Jiná, ale krásná. // Yzomandias//

Dopis

( O dva měsíce později)

(Pohled Elizabeth)
Dneska jdu zase na kontrolu miminka. Už mi jde celkem vidět bříško. (Fotka v médiích.) Jde se mnou i Kuba, dneska zrovna má čas. „Tak můžeme jít?" Zeptal se a já kývla. Chytil mojí ruku a šel se mnou do auta. Jakub nasedl na místo řidiče a já spolujezdce. Dojeli jsme před nemocnici a rovnou vstoupili od čekárny. Tam nás po chvilce zavolala sestra do vnitř ordinace. Vše probíhalo jako kdykoliv jindy, doktor mě vyšetřil a dal mi ultrazvuk na památku. „tak slečno Králová přijďte zase za měsíc." Dal mi těhotenský průkaz do kterého vše zapsal a já s Kubou odešla. „El, musím za klukama do studia." Přijde mi že poslední dobou je ve studiu Jakub víc než se mnou. „Je to nutný Jakube? Tak já mám radost že budeš zase alespoň jeden celý den v měsíci se mnou a ty zmizíš do studia... Chci aby si se mnou trávil víc času, vždy přijdeš domů kolem deváté večer a nebo vůbec. Už mě to nebaví." Vychrlila jsme na něho všechny moje myšlenky a city. „Elizhabeth, chápeš že já to dělám pro nás. Někdo asi musí vydělávat, já se chci postarat o svojí rodiny, miluju tě já vím že s tebou moc teď nejsem ale pracujeme s Nikem na novým projektu, už to bude lepší, budu s tebou trávi všechen čas, co jen to půjde." „To už mi slibuješ dva měsíce Jakube, zasraný dva měsíce, já to takhle dál nechci, je konec!" Zařvala jsem a odešla. On tam jen stál a koukal na to jak mizím v dálce. Nevěděla jsme co se sebou momentálně dělat, opustila jsme jedinýho člověka kterého miluju, otce mého dítěte. Šla jsme různými uličkami a proti mě šla postava s kapucí. Když přišla trochu blíž, bylo poznat že je to Robin. „Čau El, co ty tady?" Zeptal se když byl skoro u mě. „Čau, ale nic, jen tak se procházím." Nechtělo se mi o tom s nikým mluvit, měla jsme co dělat abych se před ním nerozbrečela. „Poznám že se něco děje Elizabeth, můžeš mi to říct." Potřebuji s naší někomu svěřit a Robert je momentálně jediný komu to můžu říct. „Tak půjdeme k tobě?" On jen kývl a my šli k němu do bytu. Tam jsme mu vše vysvětlila a on mě pozorně poslouchal. „Prosím, nikomu to neříkej." Začala jsme brečet a on mě obejmul. „Co mám dělat Roberte?" Ptala jsme se zoufale. „To musíš vědět ty El, podle mě tě Jakub miluje ale musíš to k němu cítit i ty." „Já ho miluju ale už jsme mu říkala dva měsíce aby se mnou trávil alespoň trošku času, ale on nic, chápeš že nic! Netuším jak tohle bude pokračovat dál, nemůžu bez něj být, lituju toho že jsme mu to vůbec řekla." Můj brek se pořád nezastavil a do toho se vraceli myšlenky na to co jsem s Kubou zažila. Rozhodla jsme se mu napsat poslední dopis, už o mně nikdy neuslyší, dítě si vychovám sama. „Roberte, máš tady papír?" On mi ho přinesl i s tužkou a já začala psát, poprosila jsme Roberta aby to hodil do schrány Kubovi a on tak další den učinil.

(Pohled Jakuba)
Už je to jeden den co mě El opustila, od té doby jsme ve svém pokoji už s třetí flaškou Becherovky. Nik u mě pořád bydlí, nakonec tady asi ají zůstane na pořád. „Jakube, otevři ty zkurvený dveře." řve na mě už přes deset minut. „Dominiku nech mě, nic nechci, nikam nejdu a s nikým mluvit taky nebudu." řekl jsme a pod dveřma se objevila obálka. „To bylo ve schránce, je to asi pro tebe." já obálku otevřel a uviděl tam dopis.

