Láska je slepá [sevik99]

Kapitola pátá

„Severusi, můžeš na minutku?" zeptal se Lupin, jakmile skončila porada Řádu. Severusovi se moc nechtělo, posledních šest hodin strávil u Voldemorta a měl opravdu mizernou náladu. Tenhle dvojí život ho zmáhal.

„Jak je Hermioně?" Severus obrátil oči v sloup. Tohle řešili před dvěma dny, když jim přišel oznámit, že se probrala a je slepá. Tak nějak naivně doufal, že se slečna Grangerová nestane pravidelným předmětem jejich hovoru.

„Stejně jako ve středu," odpověděl nakvašeně.

„Smím ji vidět?" nedal se Lupin odbít. Znal tyhle Severusovi nálady. Večer po setkání Smrtijedů by s ním nevydržel ani světec, natož vlkodlak. Severus na to neodpověděl. Chytl Lupina za paži a přemístil je oba pryč. Objevili se v hale Severusova domu.

„První parto, druhé dveře vlevo. Nevyděs ji, nemluv o její rodině a opovaž se zmínit o Malfoyovi," dostalo se mu stručných instrukcí. Víc si ho Severus nevšímal. Lupin se zdržel sotva půl hodiny. Pohled na Hermionu jen prohloubil jeho pocit viny. Severus akorát doufal, že Lupin nebude mít potřebu se mu svěřovat. V náladě jakou měl, by ho poslal do háje.

„Inspekce dopadla k tvé spokojenosti?" nemohl si odpustit jízlivý dotaz. Lupin neodpověděl, jen se se zničeným výrazem ve tváři sesul do jednoho z křesel. Severus mu mlčky podal sklenici whisky, stejnou, jako držel sám v ruce.

„Jak jí to mohl udělat?" zeptal se nevěřícně.

„Pro zábavu," zněla odpověď.

„Tohle nikdy nepochopím."

„Co na tom chceš chápat. Pro Merlina, oni se tím baví stejně jako ty čarodějnickejma šachama," skoro na něj křičel Snape. „Proč by měli zabíjet avadou? Dvě slova, paprsek světla, strach, jenž se na zlomek vteřiny objeví v očích oběti. Proč zabíjet rychle, když to jde pomalu. Mučivě pomalu a ty slyšíš, jak tvá oběť křičí bolestí, sleduješ ji, jak se před tebou svíjí v křečích a prosí o smrt."

„Přestaň!" zastavil ho Lupin.

„Ano jistě. Slyšet na poradách strohá hlášení typu: dnes umučil mudlovskou rodinu, zítra plánuje útok na tu a tu vesnici a seslal dva cruciaty na Averyho je o tolik snazší," odpověděl ironicky teď už značně naštvaný Snape.

„Co po mně chceš?!"

„Po tobě?" zeptal se opovržlivě Snape. „Po tobě vůbec nic. Snad jen maličkost. Přestaň se tvářit, jako že mi poskytuješ bůhvíjakou laskavost, když si poslechneš zprávy z posledního setkání. Protože laskavost prokazuju já tobě. Už mi leze krkem věčně sledovat, jak někoho mučí a tvářit se přitom nadšeně, ačkoli se mi chce zvracet. Nemáš nejmenší tušení, co mě stálo a stojí udržet si Pánovu důvěru."

„Zabít Brumbála?" nadhodil Lupin. Severuse svrběly prsty touhou toho zablešeného vlkodlačího tupce proklít. Místo toho vztekle mávl hůlkou proti gauči, který okamžitě explodoval a snesl se na podlahu jako nesourodá hromada třísek a cárů látky. V duchu napočítal do deseti. Pak si to pro jistotu zopakoval a teprve potom odpověděl.

„Pokud je mi známo," procedil skrze zuby. Bylo zjevné, že se ztěží ovládá. „Poslal ti Brumbál těsně před svou smrtí dopis, kde ti, jako svému nástupci v čele Fénixova řádu, vše vysvětlil. Já k tomu nemám co dodat." Lupin poznal, že tentokrát přestřelil.

„Promiň. To jsem přehnal."

„Tak to se výjimečně shodneme."

„Takže, co bude dál s Grangerovou?" změnil Lupin raději téma.

„Zůstane tady. Úředně je mrtvá a tak to taky musí zůstat. Pokud se vrátí na ústředí, bude jen otázkou času, než se někdo někde podřekne a jí půjdou po krku všichni Smrtijedi v Anglii. Navíc, Pán zla je stále poněkud naštvaný kvůli Malfoyově smrti. Poslední co potřebuju je, aby mě začal podezřívat. Už takhle je paranoidní, a pokud začne mít sebemenší podezření, že jeho smrt nebyla nehoda, začnou padat hlavy. A bude jich hodně. Nerad bych, aby ta moje byla mezi nimi."

