𝕀'𝕞 𝕁𝕚𝕞𝕚𝕟 𝕒𝕟𝕕 𝕌? / boyxgirl/czech

18. Thanks

Probudil jsem se a v náručí jsem měl spící Miki. Pohladil jsem jí po vlasech a dal jí pusu na krk. Vstal jsem a šel udělat snídani, šel jsem udělat lívance které milujeme s Miki. 

Měl jsem hotové lívance a do kuchyně přišla Miki. Měla uslzené oči a utírala si je do rukávu. ,, děje se něco?" zeptal jsem se a opatrně jí vzal za ruku. ,,nic" fňukla a sedla si na židli. 

,,máš hlad?" zeptal jsem se a pohladil ji na záda, přikývla a hlavu složila do klína. Hotové lívance jsem položil na stůl a ustaraně se na ni koukal. ,,Miki fakt se nic neděje?" upřel jsem oči na ni a přitom ji držel za ruce.

 Smutně se na mě podívala a neměla ani slov. ,,zdál se mi sen..." řekla s třepajícím se hlasem ,,...byl o rodičích" rozbrečela se mi do klína a stiskla mi dlaň.  

,,a  o čem byl?" ,,-byla jsem s nimi, měli mě rádi, byla jsem s nimi v pizzerce byla to ta stejná kde jsem byla když mi bylo deset. 

Povídali jsme si a chápali mě, nebyla žádná hádka jako je teď nebo aspoň byla.." povzdechla si a podotkla ,,ale díky tobě se cítím dobře". Začervenal jsem se a pobídnul ji k jídlu. 

O dva měsíce později

Konec léta se blížil a já se za chvilku vracel zpátky do výtvarky, učitelka mi psala že mi to nechává že už asi nikdy nepřijde protože její zdravotní stav se akorát jen zhoršil. 

Ředitelka mi tedy pravidelně dává peníze a já z toho můžu zaplatit skoro všechno, nemusím si dávat už žádné půjčky jako při odchodu rodičů. 

S Miki jsme procestovali Jižní Evropu a více se spolu sblížili.

 V hloubě duši mě trápilo spoustu věcí ale nedokázal jsem jí to říct, sice jsme si řekli že si všechno budeme říkat ale já jí to nemohu říct. 

Doktor se zhluboka nadechl a já jenom nervózně polkl. ,,Pane Parku.." řekl a  srdce se mi sevřelo více než kdy předtím.

 ,,Pane Parku... zhoršil se vám zdravotní stav na nulu a podle vašich výsledků vyšlo že máte rakovinu" pokračoval a díval se přitom na mé výsledky. 

Nevěřícně jsem se díval do mého klína a chtěl zdrhnout z místnosti ale nemohl jsem. ,,dá se to léčit?" řekl jsem a sevřel dlaně ,,jistě že dá, zde jsou léky které byste měl brát.." položil přede mnou přepis a já jenom zíral. 

Léky byli tak drahé, nevím jestli bych si je mohl pořídit, na výdaje které teď platím jsou už tak moc drahá. ,,dobře děkuji.." 

Odešel jsem z nemocnice a zadržel brek, to mám z toho jak jsem se tak moc trápil. 

Mohl jsem to někomu říct. Jenže já to prostě neudělal a to jsem měl i možnost. Jel jsem domů a v hlavě jsem si srovnával myšlenky. Nemohl jsem jí to říct, dělala by si akorát starosti.

,,Tak co jak to dopadlo?" řekla hned co jsem otevřel dveře. ,,jo dobrý.." falešně se usmál a zmizel v ložnici.

O týden později

,,Jimine půjdeme do kina?" zeptala se Miki a u toho popíjela horkou čokoládu. ,,jasně" řekl jsem a usmál se na ni. 

Po zjištění a zařízení jsme po pár hodinách byli na místě. Necítil jsem se poslední dny vůbec dobře, byl jsem slabý a neměl jsem žádnou energii. 

V půlce filmu se ke mě Miki přitulila a u toho pojídala popcorn. Hladil jsem jí po vlasech a málem usínal, nevnímal jsem tak skoro celý film. 

Miki si mě přitáhla do polibku a já se jen usmál, neměl jsem žádná slova. Bolela mě hlava až jsem myslel že za chvilku odpadnu.

