělat poznámky o tom, co všechno zítra musíme stihnout." řekla jsem, načež se mi nepodařilo potlačit zívnutí. Zakryla jsem si ústa dlaní, ale černovlasý chlapec přede mnou si toho všiml a ušklíbl se nad tím.

„Říkám ti, abys jela domů. Jsi úplně vyřízená, takhle stejně už nic neuděláš. Seber se a jeď, já to tu dodělám a budeme pokračovat zítra. Teď už beztak nic nezmůžeme." řekl.

Nakonec jsem přikývla a zvedla se, načež jsem si začala balit své věci do kabelky. Oblékla jsem si svůj jarní kabát a pomalým krokem se vydala ke dveřím. Jsem tak vyčerpaná, že mi i pár kroků dělá problém.

„Dobrou." zamumlala jsem, když jsem došla ke dveřím.

„Dobrou." odpověděl Jungkook a promnul si oči. Ta únava se začínala podepisovat i na něm.

Zavřela jsem za sebou dveře a vydala se ke svému autu. Už jsem se nemohla dočkat, až si lehnu do své měkké postele a oddám se říši snů.

<><><>

Následujícího dne jsme hned v devět ráno vyrazili do kavárny, ve které Hei-ran pracovala.

Posadili jsme se s jejím nadřízeným na klidné místečko v rohu kavárny a zeptali se, jestli nezaznamenal něco divného. Jestli se Hei-ran nezmínila o nějakém zvláštním muži.

„No... Ničeho divného jsem si nevšiml. Ale asi dva týdny zpátky tu byl takový zvláštní chlap. Objednal si jen vodu a seděl poblíž pultu, koukal se po Hei-ran, ale obsluhovala ho jiná slečna. Přišlo mi, že se mu líbí, ale ten způsob, jakým se na ni díval, byl vážně děsivý. Pak prostě zaplatil a odešel, už jsme ho tu neviděli." pokrčil rameny.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a najela na fotku, na které jsem měla vyfocený náš trestní identikit.

„Vypadal ten chlap takhle?" zeptala jsem se.

Hei-ranin nadřízený přimhouřil oči a podrbal se na zátylku.

„To nevím. Já ho neviděl zblízka, ale je to možné, že to byl on. Měl podobný účes." řekl.

Našla jsem ještě fotku jednoho ze dvou chlapců, Dae-Hyuna, kteří prodávali drogy ve stejném paneláku, kde bydlela naše oběť a ukázala ji také.

„Ne, ten to nebyl určitě." zavrtěl hlavou. Poděkovala jsem a mobil schovala do kapsy.

Když jsme tam skončili, vyrazili jsme zpět do auta.

Byli jsme na cestě zpět na stanici, když v tom Jungkookovi zazvonil mobil.
Hovor zvedl a přiložil si mobil k uchu.

„Děláš si srandu?" vyhrkl.
Zvědavě jsem na něj hleděla. Co se asi děje?

„Dobře, rozumím. Jedeme tam." řekl a poté hovor položil.

„No, tak na stanici asi nepojedeme. Našli mrtvou holku někde v lese, Baek-hyun mi pošle adresu." řekl Jungkook. Já vykulila oči a nevěřícně se na něj podívala.

„To je jen hloupý vtip, že jo?" zeptala jsem se, ačkoliv jsem dopředu věděla odpověď.

Jungkook jen zavrtěl hlavou a zadal si do navigace lokalitu, kde se měla naše nová oběť nacházet.

<><><>

„Myslíš, že to udělal ten samý vrah, co zabil Hei-ran?" zeptala jsem se, když už jsme seděli v kanceláři a snažili se přijít na to, co budeme dělat dál.

„To si nemyslím. Kdyby to byl sériový vrah, tak ti většinou vraždí tím stejným stylem. Hei-ran byla ale uškrcená, znásilněná a ještě k tomu jí ten vrah odřezal končetiny. Tahle holka byla ale pobodaná, znásilněná nebyla. Takže to podle mě nebyl ten stejný člověk." řekl.

„Asi máš pravdu." povzdechla jsem si. Pěkně se nám to tu komplikuje, práce se hromadí a já nevím, kam dřív skočit.

Klasicky jsme oba nevnímali to, jak běží čas a jen jsme si dávali dohromady informace, které by se nám mohly hodit.

Z neustálého koukání se do počítače mě už začínaly pálit oči a naše tabule, kam jsme si zakreslovali podezřelé a různé informace, byla už z velké většiny plná, a to jsme ještě ani neměli vše.

„Bože, to je zas hodin... A stejně nic nemáme." zakňourala jsem.

„Jel bych domů. Můžeme pokračovat zítra, navíc teď stejně potřebujeme spíš vyslýchat lidi a to teď beztak nemůžeme dělat." řekl.

„Asi máš pravdu," pokývala jsem hlavou, „akorát si asi ustelu v kanceláři. Nechce se mi jít domů pěšky, asi cestou usnu." ušklíbla jsem se.

„Ty snad nemáš auto?" nadzvedl obočí černovlasý mladík sedící u svého stolu.

„No... To jako mám, ale dneska ráno se mi nepovedlo nastartovat. Nevím, co s tím je. Volala jsem tátovi a poradil mi, ať zavolám automechanika. Nevím, kdy to auto budu mít zpátky." pokrčila jsem rameny.

„Hodím tě domů, ale budeš mě muset navigovat." řekl.

Poděkovala jsem, oba jsme se oblékli a poté vyrazili k Jungkookově autu.

Cítila jsem, jak se mi zavírají oči a i když jsem se tomu snažila zabránit, usnula jsem.

Jungkook's pov

„Kam teď?" zamumlal jsem, když se před námi objevila křižovatka. Odpovědi se mi však nedostalo.

Pootočil jsem hlavu na stranu a všiml si, že moje parťačka spí jako zabitá.

„Ale to snad ne." povzdechl jsem si. To jako vážně spí?

Párkrát jsem do ní dloubnul prstem a přejel jí rukou po tváři, přičemž jsem doufal, že ji to probudí, ale nevyšlo to. Měla asi dost tvrdý spánek.

Dojel jsem nakonec před menší dům, ve kterém byl i můj byt.

Vylezl jsem z auta, následně ho obešel a otevřel dveře od místa spolujezdce. Opatrně jsem vsunul své ruce pod Saeyanino tělo a vzal ji do náručí, načež jsem dveře bokem zavřel.

Zamkl jsem auto a vyrazil do svého bytu, kde jsem ji uložil do své postele a sám si ustlal na gauči.

„Pokud mě ráno budou bolet záda, tak tě zabiju, Parková." zamumlal jsem si sám pro sebe a zavřel oči. Snad se alespoň trochu vyspím.