Povídky, aneb když Laik píše (POZASTAVENO)

Historie šotků

Národ Šotků je národem velice hrdým a starým. Jsou tak staří, že lidé ještě nebyli schopni najít první zmínku, jakoby tu šotci byli dávno před prvními lidmi. Což upřímně není daleko od pravdy. Nechte mě povědět vám příběh o zrodu Šotků.

Jak jistě víte, šotci jsou bratři skřítků. První šotek byl synem skřítků, avšak něco s ním bylo špatně. Na první pohled byste chybu nepoznali, avšak stačilo jej chvíli pozorovat. Tam, kde skřítci pomáhali, tento ničil. Kde skřítek uklidňoval, šotek rozčiloval. Zkrátka a dobře, chování šotka je naprostým opakem skřítků.

V době, kdy šotek dostal své jméno, tedy 10 let, se Šotek, neboli "Špatný skřítek", zamiloval do stejně staré skřítky jménem Kargarhurn, neboli "Dobrá pomocnice". Jak její jméno nasvědčuje, byla to správná skřítka. Také se to Šotka zamilovala a on ji, možná úmyslně, možná ne, začal měnit. Nebyla to však žádná radikální změna, byla to pomalá cesta, kterou její rodiče přičítali první lásce.

Začalo to postupným nedodržováním večerky, nejprve o pár minut, později i hodin. Začala chodit za Skřítčí základní školu a její známky, dříve tak příkladné, se začali rapidně zhoršovat. Kargarhurn si nový život se Šotkem velice užívala, a jakožto oblíbená premiantka třídy, brzy přesvědčila i své přátele, že tato změna, která se s ní udála, je dobrá věc.

Když Šotkovy a Kargarhurn bylo 15, oba se začali od skřítků měnit i vzhledově. Jejich popelavě šedá kůže zezelenala, zuby se zašpičatěly a oči se zmenšily a ztvrdly. V té době již téměř polovina skřítkům v jejich věku, která si začala obecně říkat jménem jejich náčelníka, byla na jejich straně a jejich rodiče, kteří byli velice vyděšení a zahanbení, je museli vykázat z vesnice zrovna o Vánocích. Tím snad způsobili to nejhorší, co mohli. Přeci jen, o Vánocích by měla rodina být spolu.

"Kam půjdeme, Šotku? Co si jen počneme?" zeptala se Kargarhurn svého milého v okamžiku, kdy se za nimi zavřela brána. "Půjdeme do skal. Budeme dělat to, co nám jde nejlíp, zlobit." odpověděl jí Šotek a galantně jí vzal její uzlíček s věcmi.

Jak Šotek řekl, tak se stalo. V jedné ze skal našli velmi prostornou jeskyni, kde se usadili a kuli plány, jak se vesnici za vyhnání pomstí. Každých pár dní vyráželi za tmy do vesnice, aby tam kradli zásoby a ničili věci lidí, kteří jim tolik ublížili. Tyto nájezdy trvaly několik let, než se šotkům narodilo první dítě.

Neboť šotci byli přece jen vychováni skřítky, zachovali si některé z jejich obyčejů, jako třeba pojmenování v 10 letech, úcta a respekt k sobě navzájem a doživotní svazky. Avšak, oproti skřítkům, z celého srdce nenáviděli Vánoce a tuto nenávist učili i jejich děti.

Když se jejich klan, nebo chcete-li národ, rozrostl, narodilo se jim první dítě, které bylo, stejně jako Šotek, odlišné a bylo spíše skřítkem nežli šotkem. Když tomuto dítěti táhlo na pět let, usnesla se Hlavní rada, čítající Šotka a 4 další zvolené šotky, že by bylo nejlepší dát dítě ke skřítkům, kde dostane pro něj správnou výchovu. V den jeho pátých narozenin tety rodiče s malým skřítkem se svítáním odešli a dítě nechali před branou vesnice, avšak netrpělivě čekali ve stínu nedalekého lesa, jestli a jak bude dítě přijato.

Hlídač, otevírající bránu, vzal zmateně smutné dítě do vesnice, avšak ještě koutkem oka stihl zachytit odcházející postavy. Tak se stalo nepsaným pravidlem, že pokud se u skřítků či šotků narodí dítě, patřící spíše ke druhému národu, nechají toto dítě na jeho páté narozeniny před branou či na hranici lesa.

Rivalita a nenávist mezi těmito dvěma národy nikdy nezmizela. Kdo ví, jestli se to někdy stane a za jakých podmínek.