 ,,Jimine?" zašeptala ustaraně Miki a hladila mě přitom po dlani. ,,ano?" ,, co se děje? jsi nějaký nesví" řekla a dívala se mi do očí ,,jsem v pohodě" řekl jsem zcela jistě a sladce jí políbil. 

Po skončení filmu jsme jeli domů, venku byl krásný chladný večer a na obloze byli zářící se hvězdy a mezi nimi měsíc. 

Myslel jsem si že za chvilku padnu, můj stav se zhoršoval a já se jenom modlil ať se nic strašného nestane.

Nasedli jsme do auta a jeli jsme domů, Miki na mě celou dobu mluvila až jsem byl v bezvědomí.

Miki pov.

,,Jimine líbil se ti ten film? jaký máš na to názor?" ptala jsem se a plná nadšení se na něho dívala.

 ,,Jimine?" ptala jsem se po chvilce ticha. ,,Jimine??" dívala se na něho a dívala se jak mu padá hlava a opustil volant. 

Hned jsem vzala volant a zabočila do prava, zastavila jsem u cesty a dívala se na bez vědomého Jimina. Ležel na mém klíně a celý hořel, tvář měl celou červenou a tep čím dál tím pomalejší.

 Zavolala jsem sanitku protože to s ním nevypadalo zrovna dobře, přepravili ho a já byla s ním v sanitce. Nemohla jsem se takhle na něho dívat.

Až po nějaké chvíli jsem ho mohla vidět v pokoji na jeho lůžku. Přišla jsem k němu a pozorovala ho, co se mu stalo?. Vzala jsem ho za ruku a přála si ať se nestane něco strašného.

 Na tabulce se ukazoval jeho pomalý tep a já se bála. Kapačka měla za chvíli dojít a já se jenom modlila ať to není konec. 

Stiskla jsem mu dlaň a sklonila hlavu k mým kolenům. Sedla jsem si vedle něho a usnula.

Vzbudila jsem se kolem půl noci a viděla jsem jak se Jimin probouzí. ,,Jimine" zašeptala jsem s nadějí v hlase, otočil hlavu ke mě a unaveně se na mě díval. ,,Jimine" říkala jsem a hlavu jsem zabořila do dlaní 

,,víš jaký jsem měla strach? že jsi zkolaboval?" Zadržovala jsem slzy a lítostně se na něho podívala. ,,Miki" řekl a podívala jsem se na něho.

 Nešťastně a dlouze vzdychl a přitom mě držel za ruku, díval se mi celou dobu do očí jako kdyby mi chtěl něco naznačit. ,,Miki já-já " zakoktal ,,-mám rakovinu.." řekl potichu.

 Neudržela jsem slzy a hned se rozbrečela ,,neděláš si srandu že ne?" řekla jsem skoro bez hlásku a jimin jenom zakroutil hlavou. ,,Jimine to kdy jsi mi chtěl říct že máš rakovinu! to by jsi mi řekl až na smrtelné posteli kdyby byl konec! " hystericky jsem brečela a pořád ho držela za ruku.

 Utřela jsem si nos do rukávu a pořád brečela, nešlo to zastavit ,, Jimine ty jsi jediný člověk kterému věřím a miluju! a ty mi neřekneš že máš rakovinu!" brečela jsem hystericky a hlavu jsem schovala do klína.

 ,,Já jsem ti to chtěl říct až to bude lepší , nechtěl jsem tě tím zatěžovat už tak jsi špatná z rodiny a to co se děje..." řekl klidným hlasem a díval se mi do očích. ,, ale co když jednou bude pozdě a nepůjde to vyléčit a ty už tady nebudeš!" řekla jsem a hlavu sklonila k zemi, podívala jsem se na něho a hladila mu dlaň.

,,chci mít jednou s tebou rodinu" řekla jsem chladně, Jimin zbystřil a chtěl něco říct jenž já mu skočila do řeči ,,já vím že jí nechceš.." ,,chci a to moc.." řekl a usmál se na mě. ,, jenže když tu tvoji rakovinu nebudeme léčit a ty zkolabuješ tak žádná rodina nikdy nebude" řekla jsem s brekem ,,ale ona bude, vím to jistě" zašeptal a přitáhl si mě do polibku. 

,,ona bude.. a ne za dlouho" šeptal a díval se mi do očích. ,, miluji tě a chci abys byla šťastná.." šeptal dál a znova mě políbil.