Lullaby

~2~

S rostoucí hrůzou jsem volal Harrymu. Jako jediný byl v Anglii. Louis někde s rodinou, Niall v Irsku. V první chvíli mi Hazz nadal. Byly čtyři ráno, nemohl jsem se mu divit. Když zjistil, co se děje, byl do deseti minut u mě - rovnalo se jízdě, kdy porušil všechny předpisy. Bydlel skoro na druhém konci města.

Doba strávená v nemocnici se dala přirovnat mučení. Čekali jsme na ambulanci, kolem spěchali doktoři k nočním případům. Sestřičky pro změnu našlapovali tiše, jako myšky. Pokaždé, když se otevřely dveře od předsálí, kde v těch dalších dveří byla Sophie se mi zastavilo srdce.

Kousek od nás seděl manželský pár, jak jsem zaznamenal z jejich řeči, čekali na zprávy o synovi, co měl nehodu na motorce. Mladý doktor vyšel z dveří, v plášti, od krve. V očích měl bolest a tiše oznamoval smutnou zprávu. Žena se zhroutila muži v náručí a doktor, nahrbený v ramenou odcházel. Za nimi po chvíli přišla sestřička, něco ženě píchla a odvedla je pryč. Kompletně jsme s Harrym osaměli.

„Jeď domů, jsi unavený." „Nenechám tě tady!" protřel si oči a šel si koupit do automatu další kávu. Na zemi vedle něj se kupily kelímky, měl jich snad už dvacet. „Dám vědět klukům, jo?" Znaveně jsem kývl a sám si šel koupit kávu. Harry postával o kus dál, podle jeho omluv kluky vzbudil. Když se vrátil, tichým hlasem oznamoval, že Niall se chystá na letiště a Louis vyráží z Doncasteru. Byl jsem jim vděčný, Harryho opora mi dávala sílu, jenže když vyšel starší doktor, vše se rozplynulo. Mátožně jsem se vytáhl na nohy a vykročil mu vpřed.

„Pan Payne?" „Ano." Hlas se mi zadrhl, smutek i lítost v jeho očích mi naznačovali, že mi neřekne dobrou zprávu. „Je mi to moc líto, ale vaši přítelkyni se nepovedlo zachránit. Dítě však - " cítil jsem, jak padám. Kolena se mi podlomila a jediné, co jsem vnímal, byla zářivka na stropě nade mnou. Z dálky ke mně doléhaly hlasy. Harryho, doktora i někoho cizího. Probral jsem se v posteli, v bílé místnosti. Kolem ní byly tři židle a tři spící těla. Za oknem stále padal sníh, odhadem mohlo být něco po osmé, asi.

Nejblíž byl Niall. Natáhl jsem ruku a dotkl se jeho ramene. Cukl sebou a protřel si oči. „Payno..." šeptl do ticha, které rušil jen dech Harryho a Louise. Niall měl v očích slzy, vzpomínky se mi vrátily. Už jsem věděl, kde jsem a co se stalo. „Sophie..." Hlesl jsem zlomeně. Sotva šeptnutí, ale Louis a Hazz se probrali. Jediné, co jsem pak cítil bylo jejich sevření. I jejich slzy. „Je nám to líto, bráško." Šeptal jeden přes druhého. Došel nějaký doktor, poslal kluky pryč, něco mi píchl, odešel a já zase upadl do říše spánku.

Když jsem se poté probral, místo kluků byli v místnosti rodiče a sestry. I rodiče Soph. Všichni plakali, já jen tupě zíral do protější zdi. Pro teď, jsem všechny slzy vyplakal. Pár dnů jsem ještě zůstal na pozorování a pak mohl jít domů. Přijel pro mě Harry, nabízel, že můžu zůstat u něj, ale nešlo to. Vrátil jsem se do prázdného bytu, za dveřmi jsem se sesunul na zem a několik dlouhých hodin tam jen seděl. Mobil mi vyzváněl, na dveře někdo klepal, zvonil... Nic mě nezajímalo.

V tomhle stavu jsem strávil dva dny. Louis vyřval u vedení, že koncerty se zruší, na dobu neurčitou. Necítil jsem ani vděk, nic... Účty na síti jsem měl zaplaveny vzkazy, síla je však přečíst nebyla. Utekl další den, když mi volali z nemocnice. Už tam mi máma řekla, že dítě žije a je zdravé, ale... Jak jsem se měl sám o něj postarat? Zvedl jsem hovor, doktor, který byl při záchraně života Soph tiše mluvil a prosil, ať se přijdu na synka podívat. Tak nějak jsem se dal dohromady, oblékl se a pěšky šel do nemocnice.

