Neříkejte to

Nepříjemnost

Přestal si hlídat záda.

Ale upřímně, kdo by zvládl dva tucty čarodějů? Docela dost se mu jich podařilo zneškodnit, ale ani zdaleka to nestačilo. Bylo jich prostě příliš. Přepadli ho cestou do práce. Do práce! Taková ostuda. Ale mohl si za to sám. Stal se předvídatelným. Zpohodlněl. Něco takového se přece dalo čekat!

Nebylo to dobré. Tělo se mu třáslo cruciovým tremorem, obličej měl tak oteklý a zakrvácený, že stěží viděl, a příliš těsně spoutané ruce ho pálily.

Potterův příjezd je vyděsil. Přesto jim trvalo týdny než s tím něco udělali.

Druhořadí Smrtijedi. Nebyli dost dobří na to, aby se dostali do vnitřního kruhu, ale to neznamenalo, že byli méně krutí. Spíše naopak. Žádné vychování, prostředky, tradice, jen zmařené plány. A podle nich to byla Severusova chyba. Zradil je. Poštval proti nim Pottera.

A za to musel zaplatit.

Očividně.

Tím, že se stane jejich obětním beránkem.

Získání větší moci prostřednictvím temného rituálu jim nezařídí svobodu, ale z nějakého důvodu věřili, že to vyřeší všechny jejich problémy.

Idioti.

Na smrt se netěšil. Se svým životem byl celkem spokojený. Ale nebylo nic, co by s tím teď mohl dělat. Umlčeli ho, aby neměl šanci se z toho vymluvit svými „debilními kecy", a dali si záležet, aby na vlastní kůži poznal, jak moc ho nenávidí.

Mohl jen doufat, že udělali nějakou pitomost (nebo udělají něco ještě pitomějšího) a jeho tělo bude pro Moora s týmem dostatečnou stopou k jejich dopadení.

Posté prozkoumal vlhký sklep. Moderní. Mudlovský. Beznadějně prázdný. Uprostřed podlahy odtok, který už splnil svoji funkci. Zavřel oči a soustředil svou magii na rozvázání pout. Odvedli příliš dobrou práci. Ale on se nepřestane snažit. Úspěšně seslat kouzlo bez hlasu a bez hůlky bylo dost náročné i bez rozptylující bolesti, ale to by to vzal čert, aby se těm pakoňům vzdal.

Zaslechl otvírání dveří.

Že by už byl čas na další kolo?

Jak dlouho už tu vlastně byl? Několikrát byl v bezvědomí. Několik hodin tu byl určitě, ale dva dny nanejvýš.

Se zavřenýma očima se několikrát odměřeně nadechl a obrnil svou mysl. Tohle zvládne.

„Hele, jako chápu, že si tuhle pětihvězdičkovou dovolenou fakt užíváte, ale tak nějak vás potřebujem?"

Překvapeně otevřel oči. Potter?!

Stál na schodech, křenil se na něj. Po boji, od krve a od kouře. cestou ze schodu dolů řekl: „Vlastně kecám. Já vás potřebuju. Moore mě bude chtít vykostit, tak potřebuju abyste stál hezký zpříma a nechal mě se za vás schovat. Možná byste mohl říct něco o tom, že jsem blbec nebo imbecil, aby mě z toho nechal vyváznout lehce?" Seslal několik kouzel. „Žádné další ochrany nebo kletby? Břídilové." Posledních pár schodů přeskočil a pak ho rozpoutal.

Severus sykl, když se mu do rukou nahrnula krev. Ale z jeho úst nevyšla ani hláska.

„Jste v pohodě?"

Zatímco si hnětl cit zpět do rukou, ušklíbl se a zvedl obočí.

„No, jako, děkovat mi nemusíte, ale ocenil bych aspoň nějaké odfrknutí nebo zpražení," řekl Potter dotčeně. „Mimochodem, taky už jste vypadal líp."

Severus protočil oči a ukázal si ke krku i k ústům. Jste zbrklý idiot a já nemůžu mluvit, řekl a sledoval, jak Potter konečně začíná chápat.

„Vy nemůžete mluvit?"

