Lullaby

~3~

„Ještě spí, jen nevím, jestli je dobrý že jste tady. Aby nebyl naštvaný." „Nebude, potřebuje nás. Tohle by nikdo nezvládl. Samota je na tohle nejhorší." Dolehl k mým uším chraplák Harryho. K němu se přidal i hlas Louise. „Hazz má pravdu, na tohle je samota nejhorší lék." „Jak myslíte, pojďte dál." Niall zněl nejistě, nemohl jsem se divit. Na jeho místě bych je taky za ním nechtěl pustit. Jenže, já byl najednou rád. Vypůjčil jsem si jeho spodní prádlo a zavřel se v koupelně. Pohubl jsem, tváře propadlé, našedlé... Stačilo k tomu pár dnů, několik hodin, dlouhé minuty.

„Liame!" usmál se Harry, když jsem vešel. Dlouhými kroky přistoupil a pevně mě objal. „Bude dobře, zase to bude dobrý. Uvidíš!" šeptal, pak jej vystřídal Louis. I jeho ústa šeptala o tom, jak zase bude dobře a že všechno se spraví. Čas všechny rány zhojí, bolest se zmenší, otupí se... Vzpomínky budou, zůstanou napořád, ale ty bolestivé ubydou a vystřídají je, ty šťastnější.

Viděl jsem je po dlouhé době, naposledy na pohřbu. I na nich se to vše podepsalo, svým způsobem. Dlouhou chvíli jsme mlčeli, Louis se odvážil promluvit jako první. „Chlapeček?" „Má se dobře. Tam mu je dobře." V kapse, kde jsem měl ukrytý sežmoulaný leták s adopcí, mě začalo pálit. „Jak se jmenuje?" „Nemá jméno."

Slyšel jsem jen dlouhý povzdech, moje apatičnost je sžírala. Ale... Tohle nepochopí nikdo, kdo nezažil. Jo, měl jsem přeci jen pro co žít, pro něj. On mi zůstal, on byl kopií své mámy. On... Jenže já se bál. Zvládnu to? Budu mu dobrým otcem? Dokážu vychovávat dítě sám? Zvládnu o něj pečovat? Krmit jej, koupat, přebalovat ...? S mým životem alá zpěvák? Věčně na cestách, v busu... To není život pro malé mimčo. Kdyby žila Sophie, bylo by to jiné. Vše by bylo do hajzlu jiné!

Odešel jsem zpět do Niallovi ložnice. V peřinách utápěl svůj žal... Po několika hodinách, kdy jsem byl zcela vyčerpaný, jsem tiše z jeho bytu odešel. Nechal mu na stole jen vzkaz, nevím, kde on byl. U sebe doma jsem se převlékl a zamířil do boxovacího centra. Potřeboval jsem ze sebe vše vyventilovat.

Bušil jsem do pytle tak dlouho, dokud jsem nepadl únavou. Doma se osprchoval a vlezl do postele. Usilovně jsem přemýšlel, začínalo svítat. První z rozhodnutí bylo, opustit tento byt. Vše mi ji tu připomínalo, bez dalšího prodlužování jsem napsal inzerát a poslal ho na jednu z těch lepších, londýnských realitek.

A pak...

O několik hodin později, jsem stál nad malým, opět, zase. Bylo po krmení, spokojeně ležel, odkrytý, nožkami šoupal po matračce v jedné pěstičce nějaký kroužek, druhou zaťatou. V rukou jsem držel vyplněné papíry pro adopci. Ano, to bylo moje další rozhodnutí. Na světě existují lidé, kteří po dětech bezmezně touží a nemohou je mít. Ulevím trápení alespoň jednoho páru... Ačkoliv mě za to moje i její rodina odsoudí. Ani kluci tohle nepochopí.