Tam, na novorozeneckém oddělení čekal ten doktor. Odvedl mě do nějaké pracovny, omlouval se, dělal co mohl, ale krvácení bylo velmi silné a nedalo se nic dělat. Selhalo ji srdce i ledviny. Ani pitva, která proběhla, nedokázala určit, proč se tak stalo.

„Váš syn je ale v pořádku. Je zdravý a je nádherný. Běžte za ním." „Nezvládnu ho sám vychovat..." Chvíli mlčel a pak mi podal letáček. „Budu znít hnusně, vím to, ale nejste první a ani poslední, komu zemřela žena a nechala po sobě dítě. Můžete to zvládnout! Pokud jste však jistý, že ne..." Posunul letáček blíž, zvedl se a odešel.

„Adopce, ano či ne?" stálo na něm. S uslzenýma očima jsem se vydal za sestřičkama. Jedna z nich mě zavedla do místnosti, plné maličkých válečků. „Nemá jméno, alespoň zatím." Zastavila se u prosklené postýlky, či co to bylo, a pohlédla na cedulku nad ní. „12. 12. 2014, 5:55, 2,750 g, 45 cm. Payne."

Svět se zbortil od základů, už není barevný, je jen černo-šedý. Žádný světlý bod v něm není... Stojím nad ním, brečím. Netuším co dělat. Vidím jeho tvář, má stejně tmavé oči, jako měla ona. Maličká pusa, pár vlásků... Když ji odvezla sanitka, nikdy by mě nenapadlo, že to může dopadnout i takto. Cítil jsem šílenou bolest a připadal si neschopný. Jak mám tohle zvládnout? Sám? Bez ní... Bolest zachvacovala moje nitro a já znovu rozevřel letáček...

„Pane Payne, budete muset jít." Tichý hlas sestřičky mě navrátil do reality. Odtrhl jsem zrak od drobného písma a sotva znatelně kývl. Něco vedlo mou ruku, natáhl jsem ji a dotkl se chlapečka, ležícího v chladné, prosklené postýlce. Byl tak maličký, tak zranitelný, tak nevinný. „Je krásný, až vyroste, dívky se o něj poperou." Zasmála se sestřička a stiskla mi rameno. Všichni na novorozeneckém oddělení věděli, co se stalo. Jejích vlídnost, vstřícnost i něha, kterou prokazovali, mi ukázala, že na světě ještě existují citlivý lidé. Pomáhali mi po celých čtrnáct dní, co jsem sem chodil. „Zase bude dobře, uvidíte." Její dlaň, zvrásněná a hrubá mi sevřela tu mou. „Kdy?" „To nikdo neví, ale bude. Zase přijde čas, kdy se budete smát a budete šťastný, slibuji." „Jak tohle můžete slíbit? Tohle... Je to nemožné." „Nic není nemožné, hochu. Já... Bylo mi tolik, co tobě, když mi zemřel muž i děti. Můj svět zčernal, nebyl důvod žít, jenže pak, vše se změnilo." Její šedé oči byly naplněné slzami. Zmohl jsem se jen na kývnutí a tiše vyšel z místnosti, ve které spala další dítka. Opouštěl jsem nemocnici, kráčel po chodbách, přes slzy skoro neviděl.

„Liame?!" „Můžu dál?" zlomeně jsem se opřel o futra dveří kamaráda. „Jasně!" Niall ustoupil a dovolil mi projít. Cítil jsem, jak si mě prohlíží. „Máš hlad?" Odběhl do kuchyně a já se svalil na pohovku. V televizi běžel nějaký golfový přenos, byt voněl po skořici. Všude poklizeno, čisto... To se o mém bytě říct nedalo. Bordel, kam jsem se podíval. Láhve alkoholu, plechovky piva, prázdné a možná i plné krabice od pizzy. Všude smrad z cigaret, nádobí přetékalo z dřezu po lince, něco bych našel určitě i na zemi... Skládka byla proti mému bytu uklizené místo.

„Jez." Postavil přede mě Niall talíř s masem a brambory. Hladově jsem se do toho pustil, nerušeně mě nechal najíst. Seděl v křesle, hledíc na dveře terasy, za kterými se sypala kvanta sněhu. „Rád tě vidím." Dojedl jsem, on odnesl talíř a přinesl mi hrnek silné kávy. „Já tebe taky..." „Jak ti je?" „Hrozně." Přesedl si za mnou. Omotal mi ruku kolem ramen a já se nanovo rozbrečel. Jen mě držel, nic neříkal...