Po smutné sněhobílé tváři,
kutálí se křišťálová slzička.
Ten křišťál velmi září,
i když je malá, maličká.
Mezi dnem a pustou nocí,
duše na jeden a sto kusů.
Však je to jen ve tvé moci,
otočit se a držet pusu.
Tak zavři své krásné oči,
je to pouhý chmurný sen,
celý svět se venku točí,
a čeká tě nový den.
Stačí jehlu a nit vzít,
stačí trocha rudého srdce,
začít zničenou duši šít,
a smát se u toho smrtce.
Nic není špatného,
na sešité hračce,
Když ve středu srdce,
srdce krásně prázdného,
vyhnula se rvačce.
Po sněhobílé tváři,
neteče již nikdy nic,
její oči stále září,
ale možná,
možná stálo to víc...