„Nepřekáží ti tu? Promiň, ale ty nejsi zrovna společenský typ."

„Lupine," řekl Severus unaveně, „tenhle dům je dost velký na to, aby tu vedle sebe žilo deset lidí a potkali se maximálně v jídelně. Takže ne, nepřekáží. Pokud tě to nebude příliš obtěžovat, ocenil bych, kdybys už šel. Dnešek byl celkem náročný."

„Ehm...jistě. Uvidíme se ve středu v osm na poradě."

„Jistě." Tón odpovědi přiměl Lupina urychleně zmizet. Nějak netoužil po tom dopadnout jako ten gauč. Severus do sebe kopl zbytek alkoholu ze své sklenky a vyrazil do patra za Hermionou. Zaklepal a vešel, aniž čekal na vyzvání.

„Jak dopadla návštěva?" zeptal se a Hermioně nemohl uniknout podrážděný tón jeho hlasu.

„Bylo to nutné?"

„Byl dost neoblomný."

„To nemyslím."

„Slyšela jste nás?!"

„Většinu vašeho rozhovoru nešlo přeslechnout," podotkla věcně.

„Omlouvám se."

„Váš dům, křičte si dle libosti."

„Děkuji," odsekl sarkasticky.

„Je to nutné?"

„Zvykejte si, v pátek večer nebývám zrovna nejpříjemnější."

„Není třeba. Z Bradavic mám dostatečný trénink. A mimoto chápu, že máte celkem dobrý důvod být ... ehm...poněkud...er....nenaložený."

„Chápete?!"

„Ve svém...éé...proslovu jste to vysvětlil dostatečně."

„Grangerová?!"

„Už mlčím."

„Dobrý nápad."

Pár minut nezvykle nepříjemného ticha.

„Jak je vám?"

„Mě?! Zraněná jste tu snad vy!!!"

„A vy ten, kdo před chvílí vyhodil do vzduchu kus nábytku, tedy doufám, že to byl jen nábytek." Zatvářila se nevinně a Severus jen protočil oči v sloup.

„Předpokládám, že vaše taktika s drzostí zabírala skvěle," podotkl kousavě. Ale v zápětí, když sebou bolestně trhla, by si nejraději dal pár facek. Chovám se jak idiot. Nechat se takhle hloupě vyprovokovat. „Omlouvám se, tohle bylo nemístné. Už se to nebude opakovat."

„Patřilo mi to. Měla bych vám být vděčná, že jste mě zachránil, ale místo toho vás jen rozčiluju," odpověděla se slzami v očích. Severus došel k její posteli a posadil se na kraj. Hermiona se od něj odtáhla. Měla strach. Severu Snape nebyl zrovna nejpříjemnější člověk. Navíc byl nevypočitatelný. Co si skutečně myslí se dalo vyčíst jen z jeho očí a o tuto možnost přišla. Znervózňovalo ji, že neví, co v nejbližších okamžicích přijde.

„Bojíte se?"

Přikývnutí.

„Mě?"

Další přikývnutí.

„Trochu paradoxní poté, co se se mnou pohádáte, nemyslíte?"

„Nechtěla jsem vás naštvat."

„Slečno Grangerová, mohu vás ujistit, že naštvaného jste mě ještě neviděla a na vašem místě bych se modlil, aby to tak zůstalo."

„Ta rána před chvílí, neudělal jste mu nic, že ne?" Tentokrát se Severus neudržel a rozesmál se. Při pohledu na její ustaraný výraz si prostě nemohl pomoci. Z toho už byla Hermiona úplně zmatená. Rozbrečela se. K jejímu překvapení si ji Snape přitáhl do náruče.

„Jste pěkně praštěná, víte o tom?" Zeptal se pobaveně zmatené a šokované Hermiony, která mu podruhé v jednom dni brečela na rameni.

„Zatím ne, ale vy ze mě cvoka brzo uděláte," řekla mírně dotčeně, když se vyprostila z jeho sevření.

„Vzhledem k tomu, že už evidentně nemáte smrt na jazyku, tak vás zítra pustím z postele. Ve skříni najdete nějaké oblečení. Nezabijte se někde na schodech a neopouštějte pozemky. Dobby na vás dohlédne. Dobrou noc."

„Dobrou noc," odpověděla tiše. Ani nevěděla, jestli ji slyšel.