Lullaby

~6~

Vše, co pro mě představovalo stabilitu, se zřítilo. Cítil jsem se podobně, jako při ztrátě Sophie. „Nový život?" „Hm." Broukne a nehty mi přejede přes tenkou kůži na zápěstí. „Musím se postavit na vlastní nohy. Sky je už větší, zvládneš to a časem mu najdeš maminku." „Ale já ji už našel!" řvalo zoufale moje podvědomí. No nahlas jsem nevydal ani hlásku. „Až se vrátíme, sbalím se a odejdu. Bude to tak lepší, pro všechny. Haters se aspoň uklidní a novináři taky." Obrátila se mi v náruči. Mrkáním jsem zahnal slzy a nasadil úsměv, byť křečovitý.

V neděli, po obědě jsme nasedli do auta. Cestou domů jsme zajeli do Wolver. Mamka Skyler objímala s neskrývanou radostí. Přirostla ji k srdci, ji, tátovi, ségrám... Já se zamiloval a místo toho abych něco řekl, jsem o tři hodiny později sledoval, jak si balí svoje věci.

Sky spokojeně spal v mé posteli, chvíli u něj ležela, pak ho líbla na čelíčko a vytáhla se na nohy. „Děkuju ti, za všechno. I za to, žes mi umožnil poznat vás jako skupinu, i jednotlivce. A za to všechno, cos mi dal." Oči se ji plnily slzami, nechtěla odejít a já netušil, proč to dělá. Jenže, jsem zase jen mlčel. „Chceš někam odvést?" „Ne. Pojedu vlakem." „Kam?" „Domů." Zamrkala, tentokrát ji už několik slz uteklo. „Sbohem?" „Ne, na shledanou." Polkl jsem hořké slzy a objal ji. Na triko mi dopadlo několik jejich slziček. Posbírala své dvě tašky a kabelku a odešla. Zůstalo po ní prázdno, ve vzduchu se vznášel její parfém a moje srdce bylo opět rozbité...

Pláč Skye mě donutil fungovat. S ním na lokti jsem udělal sunar a nakrmil jej. Ale i on cítil, že je něco špatně. Že tu někdo chybí. Očima těkal po prostoru a snad doufal, že se objeví ona. Ta, které věnoval svůj první úsměv. Ta, která se s ním ustavičně mazlila a zahrnovala ho láskou. „Je pryč, Skyi. Jsme tu jen spolu." Snad rozuměl, rozplakal se. Tiše ale intenzivně. Trvalo dlouho, než se mi ho povedlo uspat, sám jsem se pak položil vedle něj a s myšlenkami na Skyler usnul.

„Proč ji nezavoláš?" posadil se Harry vztekle na židli. Byli jsme ve studiu, měsíc po tom, co Sky odešla. Skye měla na starost Louisova mamka a moje soustředěnost zmizela. Svoje party nového alba jsem nahrál snad až na po šestý. „Hazz má pravdu, musíš ji zavolat! Zajeď za ní! Tak to dál nejde, ničíš sebe a malej to cítí." Odhodil Niall sluchátka a hodil s sebou na pohovku. „Vždycky jsi nám radil ty, tak teď nás poslechni. Nejsme slepí! Miluješ jo, vidíme a víme, že to poznala i ona. Proč vůbec odešla? Ptal ses na důvod?" přidal se i Louis. Připadal jsem si, jako mezi mlýnskými kameny. „Ne. Nemohl jsem." „Brečela, když odcházela?" Zapřel se Loui o kolena. „Jo." „Tak pak je to jasný." Rozhodil rukama.

„Nechápu." „Miluje Tě! Ale odešla kvůli tomu, že si myslí, že ty ji ne. Kvůli Sophii. Utekla před city k tobě, raději." „Odkdy jsi psycholog na ženskou duši?" Harryho hlas zněl nefalšovaně šokovaně, zacukaly mi koutky. U Louise to bylo opravdu nezvyklé. Kdyby mi to řekl Niall, tak by to bylo jiné. To byla naše oživlá encyklopedie o ženách po psychické stránce.

„Mám sestry a ty se nehodlaly smířit s tím, že Skyler odešla. Volají si." „Cože?!" „Musel jsem přísahat, že to nepovím. Ale já mám jen jedny nervy a ty mám už značně pocuchaný... Na!" hodil mi klíčky od svého auta. „Cože?" „Jeď za ní, dřív než si to rozmyslím. Víš, že tobě, auto svěřím jen v případě ohrožení života. Tak se seber a jeď!" „Tommo má pravdu! Jeď, mi to tu nějak s vedením zvládneme. Nevracej se dřív, dokud si to nevyřešíte. Hlavně se vraťte spolu. Všem nám chybí." „Liame, nedovol, abys o ni přišel. Ta holka tě dostala ze dna. A znovu se v něm začínáš plácat. Miluješ ji, tak běž a řekni ji to!" „Sky?" „Mamka ho zvládne pohlídat pár nocí. Nech mi tu klíče od bytu, skočím mu pro nějaké věci. Věci po našich dvojčatech už tak malé nemáme." Hodil jsem Louimu klíčky a vyběhl na chodbu. Louisovo auto bylo v podzemní garáži, jo, svého miláčka půjčoval nerad. Nasedl jsem do jeho sporťáka a vjel do líného provozu, který postupně zrychloval, jak jsem se blížil na okraj Londýna.

