Láska je slepá [sevik99]

Kapitola dvacátá šestá

Pomalu se probouzel. Cítil se ztuhlý. Navíc něco nebylo v pořádku. Nepamatoval si, že by jeho polštář měl takový tvar. Otevřel oči. Bylo skoro deset, ale těžké černé závěsy na oknech do místnosti nepouštěly příliš světla. Uvědomil si, že mu za polštář slouží Hermionino rameno. Připomněl si události včerejší noci. Sakra. Jestli na ní takhle spal celou noc, bude ji to rameno pekelně bolet, o odkrvené ruce nemluvě. Pomalu se zvedl. Dával pozor na svoje rameno a zároveň se snažil ji nevzbudit. Lehl si vedle ní na bok. Když ztratila kontakt s jeho tělem, neklidně se zavrtěla a schoulila se do klubíčka. Jemně přejel prsty po její tváři a odhrnul jí vlasy z obličeje. Pozoroval ji, jak spí.

Když tu tak ležela, do pasu odkrytá, jen v tenké saténové košilce, zůstávalo jen velmi málo toho, co si z jejích půvabů musel představovat. Nechápal, že si toho dřív nevšiml. Šest let ji učil v Bradavicích. Šest let ji prakticky denně potkával v hodinách, ve Velké síni nebo na chodbách, ale vždycky to pro něj byla jen otravná šprtka. Pomalu ještě dítě. Tehdy mu ani nepřipadala hezká. Tedy, ne že by o tom tehdy nějak zvlášť přemýšlel, přiznal si upřímně. Je možné, aby se za ten rok, co v Bradavicích neučil tak změnila?

Za ty měsíce, co tu byla s ním, poznal, jak moc se v ní tehdy mýlil. Ano, byla ctižádostivá, ale ne proto, že chtěla být mermomocí nejlepší, ale proto, že ji studium jednoduše bavilo. Moc dobře si všiml, jak v knihovně přejížděla rukou po hřbetech knih, aniž věděla, jestli je ještě někdy bude schopná číst. Fascinovalo ji, jakou moc mohou slova mít, jak může jedna jediná bylina změnit neškodný lektvar proti kašli na smrtelný jed. Nesnažila se na sebe poutat pozornost, jen prostě nedokázala mlčky sedět, když znala odpověd a ostatní ne.

Věděl, že si uvědomovala, kolik omezení mu její pobyt tady přináší a snažila se je minimalizovat na minimum. Kdyby jí to včas nezatrhl, ani by nevycházela z pokoje. A ačkoli mu lezla z počátku na nervy, každé její tiché „děkuji" ho zvláštním způsobem zahřálo u srdce. Nestávalo se často, aby někdo ocenil jeho práci.

Původně měl v plánu, dát ji jakž takž dohromady a odlifrovat zpět na ústředí, ale tohle odhodlání beze stopy zmizelo asi pět vteřin poté, co se poprvé probrala z bezvědomí.

Trochu se zachvěla. Přitáhl jí deku až k ramenům. Dál mlčky pozoroval její tvář. Připadala mu nesmírně krásná a nesmírně křehká.

„Dobré ráno," řekla tiše a přerušila tak jeho další úvahy. Překulila se na záda a promnula si ztuhlé rameno.

„Omlouvám se."

Překvapeně na něj pohlédla. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, za co se to vlastně omlouvá.

„Není zač se omlouvat. Kdyby mi to bylo nepříjemné, nebo mi to vadilo, odstrčila bych tě," odpověděla a on se neubránil úsměvu.

Vstala a došla si pro lékárničku. „Sedni si," nařídila.

Neodporoval. Opatrně sundala obvazy. Byly od krve. Rána se mu v noci opět otevřela. Znovu ji vyčistila a pokusila se ji kouzlem zacelit. Tentokrát byla o něco úspěšnější než v noci. Opět ji zavázala. Chtěla odejít, ale vzal ji za ruku a přitáhl k sobě. Nečekala to. Ztratila rovnováhu a strčila do něj. Oba klesli zpět na postel. Ona dost nešikovně na něj. Chtěla se odtáhnout, ale nedovolil jí to. Opřela se rukou o jeho hrudník, aby si od něj udržela alespoň nějaký odstup.

„Co takhle odsud na pár dní vypadnout?" zeptal se, aniž jí dovolil se odtáhnout.

„Nechtěli jsme náhodou přesvědčit Harryho, aby zabil Voldemorta?" zeptala se rádoby ironicky. Zatím postrádala Severusovu, léty získanou, eleganci, s níž pronášel své sarkastické poznámky.