UČITEL LEKTVARŮ

AMORTENTIA

Procházím prázdnou chodbou a kromě doznívající hudby z velké síně se rozléhá chodbou klapání mých podpadků. Jak scházím hlouběji do podzemí, začínají být světla kolem tlumenější a tlumenější. Přicházím pomalu k tmavým dveřím jeho kabinetu. Jsou pootevřené a táhne se z nich dlouhý pruh teplého světla. Vcházím.

Profesor stojí rukama opřený o vlastní stůl. Když uslyší, že jsem vešla, napřímí se. 

,,Leverthová... Jaký lektvar vám ještě chybí procvičit?... Můžete si dnes vybrat.'' stále stál otočený, otočil hlavu na stranu a zahleděl se do země. S pozvednutým obočím pomalu medově pronesl: ,,...Berte to jako... vánoční dárek...''

Nadechnu se. Vím přesně, který lektvar chci připravovat. 

,,Amortentia''

Snape mávl hůlkou a jeho stůl se vyklidil. Přistál na něm kotlík se všemi pomůckami. Pomalu mě obešel do zadní části jeho kanceláře a pozoroval staré regály přetékající nejrůznějšími přísadami. Začala jsem tedy hledat v jeho zásobách třešňové květy, vejce popelce, žabník, hmm. Co ještě nemám... Sedmikráskové kořeny. Stál u regálu s polními bylinkami. Přišla jsem do jeho těsné blízkosti a pomalu se natahovala pro kořeny.  Schválně jsem se o něj u natahování pro lahvičku otřela a jsem si jistá, že on schválně neuhnul. Pořád nenavazoval přímý oční kontakt. V celé místnosti šlo ale cítit napětí. Jdu tedy zpátky ke stolu a klapání mých podpadků se ozývá po celé místnosti. Kořeny pokládám na stůl a předkláním se o něj trochu víc než by se mělo. Obejdu stůl a začínám s lektvarem. Přidávám do vody šťávu z čmelotryska, po chvíli vkládám vejce popelce, míchám dle směru hodinových ručiček... 

Uběhla hodina napjatého ticha ticha, přičemž sledoval pozorně každý pohyb mých rukou. Chodil kolem mě pomalu a jistě. Když procházel stůl dokola, jezdil svými prsty po desce stolu jakoby mě chtěl trýznit. Přejížděl jimi lehkými pohyby a sotva se dotýkal dřeva. Já viděla pouze to, jak mi prsty takhle lehce mapuje tělo. Jak se dotýká hrudi, přejíždí k prsům... po břichu... a níže...

 Pokaždé, když se přiblížil, měla jsem pocit, jako by se naše těla toužila dotýkat, jakoby ta tenze mezi námi měla každou chvíli vybuchnout. Přes všechno to nesnesitelné napětí jsem dokázala pracovat na lektvaru. Dokonce i přesto, že se mi lehce třásly ruce z toho s jakým neskutečným pokušením jsem musela každou sekundu bojovat. Naposledy jsem lektvar promíchala, ten se zbarvil do světle modré a já měla konečně hotovo.

Položil obě ruce na stůl a předklonil se ke mně. Do tváře mu spadaly pramínky vlasů. Zadíval se do lektvaru a aniž by zvednul hlavu, temným tvrdým hlasem na mě sykl:

,,Co v něm...cítíte Victorie...?''

,,Ehm, Nic pane Profesore''

,,LŽETE''

,,Nic z něj necítím.''

Rázným krokem přistoupil přímo přede mně. Nahnul se nade mně a přitlačil mě těsně ke stolu. Naše těla se dotýkala. Hůlkou střelil směrem k dveřím, které se s duněním zabouchly. Položil své ruce kolem mě na stůl a po nekonečné době se mi podíval přímo do očí. Ta temnota mě pohltila. Skoro jsme se dotýkali nosy.

,,Nemůžete. Necítit. Nic...Rozumíte?''

Mé dýchání šlo slyšet přes celou místnost. Hruď se mi zvedala v jeho těsné blízkosti. Nakonec jsem zašeptala:

,,Cítím to, co vždy, když vejdu do vašeho kabinetu nebo do učebny letvarů...Copak to není jasné..?''

Sklonil hlavu a zadíval se mi do výstřihu do obličeje mu zase spadlo pár pramínků havraních vlasů. Poté svůj pohled zvedl výše a jeho dlaň mi obejmula sněhobílý krk. Držel mě lehce, spíše si zkoumavě prohlížel jak to vypadá, když mě může konečně dotýkat přesně tam, kde chce. Nakonec mi chytil bradu mezi jeho prsty a zvedl mi ji, abych se mu podívala do očí. 

,,Jak. se. opovažujete. Mě takhle... provokovat.''

Jedním pohybem mě pevným stiskem chytil za boky a zvedl mě na stůl. 

,,Co... to máte na sobě...? Ráda se předvádíte jiným mužům?.'' naklonil se k mému uchu a zašeptal: ,,Kdybyste byla moje, tohle vám zakážu.''

Musím se držet abych ze sebe nevydala vzdech.

V tu chvíli mě rukou pevně chytí za vlasy, ještě více se ke mně přitiskne a pevným pohybem mi zakloní hlavu. Jsem v jeho pevném sevření a oba teď víme, že si může dělat co se mu zlíbí. Druhou rukou mi odkrývá šaty ze stehna a pevně se ho chytí.

Střetly se nám pohledy. Moje žíznivé oči po něm prahnou, vidí můj toužebný pohled. Zkoumavě si mě prohlíží a nakonec se rozhodl přísným pohledem, že mi vyhoví. Zničehonic mě začne líbat. Cítím neskutečné napětí v podbříšku, naprostou extázi. Polibek je neskutečně vášnivý. Kouše mě do rtů a já ze sebe vydávám vzdech. Začínáme být zadýchaní z toho, kolik napětí v nás je. 

Rukou, co má kolem krku mě položí na stul. Nahne se na mě a topíme se v sobě tak vášnivě, že ze stolu padají přísady, odměrky a dokonce se na zem rozlije celý lektvar. Je nám to jedno. Teď jsme jen my dva. Je mi horko, dýchám ztěžka a jediné co chci je teď ON. 

Zničehonic se Snapeovo sevření povolí a odtáhne se. 

Najednou si i já všímám, že je něco jinak. Brnění na chodbách přestalo zpívat. Někdo se k nám blíží, přes celou chodbu jdou slyšet rychlé kroky.

Najednou se rozletěly dveře a vstupuje ředitel Brumbál s celým učitelským sborem.