Povídky, aneb když Laik píše (POZASTAVENO)

BUDOUCÍ SVĚT

Jablko – housenka – válka – louka – houpačka – mor

Psal se rok 5295 a já se jako každý den vydal na cestu do práce, vzdálené přes 500 km. Jmenuji se Richmond Fehrel, toho času dva a třicetiletý zaměstnanec korporace Dred, která má na starosti vývoj zbraní. Neboť žiji na venkově, měl jsem před sebou téměř dvaceti minutovou cestu. Za dobu cesty jsme projeli několika loukami, které hrály všemi barvami. Když jsem konečně vystoupil, vešel jsem do budovy naproti. Musel jsem se dostat do podzemního patra, u kterého by nikdo nepoznal, že je v podzemí, díky holografickým oknům, která ukazovali svět venku. Jakmile jsem se převlékl, pustil jsem se do práce. Můj tým se snažil vyrobit zbraň, která by na tělo zasaženého fungovala jako mor, avšak bez rizika přenosu.

"Jak jste na tom, Fehrele?" zeptal se Terence Daster, můj šéf, na kterého mám tajný crash již od nástupu. "Jde to velice pomalu, pane." odpověděl jsem s lehkým zčervenáním. Snad si toho nevšiml, doufal jsem, přeci jen je homosexualita trestná a on je navíc ženatý. "Zatím jsme nedokázali zabránit šíření, avšak postupujeme. Již se nákaza šíří velice pomalu, pouze jeden další nakažený denně." Při odpovědi jsem ho zavedl ke stolu s vyskládanými jablky. "Toto jablko je původní cíl, který byl zasažen před třemi dny," pokračoval jsem a ukázal na jedno z jablek, ze kterého již lezly housenky, "jak můžete vidět, další tři jablka shnila a čtvrté se pomalu kazí také." "Dobře, pokračujte. Nezapomeňte, že pokud do měsíce nebude šíření zastaveno, přijdete o práci, a to by byla škoda." připomněl s mrknutím a odešel. Co to mrknutí mělo znamenat? Prosím, nedávejte mi naděje, když víte, že nic podobného není možné.

Po několika hodinách jsem konečně mohl odejít, lehce nespokojen s rychlostí postupu. Rozhodl jsem se strávit nějaký čas na nedalekém dětském hřišti, které je obklopeno silovým polem, aby nemohlo dojít k nějaké nehodě. Zatímco jsem seděl, zahlédl jsem několik cizinců, kterak něco připevňují na spodek jedné z oblíbených prolézaček. Nejspíš se propadlo prkno, a tak ho spravují. Řekl jsem si a dál si jich nevšímal. Raději jsem se ponořil do mé fantasie, kde bych mohl vyjít se svou orientací na světlo světa beze strachu ze smrti. Když jsem konečně odcházel, byla již skoro tma a ulice se začaly plnit lidmi s pochybnou profesí.

Když jsem další den procházel kolem téhož hřiště, zaznamenal jsem příšernou věc. Celé hřiště bylo v troskách, bohužel i s několika dětmi, které se nejspíš snažili utéci a nacházely se u jediné, ještě vcelku stojící houpačky. Nikdy jsem nebyl schopen pochopit, proč by někdo takový dělal něco zlého malým, nevinným dětem. Po chvíli jsem si vzpomněl na ty cizince s uvědoměním, že opravdu prolézačku neopravovali, ale připevňovali nějaký druh výbušniny. Ještě při cestě domů se před každým objevila obrazovka s naším velkovévodou.

"Vážení obyvatelé, s lítostí musím oznámit atentát na dětské hřiště ve městě Grunsei, při kterém došlo k několika zraněním a bohužel i úmrtím devíti dětí ve věku čtyři až šest let. Pachatelé stále nebyli dopadeni všichni. Z toho, co jsme při tvrdém výslechu jednoho ze zadržených zjistili, se jedná o úmyslný akt ze strany Santokantů. Útočníci jsou ozbrojeni a používají kapesní zbraně s výbušným ohněm. Tímto povolávám všechny bojeschopné muže a ženy. Připravte se na válku."

SZ