Bloudím tichem, bloudím hvozdy,
bloudím tmou a hledám svit,
avšak zatracenou mám cestu,
a ztracený je k živému cit.
Sním o svém ponurém pohřbu,
bdím ve svém smutném snění,
sním o chladném lůžku v zemi,
kde žádného trápení není.
V tom všem mé sny se mění,
mění se v hrozivé noční můry.
Má hlava bojí se spánku,
bojí se té temné stvůry.
Má duše je tvá k tvému hraní,
je zrcadlo všech našich skutků.
Já sám nerozumím sobě,
tak kdo je loutkář co má loutku?
Každý z nás má svoje nitky,
každý zamotal ty lanka.
Ty propletené uzly nitek,
ty jsou naše smutná stránka.
