V knihovnickém kroužku dostáváme za úkol psát různé povídky, dle toho, jak se dohodneme. Jedná se tedy o jednodílné příbehy, které na sebe nenavazují. Budou nejspíš vycházet ob středu, neboť kroužek je v úterý na na napsání máme dva týdny.
Povídky...
Byl zrovna teplý deštivý večer, když jsem s přáteli uzavřel tu debilní sázku. Abyste věděli, jednalo se o rande s náhodnou kolemjdoucí dívkou. Ten, kdo prohraje, musí strávit celých 24 hodin ve strašidelném domě a na jeho pozemcích. Zpočátku jsem se neúspěchu neobával, přeci jen jsem vcelku pohledný dvacetiletý student umění s rozčepýřenými hnědými vlasy s blond melírem po bradu a zvláštníma očima. Mám oči každé jiné. Jedno oko je takové jakoby šeříkovo-modrošedé, a to druhé žluto-červenohnědé. To bude nejspíš hlavní důvod, proč se mi všechny holky vyhýbaly obloukem.
Co se týče strašidelného domu, ten byl dříve nádherný. Jedná se o vilu s parkem, místo zahrady. V době obývání, byl dům i park překrásný, avšak nakonec park zdivočel a dům ztrouchnivěl. I přes to je park přes den stále nádherný a vcelku zachovalý, pod vším tím plevelem. Nejvíce zachovaná byla dřevěná lavička, která neměla prasklé ani jedno prkno, jen byla zarostlá a celkově vypadala až moc nově na dobu, po kterou je dům i park opuštěný. Po pečlivé prohlídce parku, aby tu na mě náhodou nedělali kamarádi žerty, jsem se přesunul do domu. Dům, přestože byl vilou, vypadal spíše jako letní sídlo, které muselo patřit velice bohaté a vážené rodině. Budova měla několik pater a měla i dvě křídla. Ve vstupní síni bylo pouze ohromné dvouramenné schodiště a jedny dveře z každé strany. Jedny dveře byly zavřené, tak jsem je zkusil otevřít, avšak neúspěšně. Rozhodl jsem se přesunout do druhého patra, kde byla vcelku dlouhá řada zavřených dveří.
Byl jsem zrovna na konci chodby, když jsem uslyšel vzdálené zavření dveří. Nejprve jsem si myslel, že se jedná o nějakého souseda, než mi došlo, kde jsem. Pak jsem uvažoval o dalším žertíku od kluků, tak jsem zvolal: "Dobrý pokus, kluci, ale slyšel jsem vás zavírat dveře!" Čekal jsem, že je uslyším smát se. Avšak bylo hrobové ticho. To mě trochu znejistělo, proto jsem se rozhodl jít se dolů podívat. Upřímně mě vůbec nepřekvapilo, že hlavní dveře, které se nedovírají, jsou zavřené, zamknuté a zajištěné řetězem. Jen mě trochu překvapilo, že řetěz byl zevnitř, ne zvenčí, kde bych ho očekával. Další děsivé zjištění bylo, že předtím otevřené dveře v síni byly zavřené a ty zavřené zase otevřené, jen na malou skulinku.
Usmál jsem se. "Hej, kluci, mě je jasné, že jste v té místnosti! Pojďte ven!" křičel jsem se šíleným smíchem. Ten se mi však zasekl v hrdle, když jsem na všech klikách zaznamenal krvavé otisky. Po chvíli uvažování jsem se postupně přesunul ke všem dveřím, jen abych zjistil, že místnosti jsou temné, ale nejsou zamknuté. To jsem objevil jen náhodou, když jsem se ke dveřím přisunul blíž, neboť mi přišlo, že jsem z jedné místnosti zaslechl něco jako sténání. Vpadl jsem do místnosti, jen abych našel jednoho z přátel spoutaného, zbitého, s roubíkem a nahého. Jeho pohled byl vyděšený, téměř zvířecí. Z jeho utlumeného hlasu bylo rozumět jen jedno. "UTEČ!"
