Povídky, aneb když Laik píše (POZASTAVENO)

Underworld

Už jako malý jsem věděl, že jsem jiný než zbytek. Samozřejmě jsem byl schopen říci, že některá dívka je krásná, ale neměl jsem nutkání se po ní ohlížet. Alespoň ne kvůli vzhledu, spíše kvůli vůni. Navíc jsem byl bílý, ať jsem se snažil opálit sebevíc.

Od dvaceti let jsem nestárl, vůně jsem však začal cítit všude, hlavně během tří dnů úplňku, a nutila mě k násilí. Mnohokrát jsem si myslel, že jsem vztek ovládl, jen abych se o několik hodin později probudil na novém místě, bez vzpomínek na cestu. Dosti mě to vyděsilo, rozhodl jsem se tedy pokusit najít někoho podobného.

Uběhlo již téměř 800 let, než jsem zaznamenal novou, leč povědomou vůni. Automaticky jsem ji následoval do vily, kde mě již očekávala nádherná dáma. Byla vysoká, štíhlá, s nádherným poprsím a oblými boky. Vlasy měla dlouhé černé, rovné a lesklé jako hedvábí, oči ledově modré ohraničené hustými řasami. Byla ještě o několik odstínů světlejší než já. Voněla po krvi, lese a svobodě.

Ani jsem se nenadál a stála u mě na 2 centimetry. "Hmm... ty tak krásně voníš. Určitě chutnáš sladce..." špitla mi do ucha, než se mě pokusila kousnout špičáky do krku. Z nějakého důvodu jsem neměl jediné nutkání uhnout, prostě jsem jen stál. Ani se nezakousla, jen mě škrábla, když ode mě uskočila na druhou stranu místnosti. "Ty jsi kříženec!" Zasyčela naštvaně, jako kdybych ji úmyslně oklamal. "Kříženec? Čí?" Zeptal jsem se zmateně. "Ty, můj drahý, jsi křížencem upíra a lykana. Ale tento spoj je zakázaný pod hrozbou smrti. Ale ta vůně... je mi nějak povědomá... jako dávné vzpomínky..." zamumlala si poslední větu pro sebe.

"Vzpomínky? Jako na Vás a lykana? Možná mého otce?" Zeptám se opatrně, nechtěl bych ji totiž naštvat. Ona se sekla, nejspíš nečekala, že ji uslyším. Otočila se ke mně zády a začala vyprávět.

"Luciana jsem znala odmalička. Byl prvním lykanem, který se vracel do lidské podoby, dřív to nebylo možné. Můj otec a jeho starší ho vychovali a vycvičili. Jeho nemoc využili ve svůj prospěch a vytvořili si armádu lykanů, kteří nás chránili přes den a v noci těžili uhlí.

S Lucianem jsme se začali scházet, když mi bylo asi 25. Jednou jsem měla jet doprovodit nějaké šlechtice, ale on se mě snažil varovat. Bohužel jsem ho nechtěla poslechnout. Naši výpravu napadlo přes 200 lykanů. On přijel, strhl si obojek a lykany zahnal. Otec ho ovšem za sundání obojku potrestal a Lucien následně prchl i s většinou otroků a ztrátu zbytku rychle dohnal na ostatních sídlech.

I po jeho útěku jsme se nadále scházeli a chtěli spolu odejít. Bohužel otcův písař na nás přišel a řekl mu to. Otec mě uvěznil a Lucian to samozřejmě zjistil a přišel, nevěděl však, že to je past. Otce jsem zastavila až prohlášením o vnoučeti. Příšerně běsnil, ale nic mi neudělal, říkal, že na to mě má až moc rád. Luciena však začal lovit jako divou zvěř, naštěstí neúspěšně, pokud vím.

Mě uvěznil ve starém klášteře, kde jsem byla až do porodu. Ženy dostaly nařízeno se dítěte zbavit, nevěděl však, že alespoň dvě byly věrné mě a ukryly ho. Předaly ho Lucianovým nejvěrnějším, aby nemohly prozradit místo jeho pobytu, mohly říci, že se ho zbavily, ale zároveň mu neublížily. Co jsme po několika letech, kdy mě otec přestal hlídat, zjistily mně velice rozesmutnilo. Lykani dítě předali mužům Alexandra Corvina, otce prvního upíra a prvního lycana. Od té doby jsme nezaslechli zmínku o mém synovy. Po pár desetiletích jsem se smířila s tím, že syn naši nesmrtelnost nezdědil, a tudíž ho nikdy znovu nespatřím. "

Když dovyprávěla, bylo nějakou dobu ticho. "To se Vás Lucien nikdy nepokusil najít? Vás nebo toho chlapce?" zeptal jsem se zmateně. Povzdechla si a odpověděla: "Ne, otec nechal rozhlásit, že jsme oba zemřeli při porodu. Nejspíš tomu uvěřil." To mě dost zarazilo, který otec něco takového udělá? "A to jste se nepokusila najít ani syna? Měl nějaké jméno?" Zeptal jsem se, neboť mi jméno Alexandr Corvin bylo velice známé. "Ach ano, hledala jsem ho. Prohledala jsem celou zemi, avšak neúspěšně. A jmenoval se Michael, Michael Lucienson. Příjmení neměla stejnou podobu, jako nyní. Navíc se domnívám, že mu jméno, nebo alespoň přijímení změnili." Mluvila tichým, smutným hlasem, z nějž čišela rezignace. "To je zajímavé jméno. Já jsem Michael Corvin, Alexandr Corvin je mým adoptivním otcem, a je mi 825 let. Možná, opravdu jen možná, jsem Vaším synem a nenašla jste mne, neboť jsme s otcem od mých 4 žili ve Španělsku. Otec říkal, že po nás jdou velice nebezpeční lidé." Řekl jsem jí.

Prohlédla si mě, nejprve stále z dálky, následně se opět objevila u mě. "Hmm... ano, nějaké rysy Luciena máš, máš jeho bradu a nos. Hmm... a ty oči jsou velice podobné mému otci... Že by... Že by opravdu?" Prohlásila po podrobné prohlídce. Následně mě silně, opravdu silně objala. "Pakliže žiješ, a navíc jsi mne dokázal najít, bylo by možné najít i Luciena!" prohlásila celá nadšená, pak se ale vzpamatovala. "no jo, najít ho, jenže kde hledat?" Zesmutnila instantně. Zamyslel jsem se a pak navrhl: "Co třeba Německo? Černý les je opředený množstvím příběhů. Pokud vím, taková Červená Karkulka, tam byl přeci lykan, ne? Proč nezačít tam?" "Ano, ano! To je geniální nápad! Vyrazíme zítra po setmění!" rozzářila se a začala chystat cestu. "A m-mami?" zarazil jsem ji nervózně, nevěda, zda ji tak mohu oslovovat. "Ano, synu?" "Mohla bys mi pomoci? Rád bych se zbavil těch výpadků paměti..." Řekl jsem a ona přesně pochopila, o co se jedná. "Jistě, není nic jednoduššího. A otec, až ho najdeme, ti určitě bude chtít také pomoci." Prohlásila a odešla z místnosti.