Lullaby

The Last Chapter

„Bude to kluk!" poskakoval Sky po pódiu, o osm měsíců později. Sky byla s mou mámou na kontrole u lékaře a pak měla dorazit. Mně šla hlava kolem z malého a z kluků. Ti sdíleli nadšení snad větší než já. „Ne, bude to holčička! Budeš mít malou ségru." Šklebil se Harry na Skye a utahoval si z něj. Sky měl momentálně období, že všechny holky jsou pitomý a na dotaz, zda je i maminka teda pitomá odpověděl jednoduše: „Maminka není holka, maminka je maminka." Tím to bylo vyřešeno. „Tak co to bude? To jste si to fakt nenechali říct?" „Ne." Skočil jsem šipku ke kraji pódia, abych malého zachytil. „Bude to kluk. Budu mít bráchu, strejdo!" natáhl ruce k Harrymu. Na to jak Harry vypadal seriózně – pokud nepočítáme šílený chování během koncertů – byl to on, kdo ho naučil všem volovinám. „Až budeš na klíně držet holku v růžových šatečkách, tak se budu smát já." Odešel s ním do zákulisí, já si napálil cigaretu a uvolněně si potáhl.

„Payno? Máma. Nemůže se ti dovolat." Podal mi Nialler po pěti minutách svůj mobil. „Mami?" „Miláčku?" Znejistil jsem. „Co se děje?!" „Sky je na sále." „Cože?!" Zahřměl jsem, že i bez mikrofonu můj hlas musel rezonovat i na konci arény, ve které měl proběhnout koncert. Zařvání přilákalo kluky a nejistě na mě pohlíželi. Sky se křečovitě držel Harryho kolem krku a pusinka se mu třepala. „Uklidni se." Zavibroval mi mamčin hlas do ucha. „Děťátko mělo omotanou pupeční šňůru kolem krčku, je to banalita - " „Banalita?! Může umřít! Oba můžou..." Hlas se mi zlomil. O půl hodiny později jsem seděl v čekárně, vedle mámy a Harryho. Niall s Louim zařizovali věci s vedením ohledně koncertu. I když mně osobně bylo jedno, jak to dopadne, mě zajímalo jen jediné...

Sky začal být po hodině čekání protivný a já chytal nerva z jeho kňourání. Nemohl za to, ale když se máma zvedla, že ona to psychicky nedává a pojedou k nám domů, s vděkem jsem na ni pohlédl. Historie se opakovala... Opět jsem seděl na nemocniční chodbě, zase s Harrym a byla to tatáž chodba, kde jsem se zhroutil, když zemřela Sophie.
„Nemysli na to. Znovu se to nestane. Bude žít, oba budou..." Sevřel mi Hazz rameno a povzbudivě se usmál. „Co když ne? Co když je to... Jako prokletí?" „Neblázni. Nic takovýho není. To se Soph byl... Osud? Ale teď se Sky? Hele, jestli tam nahoře je opravdu Bůh, jakože já věřím že ano, tak ti ji nevezme. Už ne." Pochybovačně jsem k němu vzhlížel a pak jen pokrčil rameny. Moje mysl říkala něco jiného a srdce bouchalo tak nějak jinak. Uvnitř jsem cítil, že se tam, za dveřmi něco děje. Že něco není v pořádku, že ji ztrácím.

„Odskočím si." Zachraptěl Hazz unaveně. Utekly už čtyři hodiny, nic jsme nevěděli a mě sžíral pořád stejný pocit. Kývl jsem a Harry zmizel za rohem. „Prosím! Už ne, znovu ne. Neber mi ji. Neber mi je." Opřený lokty o kolena, dlaně sepnuté, víčka semknutá. Tiše jsem šeptal ty větičky pořád dokola. Prosil, sliboval... „Pan Payne?" Zarazil jsem se, i doktor. Byl to ten chlapík co... „Ani ve snu by mě nenapadlo, že se potkáme znovu tady, takto." „Ta-takto?" vydechl jsem a rozklepal se. „Žena a dítě...? Ona...?" Místo smutku se však doktor pousmál. „Máte krásnou holčičku." Poklesla mi kolena, za zády mi zařval Harry, jeho dupot se rozléhal chodbou a s pomocí doktora mě dostával na nohy. „Má žena?" „Je unavená, uplakaná ale živá." Zhroutil jsem se na židli a rozbrečel se. Pláč se změnil ve smích, ti dva nade mnou stáli a nervózně se usmívali.
„Nastali těžké komplikace, ale vaše žena je bojovnice. A já i zbytek personálu bychom přísahali, že nad ní stála nějaká vyšší moc. Běžte domů, zítra se nahlaste u sestřiček. Můžete za ženou i dítkem přijít kdykoliv budete chtít. A ještě, gratuluji!"

