my partner is an idiot | j.jk

32. Kapitola

Saeyan's pov

Když jsme sešli s Jungkookem dolů a připojili se k ostatním, tak jsem se modlila, aby nikdo nepoznal, že mezi námi k něčemu došlo. Sice to nebylo nic velkého, protože jsme se k tomu hlavnímu neměli šanci dostat, ale i tak jsem z toho byla na nervy.

„Kde jste byli, vy dva?" zeptala se Hana podezřívavě.

„Řešili jsme něco ohledně našeho případu." zalhala jsem a usmála se. Vážně jsem nenáviděla lhaní, ale je pochopitelné, že pravdu jim říct nemůžeme.

„Bože, dejte si na chvíli volno alespoň teď a užívejte si oslavu! Jste blázni, stejně teď nic nevyřešíte." zakroutila hlavou Hana.

Všimla jsem si, že Baek-hyun nás pozoruje s pobaveným úšklebkem. Ví snad o něčem? Ví, že spolu něco máme? A bude mu to popřípadě vadit? Mohl by mít strach, že se mezi námi třeba stane něco špatného a jeden z nás pak z oddělení odejde.

Nevypadal ale naštvaně, ba naopak. Začínala jsem mít vážně špatný pocit, že něco tuší.

<><><>

Následujícího dne po cestě domů jsem málem usnula v autě. Sice jsem večer nic nepila, jen jsem si trochu připila šampaňským, ale byli jsme vzhůru dlouho a dost mě to unavilo.

„Neusínej, nemám si s kým povídat." zamručel Jungkook.

„Včera večer sis nechtěl povídat." zamumlala jsem.

On se jen uchechtl a já se na něj podívala s pobaveným pohledem.

„Co? Je to pravda. To ty jsi na mě musel šmatat v přítomnosti ostatních. A Baek-hyun podle mě něco tuší. Viděl jsi, jak se tvářil?"

„To se ti zdálo. A nedělej, že se ti to nelíbilo."

Já se začervenala a sklopila hlavu. Jasně, že líbilo. Jen to nedokážu říct nahlas.

„Nezdálo se mi to. Sledoval nás, jako kdyby něco tušil. Jako kdyby věděl, že mezi námi něco ten večer bylo." povzdechla jsem si.

Představa, že to Baek-hyun ví, pro mě byla hrozná. Nechci, aby si o nás myslel bůhví co a navíc nechci způsobit potíže v práci.

„Uklidni se. I kdyby něco tušil, tak ti to může být jedno. On to nebude řešit." pokrčil rameny.

„I tak jsem nervózní."

Jungkook se uchechtl a položil mi ruku na koleno. Pousmála jsem se nad tím a snažila se dělat, že mě to nevyvedlo z míry. Jeho doteky vždy způsobovaly to, že jsem z něj byla celá nervózní a nesvá. Nechápala jsem, co to se mnou dělá.

***

Druhého dne byl pro mě návrat do práce mnohem složitější než obvykle. Nejspíš to bylo tím, že jsem si teď užila víkend na chalupě Haniných rodičů a neměla jsem žádné starosti. Teď už mě čeká krutý návrat do reality.

Ráno jsem se snažila několikrát dovolat Won-shikovi, ale byl nedostupný. Jungkook jel i k němu domů, on tam ale nebyl. Jako kdyby se zcela vypařil.

Jeho bratr Do-shik mi psal, že se mu také snažil dovolat, ale bez úspěchu. V tuto chvíli už jsem byla přesvědčená o tom, že to on zabil Hei-ran a ví, že po něm jdeme. Proto dal i výpověď v práci a nemůžeme ho sehnat.

„Dám asi Dong-woovi to jeho telefonní číslo, třeba se mu povede zjistit lokaci." řekl Jungkook.

Souhlasně jsem přikývla a vypila zbytek své kávy, která mě držela při životě. Bylo teprve deset ráno a já už byla unavená. Krátce k tomu, jak moc mě víkend vyčerpal, i když měl být původně k odpočinku.

„Žiješ ještě?" zeptal se Jungkook pobaveně, když se vrátil od Dong-wooa a viděl mě, jak se mi zavírají oči.

„Jo, žiju... napůl."

Přistoupil ke mně a stoupl si za mou židli, načež mě zezadu objal kolem krku a opřel si bradu o mou hlavu, nad čímž mi poskočilo srdce. Ještě nikdy neudělal tak milé a něžné gesto. Bylo to krásné.

Pootočila jsem hlavu, abych se na něj koutkem oka mohla podívat a pousmála jsem se.

„Jsi ten samý člověk, který mi tvrdil, že se nechce pouštět do seriózního vztahu a nemusíme spolu hned chodit?" zeptala jsem se pobaveně.

On jen něco zamručel.

„S tím seriózním vztahem jsem to myslel vážně. Ale mám pocit, že spolu už chodíme, nebo snad ne?"

Malinko jsem ztuhla, když jsem ho to slyšela vyslovit. Bylo to přesně to, co jsem toužila vědět celou tu dobu - jestli spolu jsme, nebo nejsme.

„Ano. Asi ano."

Otočila jsem se k němu čelem a políbila ho na tvář.

V tu chvíli se otevřely dveře a mezi nimi stál Baek-hyun. Jungkook ode mě okamžitě odstoupil a odkašlal si, já se snažila skrýt svůj červenající se obličej.

Baek-hyun se zatvářil napůl překvapeně a napůl pobaveně, ale nic neříkal.

„Zdravím vás, vy dva. Jen mě zajímalo, jak na tom jste se svým případem. Nějaké pokroky?" zeptal se.

„Ani ne," povzdechla jsem si, „nic nového nemáme. Won-shik je někde bůhví kde, snažíme se ho najít, ale marně. Mám pocit, že jsme ve slepé uličce."

„Chápu, že vás to štve, ale vy na něco přijdete. Nevzdávejte to, ano?" povzbudivě se na nás usmál a já vděčně přikývla, i když jsem mu ta slova moc nevěřila.

Když Baek-hyun opustil místnost, tak jsem se otočila na Jungkooka a zamračila se.

„Málem na nás přišel."

„No a? Na té jeho oslavě ses moc nebála, že na nás někdo přijde, když jsi mi seděla na klíně a já-"

„Pitomče." zamumlala jsem a on se rozesmál. Jednou mě vážně přivede do hrobu.

<><><>

Zdravím všechny,

vím, že vám dlužím obrovskou omluvu za mou neaktivitu. V poslední době jsem toho měla strašně moc do školy, v jednom kuse jsem se jen učila a skoro nic nestíhala. Taky jsem na tom nebyla psychicky úplně nejlíp a neměla jsem na psaní náladu. Každopádně už se cítím lépe a ráda bych opět začala vydávat kapitoly častěji, tak snad se do toho zase dostanu.
Ještě jednou se omlouvám a děkuji všem, co tu pořád jsou.
Mám vás ráda a vážím si vás.
S láskou

Vaše
LittleePotterheaad ❤️