Láska je slepá [sevik99]

Kapitola šestá

Ráno zjistila, že pohybovat se poslepu po domě, v němž nikdy dřív nebyla, je dost těžké. Dvakrát málem spadla, než se jí vůbec povedlo vymotat z jejího pokoje. Naštěstí na chodbě jí žádná kolize s nábytkem nehrozila, alespoň si to myslela.

„ANI HNOUT!!!" prásk odnikud Severusův hlas a Hermiona polekaně nadskočila. Blížily se k ní kroky. Uvědomila si, že stoupají do schodů. Opatrně před sebe natáhla nohu a ke svému zděšení zjistila, že stojí ani ne stopu od schodiště, o kterém vůbec nevěděla. Ještě krok a zřítila by se dolů. Polekaně o krok ustoupila.

„Kde máte Dobbyho?" zeptal se mírně naštvaně.

„Nevolala jsem ho. Je tak starostlivý, až je mi z něj špatně."

„Starostlivý nestarostlivý. Od teď bez doprovodu ani krok." Jen přikývla a chystala se vrátit zpět. Nedostala k tomu příležitost. Než stihla jakkoli protestovat, chytl ji jednou rukou kolem pasu, druhou pod koleny a zvedl ji ze země. S ní v náručí vyrazil po schodech dolů.

„Pusťte mě!"

„Grangerová, myslíte, že je dobrý nápad, prát se se mnou na schodech?" Přestala se snažit mu vytrhnout.

„Pusťte, jsem slepá, ne ochrnutá."

„Po pádu ze schodů můžete být klidně oboje," vrátil jí to. Dole ji usadil do jednoho z křesel. „Ani hnout," zopakoval jí. „Tenhle dům není zrovna nejvhodnější pro někoho s vaším handicapem, takže v okamžiku, kdy vystrčíte nos z pokoje, budete mít doprovod. Jasné?!"

„Ano, pane." Severus se zatvářil uraženě. Chytil ji za bradu a přiměl ji se na něj podívat. Teď převzal kontrolu reflex. Prudce se mu vytrhla, proklouzla kolem něj z křesla a snažila se dostat z jeho dosahu. Sledoval její vyděšený a nedůvěřivý postoj. Nepodnikl žádný pokus ji zadržet. Zasáhl teprve tehdy, když hrozilo, že si rozbije hlavu o krbovou římsu.

„Dál už bych necouval," doporučil jí důrazně. Podle hlasu mohla jasně poznat, že se od křesla nehnul. To ji poněkud uklidnilo. Po hmatu se snažila zorientovat, kde je.

„Těsně za vámi je krb s krbovou římsou v úrovni vaší hlavy. Asi metr nalevo od vás je křeslo a vedle něj, směrem ke mně konferenční stolek a další křeslo. To samé vpravo od vás. Jinak stojíte uprostřed severní zdi haly. Přímo naproti vám je schodiště do patra. V půlkruhu kolem vás jsou křesla. Tři na každé straně. Mezi nimi vždy konferenční stolek s výjimkou uličky přímo před vámi," pomohl jí.

„Nevysvětlíte mi, co se před chvílí stalo?"

„Musím?"

„Ne. A ne, nehodlám vám nalít do krku veritasérum a dostat to z vás za každou cenu," poznamenal.

„Malfoy," vydechla těžce. Rukou nahmatala jedno z křesel a sedla si do něj. „Jedna z prvních věcí, kterou udělal, bylo, že mě připravil o zrak. Přesto trval na tom, že se mu musím dívat do očí, když na mě mluví. Většinou mě chytil za vlasy nebo tak, jako vy před chvílí. Následovalo pár nechutných nadávek zakončených prohlášením, že jsem mudlovská šmejdka, a fackou nebo něčím horším."

„Promiňte."

„Přestaňte se pořád omlouvat. Dřív by vám člověk musel vyhrožovat smrtí nebo něčím horším, aby z vás vydoloval omluvu, ale za poslední týden jste se mi omluvil snad stokrát," vyjela na něj podrážděně.

„Obvykle jsem ten, kdo přivede lidi na pokraj nervového zhroucení, ne ten, kdo se je snaží dát do kupy. Pokud máte k mému přístupu nějaké připomínky, mile rád si je poslechnu. Zcela jistě tu spolu strávíme nějaký čas a myslím, že je zbytečné, znepříjemňovat si to tím, že na sebe budeme štěkat jako dva vzteklí psi."