„Frajere, víš vůbec kam jet? 70 Cranbrook Rd." Se smíchem jsem zadal adresu do GPS, že to nevím, mi vůbec nedocházelo. Prostě jen Birmingham... Jednou rukou jsem odepsal děkovnou sms. A za necelé tři hodiny byl na místě. Zajel jsem na cestu před dům a nervózně zaklepal na dveře.

„Liame?" vydechla s neskrývaným šokem ve tváři. „Ahoj." „Co-co tu děláš? Jak...?" „Nejde o to, „jak" ale „proč." Zmátl jsem ji ještě víc, udiveně pootevřela ústa a vyšla víc na světlo. „Co to je?" tentokrát to byla moje tvář, kterou prostupoval šok. Na celé linii její dolní čelisti se táhla modřina. „Nic." Pousmála se a vytrhla se mi. „Sky!" „Nekřič, prosím!" zoufale mě chytla za ruku a rozhlédla se kolem. „Pojď dál." Vtáhla mě to útulného, rodinného domu. Na zdech viseli fotografie, její a dvou osob. Vypadali mile a po té ženě měla ten nádherný úsměv. Sice jejich geny nebyly společné, ale předali ji ze sebe to nejlepší. To jsem mohl s jistotu říct.

„Chceš něco k pití? Kafe, čaj?" „Kafe." Posadil jsem se k masivnímu, jídelnímu stolu. S lehkostí se pohybovala u linky, po chvilce přede mě postavila černý hrníček. Sama držela v rukou další a nervózně se posadila na druhý konec stolu.

„Kdo ti to udělal?" „Neřeš to. Nic to není." Usmála se a upila kávy. „Někdo tě evidentně zbil a já to nemám řešit?" vztekle jsem se vytáhl od stolu. „Kdo to byl? Zabiju ho!" „Liame, prosím. O nic nejde. Už je to dobrý." Stoupla si také, stáli jsme od sebe sotva metr. Nešlo nevšimnout si i dalších, namodralých skvrn na pažích. Rezignovaně jsem si povzdechl, lhala mi, lhala sobě. Ten, co ji to udělal, s ní neskončil.

„Kde je Sky?" „U Tomlinsonů. Jsou v Londýně u Louise." „Jak se má?" „Chybíš mu. A nejen jemu." Přitáhl jsem si ji k sobě. „Skyler, vrať se mi. Prosím." „Liame - " Zabušení na dveře ji vyrušilo. Znělo vztekle. „Počkej tady." Vymanila se mi a rozešla se do předsíně. Nejistě jsem se posadil na stůl. V rukou třímal hrnek a točil s jeho obsahem.

„Já ti snad něco řekl?!" zahřměl mužský hlas. „Já tobě taky! Nech mě na pokoji, prosím." Do hlasu ji vstoupily slzy, poznal jsem to. Pomalým krokem jsem zamířil za ní. To co jsem uviděl, mi zmrazilo krev v těle. Nějaký kluk, skoro dvoumetrový ji držel ve vzduchu pod krkem. „Hej!" Ztuhl a prudce se otočil. „Ty děvko!" sjela na zem a držela se za krk. „Tak nejenom, že všechny noviny o tobě psali, jako o jeho holce. Ona je to pravda! Co?! Vyrušil jsem vás? Přijel sis užít?" „Vypadni, než ti rozbiju hubu za to, cos ty udělal."

„Nemysli si, že výška je všechno." Ušklíbl jsem se a uhnul před jeho pěstí. Jeho obličej byl zakrvácený a pořád neměl dost. Dostali jsme se před dům, několik zvědavců vyšlo před domy a pozorovali tohle divadlo. „Řeknu ti to ještě jednou, přiblížíš se k ní a věř, že já si to pak klidně odsedím." Poslední rána, šel k zemi a nezvedal se. Měl už dost. „Rozumíš?" Kývl a pohlédl mi do očí, tentokrát se strachem.

Skyler seděla na zemi, v otevřených dveřích a plakala. „Už je dobře. Pojď ke mně." Vytáhl jsem ji na nohy a sevřel v náručí, kolena se ji podlomila. Kdybych ji nedržel, opět sjede k zemi. Zabouchl jsem za námi a s ní v náručí vyšel do patra. Byli tam jedny jediné, otevřené dveře, její pokoj. Usnula mi v náručí po pár minutách neutichajícího pláče. Nenamáhal jsem se ji utěšit, slovně. Jen jsem ji hladil a zlehka se dotýkal jejich vlasů svými rty. Když usnula, prošel jsem dům.