my partner is an idiot | j.jk

24. Kapitola

Saeyan's pov

„Tak to máte co dělat. Jen za poslední měsíc jsem jich prodal šest." řekl majitel jednoho autosalonu, který jsme se Jungkookem vydali navštívit.

„Šest? A všechny této barvy?" zeptala jsem se.

Muž zavrtěl hlavou.
„Ne. V této barvě jsem prodal tři."

„A mohl byste nám dát jména těch kupců, prosím? Moc by nám to pomohlo." řekla jsem.

Majitel autosalonu nám nakonec dal jména všech tří lidí, kteří si zde takové auto koupili, a poté jsme se vydali ještě do dalších dvou autosalonů.

Celkem jsme měli třináct jmen a rozhodli se, že si o nich zajedeme na stanici něco zjistit.

„Zítra objedeme zbytek těch autosalonů, ale upřímně úplně nevím, od koho začít. Asi bych si o nich zjistil, jestli někdo z těch lidí nemá záznam v trestním rejstříku, od toho se pak odpíchneme." řekl Jungkook.

Nasedli jsme do auta, abychom se mohli vydat na stanici.

„Hej, to je moje!" zavrčela jsem, když vzal z držáku na pití mou lahev s vodou, kde už byl pouze zbytek a já ho právě chtěla vypít.

„Mám žízeň a nic nemám." pokrčil rameny.

„Ale já mám taky žízeň a logicky mám přednost, když je to moje." řekla jsem a natáhla k němu ruku.

Jungkook vystrčil ruku s lahví z otevřeného okénka od auta a držel ji vysoko nahoře, abych na ni nedosáhla.

Druhou rukou mě začal lechtat pod žebry a já se začala se smíchem svíjet na svém sedadle spolujezdce.

Přisunula jsem se blíž k němu a snažila se vystrčit ruku z okénka, ale Jungkookovy končetiny byly tak nějak delší než moje, tudíž jsem neměla šanci.

„Dej to sem, ty smrade!" řekla jsem naštvaně. Znělo to, jako kdyby se hádala dvě děcka, podle toho, jak jsem ho nazvala.

Můj společník se podíval z okénka, protože kolem někdo procházel. Doufala jsem, že díky tomu využiju situace a povede se mi pro pití natáhnout, a tak jsem se přiblížila ještě o kousek víc.

Jungkook v tu chvíli otočil hlavu a znovu se na mě zadíval. Naše obličeje v tu chvíli dělilo sotva deset centimetrů.

Začalo mi zrychleně bušit srdce a značně jsem znervózněla. Všimla jsem si, jak se Jungkook s úšklebkem na vteřinku zadíval na mé rty a já tam k němu byla nahnutá, jako kdybych byla paralyzovaná.

Nakonec jsem se jednomu pohledu na jeho rty také neubránila, ale hned jsem se odtáhla a posadila se na své místo.

Jungkook konečně vytáhl ruku z okénka a doufala jsem, že mi lahev vrátí, ale doopravdy mi to nakonec vypil.

„Příště ti dám svoje." zasmál se.

To mu jako vůbec nepřijde divné to, co se před chvílí stalo?
Ale možná jsem si toho krátkého napětí mezi námi všimla pouze já. Jasně, v podstatě to nic nebylo, ale i tak mě to dokázalo vyvést z míry.

Také mě děsilo to, že Jungkookův svůdný výraz chvíli svědčil o tom, že mi chce dát pusu. Opět si to možná jen namlouvám, ale tak, jak se tvářil on, se většinou tváří člověk před polibkem.

Raději jsem myšlenky zahnala a snažila se na to nemyslet, protože nešlo necítít, jak se mi červenají tváře. Přišlo mi to trochu trapné a zároveň mě vyděsilo to, jak moc jsem před ním znervózněla. Celkově jsem si začínala všímat, jak často mě za poslední dobu dokázal přivést do rozpaků. Je to jen Jungkook, Saeyan. Jen Jeon Jungkook, ze kterého nemusíš být nervózní jen proto, že je hezký.

<><><>

„Už půjdu domů. Čeká na mě Bam a chci si ještě zajít do fitka, než s ním půjdu ven." řekl Jungkook.

Souhlasně jsem přikývla a vzhlédla k němu od svého stolu.

„Dobře. Pozdravuj Bama." řekla jsem s úsměvem.

„Budu," řekl Jungkook a poté na chvíli zaváhal, „můžeš jít s námi." řekl nakonec.

Zamyslela jsem se a nervózně poposedla. Je to dobrý nápad? Vzbuzuje se ve mně pocit, že k Jungkookovi začínám pociťovat lehké sympatie, což se mi vůbec nelíbilo. Asi by mi moc nepomohlo, kdybych s ním šla ještě ven.

Má touha po společnosti a po shledání s Bamem byla ale silnější.

„Tak jo. Půjdu. Asi bych taky měla jít domů." řekla jsem a popadla své věci, načež jsme vylezli před stanici a Jungkook nadzvedl obočí.

„Kde máš auto?" zeptal se.

„Dobrá otázka. Už mi asi navždy vypovědělo službu." řekla jsem a zasmála se, i když mi to k smíchu vůbec nepřišlo.

Neměla jsem teď našetřeno tolik, abych si mohla koupit nové.
Domů to sice nemám tak daleko, ale je jasné, že bez auta nemůžu být trvale.

„Já myslel, že jsi ho měla v servisu."

„Měla, ale nejspíš už ho nikdy nenastartuju." povzdechla jsem si.

„Pojď sem, ty nešťastnice. Odvezu tě domů a pak pro tebe přijdu s Bamem." zasmál se, načež mi otevřel dveře u sedadla spolujezdce.

S úsměvem jsem se posadila a poděkovala mu. Cítila jsem se trochu provinile, že mě pořád vozí domů, ale bylo to od něj milé a moc dobře vím, že kdyby mu to vadilo, tak by mi to řekl. Je dost upřímný.

Vyhodil mě doma se slovy, že zhruba za dvě hodiny se tu zjeví i s tím jeho roztomilým stvořením, což se taky stalo.

Vydali jsme se do parku a na Bamovi bylo vidět, jak rád mě vidí. Nikdy mě nepřestane fascinovat to, jak moc jsem toho psa zaujala zrovna já. Nechápala jsem, proč mě má tak moc rád.

V parku jsme se na chvíli usadili na lavičku a sledovali Bama, jak běhá kolem nás. Poté ale přiběhl ke mně, dřepnul si k mým nohám a začal vrtět ocasem.

S úsměvem jsem ho začala drbat a mumlat na něj svým typickým sladkým hlasem, kterým jsem mluvila na zvířata vždycky.

„Má fakt rád tvou společnost." řekl Jungkook pobaveně.

„Já jeho taky." odpověděla jsem.

A začínám mít pocit, že i tu tvou, Jeone Jungkooku.