my partner is an idiot | j.jk

18. Kapitola

Jungkook's pov

Přišel jsem domů a padl na sedačku. Samozřejmě jsem se chtěl jít hned po celém dni osprchovat, ale potřeboval jsem si na chvíli sednout.

Práce mě tentokrát nějak zmohla. Nešlo ani tak o to, že bychom toho měli vyloženě hodně, protože jsme neměli téměř žádné stopy, a tak nebylo moc kam a za kým jezdit. Horší to spíš bylo na můj mozek, protože jsem v jednom kuse jen přemýšlel nad tím, kdo může stát za smrtí Hei-ran a jestli jsme něco nezanedbali.

Z klidného sezení v mém obývacím pokoji mě vyrušilo zvonění mého mobilního telefonu. Zasténal jsem a zadíval se na displej, ačkoliv jsem už předem věděl, kdo to bude.
Se Seulgi teď vážně mluvit nechci. Což o to, já s ní nechci mluvit nikdy, ale teď na ni už vůbec nemám náladu.

Nakonec jsem však hovor zvedl, protože mi bylo jasné, že mi nedá pokoj a bude otravovat tak dlouho, dokud to nepřijmu.

„Co je?" vyštěkl jsem na ni bez pozdravu. Časy, kdy bych pro ni udělal první poslední, byly dávno pryč a já tak nějak neměl důvod být na ni milý. Až s věkem jsem zjistil, jak moc falešná je a Saeyan měla si pravdu, když ji nazvala primadonou.

„Ty mě nerad slyšíš, Jungkooku?" zeptala se rádoby dotčeně. Už z té jediné věty bylo znát, že je opilá. V jiném stavu mi ani nevolá.

„Hádej." zamumlal jsem.

„Co kdybych přišla k tobě? Chybíš mi." řekla. Já si hlasitě povzdechl a promnul si kořen nosu.

„Ale ty nechybíš mně, Seulgi. Jsi mimo a já nemám zájem, promiň."

Mohl jsem slyšet, jak popotáhla. Ať hlavně nebrečí, tím mě vždy vytočila ještě víc. Ale ona brečela vlastně i tehdy, když jsem zjistil, že mě podvedla.

„Prosím, Jungkooku." zašeptala. Opět mi hrála na city. To ona uměla a kdybych byl blbec, tak bych jí to možná i uvěřil.

„Ne. Naše cesty se rozdělily už před více než půl rokem a já tě vážně nechci urazit, ale nechci tě. Nejsi holka pro mě." pokrčil jsem rameny.

Seulgi vážně nebyla holka pro mě. Byla hezká a sexy, ale to bylo tak všechno. Když jsem byl mladší, bylo to všechno, na čem mi záleželo. Teď už bych ale chtěl být s někým, kdo se bude o něco míň chovat jako dáma, která by se mnou nezvládla ani jednu noc pod stanem. Chtěl jsem někoho, kdo bude alespoň trochu do nepohody a nebude zbytečně upištěná. Možná jsem měl moc vysoké nároky, ale zatím se neobjevil nikdo, kdo by mě zaujal.

„Prý teď pracuješ u seoulské policie." řekla.

Jen jsem něco zamumlal na znamení souhlasu.

„Tam pracuje i Park Saeyan, že?" řekla a v jejím hlase byl znát náznak žárlivosti.

Saeyan a Seulgi se znali jen od vidění a také kvůli tomu, že jsem na Saeyan často nadával. Moje bývalá přítelkyně mě často podezřívala z toho, že k sobě se Saeyan chováme nějaké city, nebo spolu spíme, což bylo vážně směšné a nevím, jak k tomu Seulgi přišla. Neměla nikdy důvod žárlit.

„Pracuje." odpověděl jsem stručně.

„Saeyan je hezká holka." pípla. No jasně, už je to tady.

„Nevšiml jsem si." ušklíbl jsem se.

Lhal bych, kdybych tvrdil, že Saeyan není hezká, protože byla. Byla dost jiná oproti jiným holkám. Vůbec se nemalovala, protože to nepotřebovala a oblékala se úplně obyčejně, ale i tak dokázala být atraktivní. I tak jsem k ní však nechoval žádné romantické city.

„Takže mi chceš tvrdit, že pěkná není?" zeptala se Seulgi.

„Není to ošklivá holka, ale nic mezi námi není a nikdy nebude. Já a Parková jsme jen kolegové a parťáci, toť vše. Nehledej v tom nic hlubšího." zakoulel jsem očima.
Proč se vůbec musím obhajovat před svou ex? Nic jí do toho není.

„Tak když mezi vámi nic není, proč nechceš, abych přišla?"

„Protože už tě nemiluju, chápeš? Teď mi hraješ na city, ale když jsi střízlivá, tak jsi pěkná svině. Já vážně nevím, proč jsem s tebou vůbec byl takovou dobu a lituju toho, že jsem tu tvou podělanou nevěru neodhalil dřív. Už dávno jsme mohli být od sebe." řekl jsem poněkud nevrle. Začínala mi docházet trpělivost. Nechtěl jsem se k ní chovat hnusně, ale neměl jsem na výběr.

„Jdi do prdele, Jungkooku." řekla, načež hovor položila.

„Ty taky, náno hloupá." zavrčel jsem sám pro sebe. Možná bych neměl na holku volit tak hrubá slova, ale jinak to nešlo.

<><><>

Saeyan's pov

Přišla jsem domů a první věc, co jsem udělala byla, že jsem přistoupila ke své komodě, na které jsem měla vystavenou fotku se svým bývalým přítelem Changminem.

Vzala jsem rámeček s fotkou do rukou a zadívala se na ni. Stáli jsme tam vedle sebe před London Eye, on mě držel kolem pasu a já se usmívala. To bylo období, kdy jsem v tomto vztahu byla doopravdy šťastná a tento výlet do Anglie stále patřil mezi mé nejoblíbenější.

Možná měl Jungkook pravdu, když říkal, že je trochu zvláštní tady tu fotku pořád mít. Ale upřímně jsem moc nevěděla, jakou jinou bych tam dala. Neměla jsem ani žádnou nejlepší kamarádku, se kterou bych měla nějakou hezkou fotku. Nebylo to tak, že bych neměla přátele, ale nebyl tu nikdo, na koho bych se mohla vyloženě obrátit a považovat ho za tu nejbližší osobu. Když se nad tím tak zamyslím, tak tou nejbližší osobou byl nejspíš Seo-jun. Ten už tu ale není a já s ním vlastně ani žádnou fotku nemám.

Opět jsem rámeček odložila na komodu a zahnala smutné myšlenky. Měla bych se jít vysprchovat a spát.