Aura

8

ø rain ø

Doufal, že si Jude možná jen dělal srandu s tím, že přestane Auru hlídat. Že mu chce dát jen lekci, ať se za sebou zamyslí, ale nakonec se vrátí.

Nešlo mu o to, aby měl hlídání pro Auru a mohl jít zase někam pít. Šlo o to, že Aura se ptala snad každý den, kde je Jude, kdy ji zase přijde hlídat, kdy jí postaví zase ten super bunkr. A Rain neměl odpověď.

Nebo možná měl. Protože Jude mu neodpovídal na zprávy, ve kterých se ptal, jestli si můžou ještě promluvit. Nezvedal mu ani telefony. V den, kdy věděl, že má Jude odevzdávat všechny jeho závěrečné úkoly do předmětu s investováním, mu napsal, jestli všechno zvládl, jestli už nemá zpětnou vazbu. 

Nic, nic, nic.

A tak si jeden večer, kdy si už čistili zuby, dřepnul k Auře. Chytil její ručku do své. Pvzdechl si. Nechtěl jí rozesmutnit, ale musel. "Víš, jak ses mě ptala, kdy přijde Jude?" zeptal se. Auře se v tu chvíli snad rozzářily i oči. "Tak... Jude už nepřijde."

"Pwoč?" zeptala se s pusou plnou pasty.

"Nepohodl se s tatínkem, víš? Udělal jsem něco špatného." Nechtěl jí říkat celou pravdu, stejně by to ani nepochopila. Ale taky jí nechtěl lhát, to vůbec ne.

Aura se zamračila. "Co jsi udělal?"

"To není důležité," zavrtěl hlavou. Nikdy nechtěl, aby se to Aura dozvěděla. Byl připraven jí to vynahradit, i když o ničem nevěděla. "Ale Jude už zkrátka nepřijde. Omlouvám se."

Aura vyplivla pastu, i když si nečistila zuby dostatečně dlouho. Rain ji ale protentokrát nechal, protože už viděl, jak se její obličej stahuje a první slzy jdou na povrch. 

Opravdu Judeho milovala. Tak moc, že ji tato zpráva okamžitě rozplakala a Rainovi to trhalo srdce. Byly to tři týdny od toho večera, tři týdny, kdy se snažil vydobýt z Judeho odpověď, aby právě toto nemusel Auře říkat. Ta ho tři týdny neviděla a stejně reagovala, jako by Jude byl někdo, kdo byl součástí jejich každodenního života.

"Auro..." vydechl Rain a chtěl ji pohladit po tváři, ale v tu chvíli se začala vztekat. Dupala na místě, brečela a obviňovala Raina, že ublížil Judemu. Že ji Jude teď nemá rád. 

Nakonec řekla, že odešel stejně jako maminka. 

Rain zůstal zamražený na místě. Aura samozřejmě nikdy Caroline nepotkala, přesto to řekla. 

V tu chvíli si uvědomil, že důvod, proč sek Judemu takhle chovala, byl takový, že si tak možná nahrazovala mámu, která v jejím životě nikdy nebyla. Už to nebyl jenom Rain. Už to byl Rain a někdo. Rain domů nikdy nikoho předtím nepřivedl. Nikdo u nich před Judem nepřespával, kromě jeh matky nebo otce, samozřejmě, nikdo s nimi nikdy nesnídal, nehrál si s jejími hračkami. Bylo to pro ni nové.

Vzpomněl si na to, jak jednou byl pro Auru ve školce, jenže vychovatelka si s ním chtěla nejprve promluvit. Ten den měli děti za úkol nakreslit svou rodinu a i když žádná velká díla očekávaná nebyla, Aura nekreslila. Papíru se ani nedotkla. Zatímco všechny děti kolem ní vesele kreslily maminky a tatínky, vychovatelka k ní došla a zeptala se co se děje. Aura odpověděla, že maminku nemá. A i když se jí snažila vychovatelka přesvědčit, aby nakreslila alespoň obrázek tatínkovi, odmítla.

Ten den se hodně vyptávala, proč ostatní mají dva rodiče, i když vyprávění babičky o tom, že na ni dohlíží maminka z nebíčka, slyšela už několikrát předtím. Rain netušil, co odpovědět. To se stalo asi měsíc před prvním hlídáním.

