Lullaby

~7~

„Liame?!" hlas prošpikovaný strachem zazněl v kuchyni. Dřepěl jsem na terase u dveří, vedoucích na zahradu. Do prázdné sklenice jsem típal jednu cigaretu za druhou a přemýšlel. Sophie měla svým způsobem pravdu ve všem. Nemám ji dovolit odejít a nemám dovolit, aby mi ji někdo vzal. Ten někdo byl ten kluk. Nevzal by mi ji tak, že by se do něj zamilovala. Tohle bylo myšleno jinak. A to že ji miluji? V tom se také nemýlila. Zabil bych pro ni, stejně jako pro... „Skyler není náhradou, Skyler je novou kapitolou tvého života." Zaznělo mi v uších. „... Miluju Tě, ale je čas jít dál." Jo, je čas jít dál. Vzpomínky zůstanou, ale už nemůžu srovnávat Skyler a Sophii. Sophie odešla a díky ní, přišla Sky. Poslala mi za sebe ne náhradu, ale novou kapitolu.

„Jsem tady. Držíc stále cigaretu jsem je rozevřel dokořán a jednou nohou vstoupil do kuchyně. S úlevou semkla víčka, na krku měla červený pruh od škrcení. Vztek se ve mně znovu vzedmul, zmizel však ve chvíli, kdy sama od sebe se mi přitiskla k tělu. Tvář mi zabořila do hrudě a pevně mě objímala. „Jak ti je?" „Už líp. Bála jsem se... Že si odjel." „Neodjel bych a neodjedu." „Jak to myslíš?" „Ne bez tebe. Skyler, já tě potřebuju. Sky tě potřebuje. Nezvládáme to bez tebe, nedokážu bez tebe nic. Dostalas mě ze dna, jenže já jsem v něm zase. Neměl jsem ti dovolit odejít, měl jsem to udělat, ale já se bál. Skyler, miluju Tě! A potřebuju tě víc, než cokoliv jinýho. Nechci žít bez tebe. Ztratil jsem toho už hodně, nechci přijít i o tebe."

S pootevřenými rtíky mi zírá do očí. Neschopná jediného slova. „Mluv, křič, cokoliv. Jen nemlč." „Já se bojím." „Čeho?" „Nejsem Sophie." Tommo měl pravdu, utekla kvůli strachu z citů.

„Já to vím. Sophie je krásná minulost, ty jsi nádherná budoucnost. Když Sophie zemřela, myslel jsem, že umřu taky. Neměl jsem proč žít, ani Sky mě k tomu nenutil. Nešlo to, bylo to, jako by jedna moje část zemřela s ní a já vím, že zemřela. Ale když ses ty objevila, tak... Cítil jsem se jinak, a čím víc jsme spolu trávili čas, tak se moje prázdná polovina zaplňovala. Tebou. Jsi ji tak podobná a přitom tak odlišná. Skyler, já nehledám Sophii, nechci její kopii. Chci jen tebe. Dalas mi důvody k tomu, abych se zase smál, zaplnila si to prázdné místo, které je teď zase prázdné, protože se bojí, že tě ztratím. Já už nechci prožívat bolest. Jsi můj lék, na všechno.

Sophie je pryč, ty jsi tady. Dovol mi tě milovat a ukázat ti, že nejsi náhradou za ni. Jsi novou kapitolou, kapitolou mého života." Sklopila oči, její ruce se pohnuly. Konečky prstů mi přejížděla po zápěstích, stále však nic neříkala.

„Nenapadlo mě, že - " „Že tě miluji? Uvědomil jsem si to po nějaké době, pomáhala si mi, jako nikdy nikdo. Miloval jsem ty chvíle, kdy jsem tě viděl se Skyem v náručí, když si se s ním mazlila. Když pro mě jsi měla slova na uklidněnou, když jsi mě objímala. Když jsem přišel domů, a ty jsi tam byla... Každým dnem ten cit k tobě rostl víc a víc. Jenže já se bál, že ty ve mně vidíš jen kamaráda. Nic víc, proto jsem celou dobu mlčel."

„Myslíš, že Sophie by to chtěla? Abych byla já po tvém boku?" měla uslzené oči, rty se ji chvěly. „Vím, že to chce, díky ní jsi ty tady. Nevěřil jsem na věci mezi nebem a zemí, ale teď vím, že něco existuje. Nemyslím si, že naše setkání bylo jen náhodou. Ať si říkají, všichni co chtějí, byl to osud. To vše co se stalo, mělo nějaký účel a vím, že Sophie tam někde je a doufá za nás oba. Chtělas, abych dal šanci sobě a malému. Tak teď ty dej šanci sobě, mně a malému. Dej mi šanci."

„A bulvár? Teď žily z našeho „rozchodu." Co budou psát teď?" „Neřeš co se píše, psát se bude pořád. A je mi to jedno, dokud to nebudou urážky na tvou osobu, tak to vnímat nebudu. Nikdo nás doopravdy nezná, neví, co se děje za dveřmi bytu. Všem to může být přece jedno."

Procházeli jsme se po nočním městečku. Jen co padla tma, vyšli jsme ven. Ulice se hemžila zvědavými sousedy a všichni do jednoho, se velmi „nenápadně" shlukovali před okny. Po celou dobu uvnitř, jsme leželi na pohovce. Seděla mi v nohách, opřená o hruď a v televizi běžela nějaká detektivka.

Před pár minutami, jsem zaparkoval v boční uličce od Victoria Square, přes které jsme procházeli. Se smíchem poskakovala po schodech, vedoucích k horní kašně před The Council House. Stoupla si na její okraj, stál jsem několik schodů pod ní.

„Co?" „Maličký!" vyprskla smíchy. „Počkej až budeš dole, zase budu já ten vysoký." Přistoupil jsem blíž a zvedl hlavu. Bylo přesně o ni vyšší. „Vrátíš se? Sem nepatříš. Patříš ke mně, k malému... Tam jsi doma." Bylo to zvláštní, ale po celou dobu tady doma jsme o tom nepromluvili.

Seskočila dolů. Sotva znatelné kývání se změnilo v rychlejší. Rty měla zkroucené v úsměvu a moje srdce řvalo radostí. „Liame?" „Hm?" „Můžu?" „Co?" tajemně se usmála a vytáhla se na špičky. Zahákla mi ruce za krkem, instinktivně jsem si ji přitáhl ještě těsněji. Oči ji zářily, hruď se zvedala o něco rychleji. Překonal jsem poslední několika centimetrovou vzdálenost a poprvé ochutnal její rty.

Svět se se mnou zatočil. Ještě pevněji jsem ji sevřel v náručí a vyzvedl do vzduchu. Zasmála se mi do úst a omotala mi nohy kolem boků. „Mám strach to říct..." V očích ji plápolaly plamínky, s nevinností si kousala ret. „Tak mi to pošeptej." Přejela mi rty přes zarostlou tvář, až k uchu. „Miluju Tě!" Na krku mi vyskočila husí kůže, srdce se rozbušilo jako snad ještě nikdy. „Miluju tě." Postavil jsem ji na zem a vzal její obličejík do dlaní. „A nikdy se na tom nic nezmění. Nikdo na tom nikdy nic nezmění!"