Všichni jsme teď sledovali otevírající se honosnou místnost, plnou zlatého, teplého světla. Před námi se táhly čtyři dlouhé, mohutné stoly v barvách čtyř hlavních kolejí. Hluk utichl. Jdu se svou skupinou (o dvě hlavy menších) uprostřed sálu a cítím na sobě pohledy všech lidí. Z dálky slyším různé šeptání. ,,Co dělá mezi prváky? Není nějaká stará? Kdo to je?''... Dobře, teď už se možná cítím trochu trapně. Mé dlouhé černé vlasy mi začaly padat do obličeje z toho, jak upřeně se při chůzi dívám do země. Zvedla jsem tedy hlavu a vidím miliony světel. Všude nad hlavou mi plují svíčky. Vznášejí se ve vzduchu pod noční oblohou. Automaticky mi ta krása vykouzlila úsměv na tváři.
Zastavíme se. Před všechny žáky předstoupil ředitel Bradavic- Profesor Brumbál. ,, Vítám vás všechny v Bradavicích. Je skvělé zase vidět školní chodby naplněné smíchem a radostí. Doufám, že do nového školního roku nastoupíte svědomitě, ale stejně na vás musím apelovat, aby jste si uměli užívat každodenního života v Bradavicích, protože než se nadějete, budete stát na nádvoří a vzpomínat na váš první a zároveň poslední den tady. To mě přivádí k tomu, že jsou mezi námi takoví, kteří svůj první magický den teprve prožívají a jsou velice nedočkaví. Profesorko McGonagallová? Přinesla by jste, prosím Vás, moudrý klobouk?'' Profesorka donesla před ředitele na malou stoličku starý, hnědý klobouk, který se dal ihned do zpěvu.
Po dokončení písně popojdeme k moudrému klobouku. Všechno už to znám, babička mi to vše barvitě vysvětlovala, jakoby to bylo včera. Všechnu práci za vás udělá moudrý klobouk, ten za vás rozhodne, do jaké koleje patříte. Máte na výběr ze 4, a to z Nebelvíru, Mrzimoru, Havraspáru a Zmijozelu. Babička i dědeček byli hrdými studenty Havraspáru, takže o ostatních kolejích nevím vůbec nic a o Havraspáru bych mohla napsat dokonce i knihu. Jestli mě tedy prarodiče nepředstihnou.
Na stoličku před učitelský sbor se vyšplhal malý kluk. Moudrý klobouk ho poslal do Mrzimoru. Kluk vyskočil radostí a běžel k tleskajícímu stolu, který zářil žlutou barvou. Poté další studenti- Nebelvír, Zmijozel, Nebelvír, Havraspár, Mrzimor,... Rozhlížela jsem se po síni. Byla opravdu velkolepá. Výzdoba zářila bavami a všichni studenti vypadali velice štastně z toho, že jsou ve škole. Nemá to být naopak? Očima brouzdám po síni, spíše abych zahnala myšlenky na to, jak se promenáduju ke kloubouku před tolika studenty. Hlas klobouku se odrážel od vysokých stěn a rozléhal se celou síní. Všímám si prázdných lesklých stolů , výrazu ve tvářích dychtivých studentů,...- a teď si poprvé všímám blíže prostoru za ředitelem.
Stál za ním dlouhý stůl, čelem ke studentům. Tak tady to je, poprvé uvidím své nové učitele. Tolik různorodých lidí za jedním stolem jsem snad ještě neviděla. Vysocí, nízcí, přísní, usměvaví, staří, mladší, celí v barevném... Jednoho po druhém jsem se zvědavostí zkoumala až se můj pohled střetl s pohledem učitele, který se mi díval upřeně do očí. Rychle jsem se podívala jinam. Ten ledový pohled mě vyvedl z míry. Nechtěla jsem, aby si nějaký z učitelů všiml mého důkladného pozorování. Když jsem se podívala zpět, tmavé oči mě stále probodávaly. Už jsem ale neuhnula. Když mě někdo může takhle neustále probodávat pohledem, proč bych mu to nemohla vrátit a... ,,SLEČNA VICTORIA LEVERETHOVÁ!''
Úplně jsem ztratila přehled a byla jsem poslední na řadě. Předstupuji před celou školu a pomalu si sedám na stoličku. Na vlasech mi ladně přistál klobouk.
,,ZMIJOZEL.'' rozeznělo se síní. U posledního stolu zmijozelů začali tleskat a hlasitě pískat. Ale počkat, klobouk ani chvíli nepřemýšlel i když vím, že u některých mu to pěknou chvíli trvalo..? To klobouk ani na chvíli nepřemýšlel nad Havraspárem? Zahlédla jsem ze stoličky pohled Louise z vlaku, který jen vrtěl hlavou. Není to snad jedno kdo je v jaké koleji? Je má kolej nějaká špatná? I když babička s dědou budou určitě zklamaní...Seskočila jsem, vydala se ke stolu za svými a vůbec jsem nevěděla, jak se mám z toho všeho cítit.
Po hojné hostině nás prefekti odváděli do společenských místností. Procházeli jsme chladnými a skvostnými chodbami hradu. Na konci poslední tmavé chodby se před námi vynořil monumentální průchod do podzemí. Vešli jsme a mě se automaticky otevřela pusa. Vysoké chladné zdi, které ozařovalo jemné zelené světlo, viktoriánský nábytek, vše bylo tak honosné a tmavé.. Dnes se mi splnil sen. Ať už si Louise myslel cokoliv, tak hned po prvním kroku do zmijozelské společenské místnosti vím, že přesně tady patřím. Procházím společenskou místností, běhám očima po detailech koberců, židlí, zachytávám pohledy tváří ve tmavých obrazech a blížím se s davem ke schodišti vedoucí ke komnatám. ,,Hele, přerostlá prvačko! Pojď, bydlíš s námi.'' Zvednu pohled a v patře na honosném schodišti stojí blondýnka se zářivě modrýma očima. Dojdu za ní. ,,Dík za pomoc.'' usměju se na ni a ona mi odpoví kamarádským bouchnutím do ramene.
Po dlouhém seznamování, klábosení a vysvětlování toho, proč jsem přišla až v pátém ročníku konečně ulehám do postele s nebesy, v místnosti s dalšími třemi studentkami. Mám pocit, že se mému romantickému srdci plní sen. Jestli je tohle charakter bradavic, nechci už ani jezdit domů. Tohle je teď můj domov.
Doléhá na mě únava z celého dne a cítím jak jsem z toho všeho dění kolem vyčerpaná. Padají mi oči. Jediné, co stále vidím před očima je ten temný a neustávající pohled.
ČTEŠ
UČITEL LEKTVARŮ
Fanfiction,, Posaďte se." Rozkázal mi přísným hlasem po příchodu do kabinetu. Opatrně jsem si sedla na židli před jeho stolem. Kabinet byl plný přísad do lektvarů, popsaných pergamenů a příjemné vůně santalového dřeva. Profesor rychlým pohybem chytil madla ž...
