Aura

37

ø rain ø

Aura ho potřebovala.

Nevěděl, co je Judemu. Nevěděl, jestli je na operaci, jestli už leží na pokoji, jestli je při vědomí nebo ne, jestli vůbec dýchá.

Ale nemohl nechat Auru o samotě. Pořád se jim nepovedlo ji uklidnit a Raina v jednu chvíli napadlo, že to chce jen Judeho, že ten ji určitě zvládne uklidnit. Jenže to samozřejmě možné nebylo.

Sestřička je dovedla do prázdného pokoje, aby nerušili v čekárně nebo nezatěžovali ordinace. Rain tak měl všechen čas na světě, aby Auru uklidnil, jenže opravdu úspěšný nebyl.

Neměl jí to za zlé. Kdyby on sám byl svědkem něčeho takového, i v jeho věku to muselo být traumatizující. Viděla ten moment, kdy Judeho srazilo auto? Viděla ho bezvládně ležet na zemi? Nemohl se jí na to zeptat, ale zároveň ho to neuvěřitelně zajímalo.

O pár minut později jim sestřička přinesla vodu.
Rain tiše poděkoval a ještě než odešla, zastavil ji. "Můžu vás poprosit?" zeptal se dostatečně nahlas, aby ho přes Auru slyšela. "Jude Lewis. Mohla byste prosím zjistit, jak na tom je?"

Třásl se mu hlas. Když vyslovil Judeho jméno, málem se zároveň i rozbrečel. Tak rozhozený byl.

"Jste rodinný příslušník?" zeptala se nevinně.

Rain neměl sílu lhát ani přemlouvat. A tak jednoduše řekl: "Ne. Ale zachránil život mé dceři tím, že riskoval svůj."

Sestřička ho dlouze sledovala. Pak jen přikývla a řekla mu, že za chvíli bude zpátky.

Rain si oddechl. V tu chvíli Aura znovu vzlykla. "Kde je Jude?"

Rain na ni shlédl. Celou dobu ji držel u sebe a nepouštěl. To, že se neustále ptala na Judeho, ho mátlo. Zvedl ji hlavičku, aby se na něj podívala. Polkl. A pak se zeptal na to, čemu se doteď vyhýbal. "Viděla jsi ho, princezno?"

Aura se jak lusknutím prstu o něco více uklidnila. Rain si pak uvědomil, že jsi oslovil tak, jak jí říkal jen Jude.

Ale neodpovídala. Rain se tedy snažil ji navést. "Strčil do tebe, pamatuješ si to?" Lehce přikývla. Takhle třeba z ní nějaké odpovědi i dostane. "Spadla jsi?" zeptal se. "Bolelo to?"

Dostalo se mu druhému přikývnutí. Rain si odkašlal. "A pak? Viděla jsi Judeho?"

K jeho největšímu překvapení zavrtěla hlavou.

"Oh? Co se tedy stalo?"

Aura chvíli posmrkávala. Rain j pomohl se vysmrkat. "Cizí paní mi zakryla oči. Říkala, že musím pryč. Nechtěla mi říct, kde je Jude, ale šla se mnou pryč," řekla pak pomalu mezi vzlyky. "Moc jsem se bála."

Takže byla tady šance, že to neviděla? Neviděla Judeho po tom, co ho srazilo auto? Pevně v to doufal. Sice u toho nebyl, nevěděl přesně, jak se to stalo, ale věřil, že nejvíce traumatizující část z toho celého by byla právě ta, kdyby viděla Judeho.

Zpátky ji k sobě přitiskl a objal. Nechtěl se jí ptát už více konkrétně, jestli ho viděla, protože jestli tu byla šance, že ne, nechtěl o tom ani mluvit.

"Byla jsi statečná," pošeptal ji. "Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšný."

Hned na to se dveře pokoje otevřely. Sestřička byla nejspíše překvapená, že Aura už jen tiše vzlyká. Došla k Rainovi s několika papíry v ruce. "Jude Lewis, říkal jste?" Přikývl. A raději zacpal Auře uši. "Momentálně je na sále. Zastavují vnitřní krvácení," řekla mu sestřička o něco tišším hlasem. "Zatím se zdá být vše relativně v pořádku, tím myslím, že ani jednou ho neztratili. To jsou dobré zprávy. Drží se dobře. Tak do patnácti minut by měl být ze sálu venku. Znáte někoho z rodiny, koho byste mohl kontaktovat?" zeptala se.