Mámu jsem našel i se Skyem v ložnici. Nechal jsem je dál, tiše spát a zamířil k oknu. Zase se blížila zima. Zimní období bylo pro nás snad osudné... Tiše jsem se zasmál a zamířil k jediné fotce na parapetu. Byla tam Sophie, původně jsem ji uklidil, ale Sky ji vytáhla a když se malý ptal, kdo je to, řekli jsme mu víceméně pravdu. Strážný anděl...

„Díky!" zachraptěl jsem přes slzy. „Další ztrátu bys neunesl." Natočil jsem hlavu na bok. Stála tam, nezměnila se. Byla pořád krásná, průsvitná... „Měla zemřít?" „Jednou, až bude správný čas tak pochopíš, jak to nahoře funguje. Říká se, že Osud si každý tvoří sám, ale není to pravda. Každý ho má předurčený a i ona měla zemřít..." „Proč? A - " „A nerozumíš tomu, proč jsem ji vybrala?" Přikývl jsem a vrátil rámeček na okno. „Protože jsem chtěla její osud změnit. A povedlo se mi to." Trhla ramenem, jakoby nic. Po bledých lících ji stékala slza. „Přísahala jsem, že se už nic nestane... Nedovolila bych, aby ti vzali ženu a matku. Chraň je, všechny." Usmála se a nedala mi prostor k dalším otázkám a že jich bylo plno... Zmizela a nad obzorem začalo svítat.

„Tati a fakt tu holku nemůžeme vyměnit za kluka?" Ptal se mě následující ráno Sky, když držel v ruce malý pugét růží a šlapal mezi mnou a mámou. Mamka potlačila smích a já protočil panenky. „Ne Skyi, nemůžeme. Je to NAŠE holčička. Tvoje malá, krásná sestřička. Zamiluješ si ji." „To určitě. Holky jsou na nic." Nerozebíral jsem to, však se uvidí, kdo má pravdu a hádejte se s dětskem.
„Mami!" kytka letěla na zem, Sky se vyhrabal do postele a zarazil se. „Co to je?" „Miminko. Tvoje sestřička." Odpovídala jemu, ale její oči patřily jen mně. „Ahoj." Zašeptal jsem a mamka, i přes Skyův jekot jej vynášela na chodbu. „Vydrž prosímtě. Za chvilku půjdeš za nimi. Ale maminka s tátou si musí něco říct."

„Je nádherná." Posadil jsem se na okraj postele. Vytáhla se do sedu a podala mi malej uzlíček. „Jak se jmenuje?" „Sophia." Jen jsem kýval hlavou, na slova jsem se nezmohl. Posunula se a její rty se mi přitiskly na tvář. „Děkuju." Políbil jsem ji tentokrát na rty. Sky se vrátil bez mé mamky a nejistě se díval na mou náruč. Klesl jsem s malou na koleno a ukázal ji. „Je... Krásná." Natáhl prst a cvrnkl ji do nosánku. Než jsem ho stačil okřiknout, Sophia otevřela oči a stočila pohled na bratra. Ten natáhl ruce a posadil se na zem. Obešel jsem ho a položil mu ji do náruče. „Měl jsi pravdu tati. Miluju ji a vždycky ji budu chránit." „A já budu chránit vás." Usmál jsem se na Sky, vzal jsem malou zpět do náruče a když Sky vlezl do postele, k mámě do náruče, opět jsem mu ji podal...

The End ♥

Chtěla bych poděkovat všem čtenářům, za všechna přečtení, hvězdičky i komentáře. Moc děkuji a jsem ráda, že Vás příběh bavil a líbil se Vám! :)

AnnabethW ♥♥