Jeho prosbě jsem vyhověl a vědíc, že hlavní dveře jsou zabezpečené, vydal jsem se do druhého patra, kde jsem předtím zahlédl nějaká okna. Při útěku jsem se již nesnažil být potichu a prostě běžel. Jen co jsem vyběhl schody, objevil se stín ve tvaru muže s katanou, který je v chodbě, do které jsem chtěl zrovna odbočit. Neměl jsem ponětí, kdy se tam útočník stihl dostat, nejspíš, když jsem zkoumal zavřené dveře. Prudce jsem zahnul do druhého křídla, které jsem předtím nestihl prozkoumat, otevřel jsem jedny ze dveří, které jsem následně opět rychle zabouchl a zamknul.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ocitl jsem se v zanedbané dvoupatrové knihovně, která dříve musela být opravdu velice oblíbená, vezmu-li v potaz množství knih. Na rozkoukání jsem měl jen pár vteřin, než se muž začal dobývat za mnou. Všiml jsem si starých francouzských dveří, nejspíš na balkon, a vydal jsem se tam, bláhově doufajíc v nějaký strom, křoví, nebo prostě něco, po čem bych se dostal ven. Dveře byly bohužel zrezlé, takže jsem musel jedno sklo rozbít. Jen setinu vteřiny po úspěšném otevření dveří, se rozlétly na kusy vstupní dveře. Rychle jsem vběhl na balkon, jen abych zjistil, že nemám moc možností. Možnost první byla doufat v rychlou a bezbolestnou smrt z rukou nebezpečného muže. Druhou možností bylo skočit dolů a doufat, že se přitom nezabiji ani si nezlomím nic důležitého. Třetí a poslední, avšak nejpomalejší možností bylo co nejrychleji sešplhat dolů díky břečťanu, který obrostl celou stěnu a dostal se i dovnitř místností.
Nakonec, když už byl muž téměř na dosah, rozhodl jsem se. Vyšvihl jsem se na obrostlé zábradlí, které bylo opravdu vysoké. Než jsem však stihl znovu získat rovnováhu, podjela mi noha a já padal do hloubky. Dopad opravdu nebyl příjemný, přeci jen tři metry jsou tři metry, přestože jsem dopadl do listí, avšak ihned nato jsem se začal kutálet dolů z kopce, až jsem narazil do stromku, značící okraj parku. Zvedl jsem se a ohlédl se po balkoně. Nejsem si úplně jistý, jestli to bylo dobře, či ne, avšak muž s katanou tam nebyl.
Lehce uklidněn jsem se vydal do středu parku, k oné vcelku nové lavičce. Chtěl jsem si sednout, když jsem si uvědomil, že bude ještě stále mokrá. Pak jsem si uvědomil, že to je stejně jedno, neboť z toho válení sudů jsem mokrý tak jako tak. Sedl jsem si, opřel se a zavřel oči. Několik minut jsem tak odpočítal, než mi náhle něco řeklo, že za mnou je něco či někdo nebezpečného. Otevřel jsem oči a zaznamenal jsem muže se silným provazem v rukou a katanou u pasu, který se právě chystal provaz přehodit přes můj krk. Všechen adrenalin, který mě opustil při vchodu do parku, se vrátil dvojitou dávkou.
Rychle jsem se zvedl, přičemž jsem využil jeho tlustého břicha jako opěrky. Muž o krok couvl, čehož jsem využil a rozběhl se zpět směrem k domu. To se mi však nepovedlo. Muž, přestože byl tlustý, byl také rychlý a hbitý. Než jsem se nadál, ležel jsem na zemi a bojoval o každou možnost nádechu. Bohužel to nebylo moc platné a já nakonec upadl do bezvědomí.
Když jsem se vzbudil, byl jsem nejprve zmaten, následně vyděšen a nakonec zhnusen. Byl jsem totiž ve stejné místnosti, ve které jsem našel mého kamaráda, který byl spolu s ostatními spoután u jediné postele. Všichni měli mrtvé oči a celé jejich tělo vyjadřovalo strach a rezignaci. Viděl jsem, že někteří z nich mají nějaké zlomeniny či řezné rány. Také jsem byl vyděšen, neboť tak jako oni, jsem byl nahý, spoutaný a s roubíkem. Překvapilo mě, když jsem zaznamenal jednu věc, kterou máme všichni společnou. Všem nám chyběl článek prstu, ale každému u jiného prstu. Všiml jsem si, že mě chybí článek u palce, kdežto "minulé" oběti chybí na ukazováčku. Zkusil jsem se porozhlédnout kolem, avšak za okamžik jsem toho litoval. V jedné zavařovačce u postele je alespoň patnáct článků prstů.