„Samozřejmě. Máte pravdu, omlouvám se."

„Pokud nemáte lepší plán, jak strávit dopoledne, provedu vás po domě, abyste měla představu, kde jsou schodiště a další, potenciálně nebezpečná místa."

„To," kývla hlavou zhruba směrem ke schodišti, „není jediné schodiště v domě?" zeptala se překvapeně.

„Jedno ze tří, pokud nepočítáte schody vedoucí do sklepa a další z terasy do zahrady."

O dvě hodiny později měla Hermiona hrubou představu o vzhledu domu. Dům měl zvýšené přízemí a dvě parta, vlastně tři, pokud za patro počítala i půdu. V přízemí byla kuchyň, jídelna, hala s krbem, jediným krbem v domě, který byl zapojen do letaxové sítě, knihovna. V prvním patře byla Severusova ložnice a pracovna, Hermionin pokoj, který sousedil s další pracovnou, druhá knihovna, a čtyři další pokoje zařízené jako pokoje pro hosty. Druhé patro se skládalo z osmi, momentálně prázdných, pokojů. Na půdě měli svůj pokoj skřítci. Zbytek půdních místností byl nevyužívaný. V suterénu měl Severus laboratoř. Vzhledem k tomu, kolik lektvarů bylo potenciálně výbušných, to bylo strategické místo. Do laboratoře jí Severus zakázal přístup. Docela to chápala. V jejím stavu by akorát tak něco rozbila. Zbytek dne strávila ve svém pokoji. Vyrušilo ji až zaklepání na dveře.

„Dále." Slyšela drobounké kroky, které se k ní nesměle přibližovaly.

„Paní, v jídelně je připravená večeře," pípl skřítek. Jeho hlas nepoznávala.

„Kde je Dobby?" zeptala se s obavami v hlase. Trochu se bála, aby ho Severus nepotrestal za ten incident se schody.

„Zařizuje pro pána něco v Londýně. Pojďte paní, pán nerad čeká," připomněl skřítek.

„Nemohla bych se najíst tady jako vždy?" zeptala se s nadějí.

„Driby vás musí přivést dolů, nebo se pán bude zlobit," řekl skřítek nešťastně. Hermiona si jen povzdechla.

„Odvedeš mě?" zeptala se a natáhla ruku směrem, kde tušila skřítka. Drobná ručka s dlouhými prsty jí vklouzla do dlaně a vedla ji pryč. Cestou na ni promluvil jen jednou a to, když ji upozornil na schody. V jídelně ji od skřítka převzal Severus a usadil ji u stolu.

„Jste si jistý, že stojíte o mou společnost? Obávám se, že jíst poslepu je pro mě stále poněkud problematické," přiznala neochotně.

„Přesto to nepovažuji za dostatečný důvod, pro to vaše věčné schovávání se." Jen pokrčila rameny. Otočila se k němu.

„Předpokládám, že není žádná šance, jak bych se mohla podívat na hřbitov za rodiči?" Řekla to skoro nenuceně, jen podle výrazu v jejích očích poznal, jak moc jí na tom záleží.

„Teď ne, Pán zla a jeho stoupenci jsou teď velmi aktivní, využívají blížících se Vánoc a podnikají jeden útok za druhým."

„Jaké je vlastně datum?" přerušila ho najednou.

„Dvacátého prvního prosince," odpověděl automaticky. Zněl překvapeně.

„Promiňte, mám teď trochu problém udržovat si přehled o čase," podotkla omluvně. „Když jsem naposledy viděla, byl červenec. U Malfoye ve sklepě mi to přišlo mnohem delší než ty tři měsíce, ale přesto je pro mě poněkud komplikované přijmout fakt, že už je zima."

„Měl bych vám říct jednu důležitou věc. Včera jsme se s Lupinem dohodli, že informujeme Pottera s Weasleym o tom, že jste naživu a..."

„Oni to doteď nevěděli?"

„Ne. Dokud jste se před čtrnácti dny neprobrala z bezvědomí, nebyl jsem si jist, že přežijete. Oba se krátce před vaším nalezením smířili s tím, že už pravděpodobně nežijete. Nechtěli jsme jim dávat falešné naděje."

„Chápu," řekla tiše.