Jedna má část hledí zpátky,
tam uvnitř ví, že jsem se mýlil.
Tehdy kdy svět byl ještě sladký,
a pozvolna ke konci se chýlil.
Všechny mé sliby, vše co jsem říkal,
vše byla pravda. Já dal bych ti svět.
Leč chyby jsem nevnímal a od pravdy utíkal,
a nyní smutek otvírá se, jak růže květ.
A nastane neštěstí, takové co spravit se nedá,
takové co vzalo mi příčetnost a s ní i sny.
Když tělo je křehké a kůže mrtvolně bledá.
pak utíkám a schovávám se za eufemismy.
A nastala chvíle, kdy padal jsem do propasti.
Když mezi žebra zaryla se tvoje břitva,
když vyrvala jsi ze mne svoje části.
Pak pochopil jsem, co je prohraná bitva.
Nastalo období smutku a bolestivé skutečnosti, neboť mysl nemůže být v pořádku, pokud není v pořádku ani tělo.
