my partner is an idiot | j.jk

4. Kapitola

Saeyan's pov

Následujícího dne jsme s Jungkookem měli sraz v kanceláři už v sedm ráno. Potřebovali jsme se pustit do práce co nejdřív.

„Paní Ryanová mi včera večer poslala ještě číslo na toho kluka, se kterým chodila Min-Jung. Jmenuje se Wi Jae, zkoušela jsem mu volat, ale nebral mi to." řekla jsem.

„Fajn, takže si to shrneme," zamumlal Jungkook a přistoupil k naší tabuli, kam jsme si fixou zakreslovali vše, co jsme zatím věděli, „Wi Jae měl s Min-Jung vztah, ve kterém byli spokojení. Poslední dobou se ale začal chovat divně, vyhýbal se jí a tento víkend se pohádali takovým způsobem, že odešel a už se nevrátil. Teď ti nebere telefon. Upřímně si myslím, že to všechno z něj dělá hlavního podezřelého. Možná se tahal s někým jiným a proto se jí vyhýbal. Je tu možnost, že se s ní nechtěl rozejít, takže se rozhodl, že se jí radši zbaví. A teď se bojí, že ho někdo najde, takže radši nereaguje na telefonáty od cizích lidí." řekl Jungkook a zamyšleně hleděl na tabuli.

Souhlasně jsem přikývla a stoupla si vedle něj.

„V tom s tebou souhlasím. Měli bychom to číslo dát Dong-woovi, může nám pomoct zjistit, kde se ten mobil teď nachází." řekla jsem. Dong-woo byl profík přes počítače a když jsme potřebovali zjistit IP adresu nebo něco vyčíst z kamerových záznamů, šli jsme hned za ním.

„Dobře." přikývl Jungkook.

Jak jsem řekla, tak jsem udělala. Dong-woo mě až šokoval tím, jak rychle zjistil adresu, kde se mobil nachází. Upřímně jsem za ty tři měsíce zapomněla, jak šikovný je. Zkrátka ajťák, co víc k tomu říct.

„Napíchl jsem mu mobil a vůbec se nepohybuje, takže je s nejvyšší pravděpodobností na jednom a tom samém místě. Nachází se teď na Toegye-ro-41-gil." sdělil mi ulici a já si to okamžitě poznamenala do mobilu, abych nezapomněla.

„Děkuju, Dong-woo. Jsi skvělý." zaradovala jsem se.

Vrátila jsem se k Jungkookovi a na nic jsme nečekali, okamžitě jsme vyrazili na místo, kde se mobil nacházel.

Vystoupili jsme a začali procházet ulicí. V mobilu jsem měla fotku Wi Jae-ho, a tak jsem moc dobře věděla, jak ten člověk má vypadat. Nahlédla jsem oknem i do jedné místní restaurace, ale bylo teprve osm ráno a podnik byl ještě zavřený.

„Nikde ho tu nevidím. Podle mě-" začala jsem mluvit, ale Jungkook mě zarazil. Vzal mě za loket a zatáhl mě za roh. Nechápavě jsem se na něj podívala, on si ale jen přiložil ukazováček na rty a poté hlavou kývnul doleva. Vykoukla jsem zpoza rohu a nahlédla do uličky.

Byl tam nějaký muž, kterému jsem neviděla do obličeje, protože měl přes hlavu kapuci. Chodil sem a tam, občas zastavil a nervózně přešlápl. U ucha měl přiložený mobil a vypadalo to, že se snaží někomu zavolat, ale ta osoba mu to nezvedala.

Vyndala jsem z kapsy svůj mobil, našla fotku Wi Jae-ho a ukázala ji Jungkookovi.

„Myslíš, že je to on?" zašeptala jsem.

Jungkook se na fotku zadíval a poté nahlédl za roh. Muž se zrovna postavil tak, že mu bylo vidět do obličeje. Bylo vidět, že mu nejspíš hovor někdo přijal, protože mluvil, ale neslyšela jsem ho.

„Je to on." řekl tiše Jungkook. Oba jsme okamžitě vyšli zpoza rohu a rychlým krokem zamířili k Wi Jae-mu.

„Kurva, fízlové. Zavolám ti pak." slyšela jsem ho. Okamžitě si dal mobil do kapsy a dal se na útěk. Oba jsme s Jungkookem zrychlili a rozeběhli se za ním.

Wi Jae byl neskutečně rychlý a my pádili jako o život, abychom ho dohnali. Zaběhl za roh, my za ním, ale čekalo nás zde nemilé překvapení. Byly zde dvě možné ulice, kam mohl běžet dál.

„Jdi do leva, já jdu do prava." řekl Jungkook. Přikývla jsem a rozeběhla se do levé uličky.

Doběhla jsem až nakonec, poté už se přede mnou objevila hlavní silnice. Rozhlížela jsem se, ale nikde jsem ho neviděla. Jak ho teď mám asi najít?

Všimla jsem si, že se z druhé uličky vynořil Jungkook. Vyrazila jsem k němu.

„Nemám tucha, kde je. Utekl mi." řekla jsem a zajela si rukou do vlasů.

„Taky jsem ho už neviděl," řekl zadýchaně Jungkook, „měli bychom se vrátit k autu. Projedeme to tu a když ho nenajdeme, vrátíme se na stanici." dodal.

Souhlasně jsem přikývla. Vrátili jsme se k autu a projeli celou čtvrť, ale Wi Jae nikde. Vrátili jsme se tedy nakonec na stanici.

Posadila jsem se ke svému stolu a nervózně cvakala propiskou.

„Mohla bys přestat? Nemůžu přemýšlet." zamumlal.

Naštvaně jsem propisku odhodila. Vůbec nebyl zvyklý na to, jak jsem pracovala já. Já vím, je to jen debilní cvakání propiskou, s tím se dá přestat a můžu přemýšlet i bez toho, ale Seo-junovi to nevadilo. Ten byl na to zvyklý. Celkově mi chyběl. S ním už jsem byla sehraná.

„Musíme sehnat výpis hovorů z Wi Jae-ho telefonu. Zjistíme, komu dneska volal a budeme s tím moct dál pracovat." řekl nakonec.

„Řeknu Dong-woovi. Nejspíš to sám nebude schopný sehnat, ale může zjistit operátora. Pak mu může zavolat a zařídit to." přikývla jsem.

Sice byly věci, na kterých jsme se shodli, ale i tak mezi námi byla napjatá atmosféra. Jen doufám, že se nezabijeme navzájem.