Zavrtěl hlavou.

„Měl bych to spravit? Nebo je to něco ošklivýho?"

Ano a ne. Dvě otázky? Probodl ho pohledem.

Potter se zatvářil rozpačitě. „Pardon. Kývněte, jestli s tím mám něco udělat, a zavrťte hlavou, jestli máme co nejdřív vypadnout. Vlastně, měli bychom vypadnout."

Protočil oči, přikývl a ještě ho pobídl. Když Potter seslal Finite, Severus zaskuhral: „Kde jsou ostatní?"

„Mně opravdu děkovat nemusíte." Podal mu náhradní okrskovou hůlku. „Tu vaši jsem nenašel, pardón."

Severus zkusmo sevřel příliš krátkou hůlku. „Děkuji. Jaká je situace?"

„Dům je čistý, všichni jsou odzbrojení a spoutaní. Terry a Tracey nahoře hlídají."

„A ostatní?" zeptal se, když stoupali po schodech.

Potter jen cosi zamručel.

„A ostatní?" zeptal se ho Severus znovu.

„Vypadněme odsud, jo? Jak se cítíte? Nějaká smrtelná zranění?"

Řezné rány, popáleniny, modřiny. Nic, co by v příštích hodinách nepřežil. To Potter bude jeho smrtelné zranění. „Kde jsou ostatní, Pottere? Kde je Moore?"

Potter se zastavil a podíval se na něj. „Berou to oficiální cestou. Můžete se s nimi setkat u léčitele nebo při podávání hlášení." Znovu se otočil k odchodu, ale Severus ho chytil za paži. Ten pocit v žaludku se mu nelíbil. „Pottere, řekněte mi, že jste vzal posily."

„Jistě. Terryho a Tracey."

Cože?! „Tohle mohla být past. Uvědomujete si to?" Severus zasyčel. „Jste duševně chorý, nebo jen tupý?"

Potter se mu vyškubl a odstrčil jeho ruku. „Můžete si tu klidně zůstat, když se vám tu tak líbí. Ale nehodlal jsem čekat na podělaný papíry, když jste mohl každou chvíli umřít," zasyčel na něj zpátky. „Jdeme."

Podá si ho potom. Teď na to opravdu nebyl čas. Vyrazil za Potterem, v hlavě tisíc sžíravých monologů. Rychle prošli předměstským domem. Davisová a Boot se k nim přidali a všichni se bez problému dostali ven.

Samozřejmě, že Potter do téhle šlamastyky zatáhne jediné dva spolužáky, kteří s ním na Novém Zélandu jsou. Copak nemají být oni ti chytří? U Boota by to ještě pochopil. S Potterem to táhl už od toho jejich malého spolku. Ale Davisová? Od té čekal víc.

„Netvařte se tak zklamaně, profesore," řekla cestou k přemísťovací hranici a ostražitě se rozhlížela, jestli jim něco nehrozí.

Severus jen zvedl obočí.

„Ten pohled moc dobře znám. Kdybych vám mohl sebrat bilion bodů, udělám to, ale jste v mý koleji, tak jen trpte. Kryjeme vám záda, pane, a vy s tím nic nenaděláte." Při poslední větě se zazubila.

„Nevzpomínám si, že byste byla tak drzá."

„A já si zase nepamatuji, že byste byl tak unesený. To jako vážně, pane? Únos?"

„Proč mi raději neřeknete o neuposlechnutí přímého rozkazu?"

„To bylo spíš nezaslechnutí přímého rozkazu, pane," řekl Boot a usmál se. „A buď to, nebo nechat jít Harryho samotného."

„A vy moc dobře víte, že by to udělal," dodala Davisová.

„Všechny vás nenávidím," řekl Severus suše.

„Ó, no jo, však my vás taky nenávidíme," usmál se na něj Potter.

V tu chvíli zadoufal, že se ti bastardi, co ho unesli, vrátí a dokončí svou práci.

Bohužel, to se nestalo.

Samolibé úšklebky těch spratků zmizely hned, jakmile si všimli Moora, co se k nim hnal s velmi nespokojeným výrazem ve tváři.

Tak. To jim patří.