Jak jen začít Jakube, mrzí mě to ale už takhle dál nemůžu. Jen chci aby si si pamatoval na naše společné zážitky, to jak jsme spolu poprvé letěli do Itálie a hlavně to jak jsme zjistila že jsme těhotná. Plánovala jsem s tebou budoucnost, ale očividně to nevijde. Budeš mi chybět, jen ti chci na tenhle papír napsat že tě miluju Jakube, jsi super kluk ale očividně jsme pro tebe byla míň důležitá než kariéra. Chápu to ale zároveň ne, mohl si se mnou vychovávat svoje dítě, ale posral si to. Rozhodla jsme se že ho vychovám sama. Všechny naše fotky můžeš smazat, třeba ti to pomůže na mě zapomenout. Měj se hezky Kubí, budu na tebe vzpomínat v dobrém, tvoje Elizabeth.

Dočetl jsem ten dopis a rozbrečel se. Nechtěl jsme jí takhle lehce ztratit, jsem strašnej kokot. Miluju jí a kvůli kariéře jí ztratím, ají to naše malinké na které jsme se tak moc těšil. Vzal jsme jedu naší fotku a začal jí pomalu pálit zapalovačem. Takhle jsem spálil asi pět fotek. Zbytek jsme naházel do krabice a dal jí pod postel. Chci jí zase zpátky u sebe, obejmout jí ale nejde to. Chci vrátit čas, jenže nemůžu. Potřeboval jsem chvilku na čerstvý vzduch a tak jsme pomalu z pokoje proklouzl na balkón. Jenže si mě všiml Dominik. „Ty si taky vylezl? Můžeš mi vysvětlit co se ti stalo?" Já se na něj jen ztrápeně koukl a podal mu ten odpis. Z jeho výrazu bylo poznat že to celé pochopil a obejmul mě kolem ramen. „To bude v pohodě brácho." řekl když jsme mu brečel do ramene. „Nebude Niku, nic už nebude v pohodě, ona mě opustila a nikdy neuvidím jak naše dítě vyrůstá, tak moc jsem se na něj těšil a najednou je všechno pryč." Jen tak jsme tam oba seděli a mlčeli. „Jakube ale nemůžeš se kvůli tomu takhle ničit že budeš chlastat a možná i něco brát." Já mu to jen odkýval. Potom jsme se sebral a odešel zase do pokoje. Zamčel jsme se a v šuplíku našel bílí prášek, položil jsme si ho na jazyk a polknul. Za chvilku už jsme se cítil zase bez problémů. Měl jsme chuť jet za El a obejmout jí ale mezi dveřma mě Nik zastavil. „Kubo, nikam nejezdi, zfetoval si se a neumíš ovládat emoce, prostě si sedni a zůstaň tady." přemloval ně pořád dokola. „Já tam musím Niku, nemůžu jí nechat jen tak jít." Nakonec mě ale Nik přesvědčil o tom že tam nemám jezdit. Lehl jsme si na gauč a po chvilce usnul.

(Pohled Elizabeth)
Zůstala jsem dva dny u Roberta, on mi zajel k Jakubovi pro všechny věci a tak nějak jsme se s ním domluvila že u něj zatím budu bydlet. (V příběhu nebude mít Robert dítě) Vybalila jsme si věci do pokoje pro hosty, který je teď můj. „Nebudu ti tady vadit?" „El, už se ptáš tak po padesátý, ne nebudeš." já ho obejmula a pokračovala dál ve vybalování. Když jsem to měla hotové přemýšlela jsme nad tím co asi dělá Jakub, třeba ho to nemrzí tak moc jako mě. Možná je někde v baru a nebo u nějaký hoe. Musím se pokusit na něj nemyslet, ale asi to jen tak nepůjde.

Máme tady kapitolku kterou se možná vše v příběhu změní. Nebo taky ne, nechte se zatím překvapit. V další kapitole bude asi nějaký větší časový skok, tak vás na to chci jen připravit. (Omlouvám se za chyby.)