Takže když k nim Jude poprvé přišel, poprvé v Auřine životě někdo cizí, kdo s ní trávil čas doma, byl k ní hodný, přespával u nich a snídal s nimi u jednoho stolu, možná si tak v hlavě nahradila to prázdné místo po mamince. Že je doma a konečně je tam ona a dva dospělí, co jí mají rádi. Přesně tak, jak si rodinu představovala, jak to měly ostatní děti ve školce. 

Zvedl se. Zatímco se ztratil v myšlenkách, Aura utekla do svého pokojíčku. Vydal se tedy a opatrně otevřel dveře. 

Seděla na posteli, objímala jednoho ze svých plyšáků, který byl větší jak ona a vzlykala. Raina ten pohled ranil, protože věděl, že byl čistě jeho chybou. 

Došel k ní a posadil se hned vedle. "Bavíš se se mnou?"

Odpověď žádná.

"Mluvím na tebe, princezno," pokračoval Rain. "Kamarádíš se se mnou?"

Krátce se na něj podívala, právě v ten moment, kdy jí oslovil princezno. Pak zamumlala: "Jude říkal, že jsem princezna."

Oh. Samozřejmě. Rain jí takhle nikdy neříkal, ale poslední dobou si oblíbila právě princezny, na které přešla od poníků. Netušil ovšem, že jí kdy Jude nazval samotnou princeznou. 

Vlastně, netušil toho hodně. Protože je nechával tady, aby sám šel pít. 

Samozřejmě že ho napadlo, že si zkrátka na hlídání najde někoho jiného, ale tím by úplně rozbil to,  co se Jude svým odchodem snažil. Aby přestal s jeho osamocenými večery. Aby trávil více času s Aurou a třeba napravil to, co mezi nimi bylo rozbité. 

"A to měl samozřejmě pravdu," odpověděl Rain nakonec. 

"Princezny mají korunku."

Pousmál se. Zase se postavil a přešel k bedně, kde měla několik korunek a dvoje princeznovské šaty. Vytáhl první korunku, kterou uviděl, a vrátil se k posteli. Dal ji Auře na hlavičku.

"Teď už jsi princezna se vším všudy, hm?"

Zavrtěla hlavou. Seskočila z postele a pustila tak svého plyšáka. Přešla k té samé bedně, kterou Rain nechal otevřenou, a taky se v ní začala přehrabovat. Když se pak vrátila, měla v ruce přesně tu korunku se závojem, kterou měl na sobě Jude tu první noc, kdy je nachytal tančit na dětské písničky v obýváku. 

"Budeš můj princ," nakázala mu.

Rain se na korunku podezíravě podíval. "Princové nosí závoj?"

"Jude byl můj princ a závoj měl," dupla si.

A tak neměl na vybranou. Jude ji nehlídal zas tak moc, přesto stihl u Aury vytvořit laťku, kterou teď musel Rain překonávat. V tu chvíli si přál, aby Aura byla stále posedlá koníky a ne princeznami a princi, protože raději by dělal stájníka než prince.

Ale nemohl odmítnout. Nemohl jí ublížit ještě víc. Proto si od ní korunku se závojem vzal a dal si ji na hlavu. A princezna před ním se spokojeně usmála. 

Od té chvíle tu a tam Judeho zmínila, většinou když si spolu hráli a ona prohlásila, že Jude to dělal jinak nebo líp. Rain věděl, že co se hraček týkalo, měl v nich značné mezery, nedokázal se vžívat do rolí, jak to pravděpodobně uměl Jude, když si s Aurou hráli. Ale snažil se. Snažil se více než kdy předtím, aby si s Aurou více hrál, projevoval více entuziazmu než kdy předtím, zkrátka aby nemyslela na to, že jsou zase sami dva. Že za ní Jude už chodit nebude. 

Někdy stále očekával zprávu od Judeho, odpověď. Když projížděl tu a tam kolem jeho školy, přemýšlel, že by zaparkoval u krajnice a počkal, jestli ho neuvidí. Jen aby mu řekl, že Auře chybí.

Ale odpověď nepřišla a on nikdy nezastavil. Jejich životy pokračovali, jako by se nikdy nepotkali. 

Až do jednoho dne.

ø

tři kapitoly za den, to tu zase hodně dlouho nebylo:D