Láska je slepá [sevik99]

Kapitola sedmá

O tři dny později ji šetrně leč nesmlouvavě probudila čísi ruka na rameni.

„Grangerová."

„Jo, už jsem vzhůru."

„Pořád máte zájem o návštěvu hřbitova?" zeptal se jí poněkud nejistě.

„Ano."

„Tak se oblečte. Za půl hodiny se sejdeme v hale. Dobby vám pomůže."

„Výborně, přemístíme se na Grimauldovo náměstí. Použití letaxu by pro vás mohlo být nebezpečné."

Přikývla.

„Hermiono!" ozval se dvojhlasný výkřik, jakmile se objevili na ústředí. Ron i Harry se k ní chtěli okamžitě vrhnout, ale Lupin je zarazil. Severus dovedl Hermionu k nejbližšímu křeslu a usadil ji.

„Myslím, že Hermiona si zvládne sednout sama," poznamenal jízlivě Harry a probodával Snapea pohledem. Hermiona se na Severuse překvapeně otočila.

„Oni to nevědí?"

„Ne, nepovažovali jsme za nutné sdělovat jim detaily," odpověděl chladně a vrhl po Harrym vražedný pohled.

„Co nevíme?" zeptal se podezřívavě Harry. Hermiona se otočila zhruba jeho směrem.

„Ne. Nezvládla bych si sednout sama. Ne bez toho, abych o něco zakopla nebo do něčeho vrazila. Možná to tak nevypadá, ale jsem slepá." Zaslechla dvojité zalapání po dechu.

„Co jste jí udělal vy jeden ....." vyjel Harry na Snapea.

„Harry!" okřikla ho. „Profesor Snape mi neudělal vůbec nic, když nepočítáme fakt, že mi zachránil život. Tak buď tak laskav a pro jednou si nech něco vysvětlit dřív, než ho zase začneš obviňovat z bůhví čeho."

„Fajn," odsekl. Severus potlačil nutkání proklít ho až do čtvrtého kolena a obrátil se na dosud mlčící Ginny Weasleyovou.

„Nikdy bych si nemyslel, že to někdy řeknu, ale potřebuji vaši pomoc, slečno Weasleyová."

„Ginny do ničeho tahat nebudete," štěkl po něm Ron. Severus ho zcela ignoroval.

„Slečna Grangerová projevila přání navštívit hrob rodičů a jistě uznáte, že když je oficiálně víc jak čtyři měsíce po smrti, těžko se tam může ukázat. Potřeboval bych váš vlas do mnoholičného lektvaru," vysvětlil jí Snape. Ginny jen přikývla a vytrhla si několik vlasů. Snape odněkud z pláště vytáhl lahvičku s lektvarem. Přidal do něj vlasy a podal ho Hermioně.

„Výborně půjdeme, máme jen hodinu," připomněl jí jemně.

„Proč s ní jdete zrovna vy?" neodpustil si jedovatou otázku Harry. Severus ho jen mlčky spražil pohledem a přemístil se i s Hermionou pryč.

„Proč jste ho neusadil? Nechat si něco líbit vám není podobné," řekla Hermiona hned, jak se jí po přemístění povedlo popadnout dech.

„V poslední době jsem zjistil, že nemám potřebu si nic dokazovat před osmnáctiletým frackem, který si nevidí ani na špičku nosu. Půjdeme?" zeptal se a nabídl jí rámě.

Opatrně ji vyvedl zpoza kostela a zamířil do jedné z úzkých uliček mezi hroby. Zastavil se až u jednoduchého náhrobku z černého mramoru. Stála na něm jen tři jména spolu s daty narození a smrti. „Počkám stranou," řekl potichu a vzdálil se. Zcela automaticky přejel okolí zkoumavým pohledem a ujistil se, že tu nehrozí žádné nebezpečí. Viděl, jak Hermiona pomalu došla až k náhrobku. Položila dlaň na černý kámen, který pokrývala tenká vrstva čerstvého sněhu. Klesla na kolena. Severus ji mlčky pozoroval. Už po několikáté zatoužil po tom, aby měl možnost Luciuse znovu zabít. Podíval se na hodinky, sice jim zbývalo ještě skoro půl hodiny, ale už se dál nemohl dívat na Hermionu, jak pláče klečíc v třiceticentimetrové vrstvě sněhu, nehledě na to, že se třásla zimou. Došel k ní a pomohl jí vstát. K jeho překvapení se mu vrhla kolem krku. Chápal, že potřebuje od někoho utěšit, jen mu nebylo jasné, proč to má být zrovna on. I když, aby byl upřímný, musel uznat, že mu to není vůbec nepříjemné. „Měli bychom jít," řekl tiše, když se alespoň trochu uklidnila.