„Opravdu?" otočil jsem se. „Sophie?" hlesl jsem, roztřásl se a díval se do tváře své lásky. Myslel jsem, že blouzním. Střelil jsem pohledem k prosklené zdi, za kterou seděli sestřičky. Teď tam však nikdo nebyl. „Nedělej to. Jednoho dne budeš litovat." „Nezvládnu to. Ne bez tebe!" „Zvládneš to, dej tomu šanci. Dej šanci sobě a malému. Neber mu tátu. Potřebuje tě." „Co se to děje?!" schoval jsem tvář v dlaních. Zastudilo mě na předloktí, blázním, já blázním! „Liame, prosím. Nedělej to. Je to naše dítě, potřebuje tátu, svého tátu, pravého! Ty to zvládneš, jen musíš být silný." „Sophie, já to nedokážu!" „Dokážeš to! Vždy si vše dokázal, šel sis za svým snem. Náš syn je ztělesněný sen. Nevzdávej se ho." Natáhl jsem ruku, sáhl jsem však do prázdna. Její silueta se rozplynula, zbyl po ní jen chlad a malý se rozplakal. Na čelíčku se skvěl otisk rtů s barvou rtěnky, kterou nosila ona...

„Jsi v pořádku?" otočil jsem se po hlase. Stála tam holka, v mém věku, v bílo-modrých sesterských šatech. Ztuhl jsem, byla slabým náznakem Sophie. O odstín světlejší, přesto tmavé vlasy, stejně však tmavé oči. Bylo o něco menší jak ona, její rty nebyly tak výrazné, jako měla Soph. Byly o něco užší ale stejně smyslné. Na krku se ji houpal řetízek s křídlem, stejné, jako měla Sophie. Myslel jsem, že regulérně blouzním. Ale nebylo to tak, ta holka nebyla můj výplod. Byla živá, z masa a kostí. Její oči se naplnily bolestí, když spatřila, co držím. „Adopce?" šeptla a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Nemůžu jinak." Zachraptěl jsem. Sotva jsem se vzpamatoval, z šoku, který způsobil můj výplod - nebo to bylo skutečné? - přišel další. Čím déle jsem na tu dívku hleděl, tím víc mi srdce bilo a nitro zachvacovala panika. Cítil jsem to, co při prvním setkání se Sophii. Bylo to, jako bych pozoroval nějakou éterickou bytost, bytost z jiného světa. Anděla, co spadl na zem a už se nemohl vrátit do oblak...

„Nedělej to, budeš litovat. Maličký tě potřebuje. To co mu dáš ty, mu nikdo jiný nedá. Potřebuje svého, pravého otce. Dej sobě a malému šanci." Význam jejich slov se slučoval s tím, co mi řekla Sophie. Do srdce se mi zabodlo na tisíc hrotů, klesl jsem na kolena, ramena se mi třásla a z hrdla unikal jeden vzlyk za druhým. Přiklekla a váhavě mi položila drobnou dlaň na rameno. Nic neříkala, jen mě držela. Zvedl jsem svou ruku a nahmatal její dlaň, stiskl jsem ji a pak, zabořil tvář do jejich vlasů, které měla rozpuštěné. Její druha ruka vjela do těch mých, vískala mě a její rty mě tiše konejšily. Broukala tichá slůvka a já se opravdu, pomalu uklidňoval.

„Potřebuju na vzduch." Kývla, pomohla mi na nohy a já odešel. Vrátil jsem se za hodinu, ji jsem však neviděl. Očima jsem ji hledal mezi sestřičkama za sklem, maličký se vrtěl a něco zkoušel broukat. „Sestřičko!" zastavil jsem kolem dveří procházející jednu z mnoha. „Pane Payne?" „Hledám jednu dívku, tmavé vlasy i oči. Byla oblečená jako sestra." „To bude Skyler, je to žákyňka, už je ale pryč. Museli jste se minout. Proč?" „Musím s ní mluvit. Nemáte na ni kontakt?" Smutně zavrtěla hlavou. „Ale studuje na zdravotní škole, hned vedle Trafalgaru, šla na přednášku a - " zbytek nebyl důležitý. Kde ta škole je jsem věděl, potřeboval jsem s ní mluvit. Hnal jsem se chodbami a přes zadní vchod, který nám kdysi ukázal jeden člen ochranky, jsem doběhl na parkoviště. Netrpělivě jsem klepal na volant na každém semaforu. U školy se mi povedlo zaparkovat, pozoroval jsem ten mumraj před ní a pak jsem ji uviděl.

Vločky ji padaly do tváře, kterou marně zakrývala huňatá šála. Z vlasů ji sjížděla kapuce černého kabátu, přes rameno nesla větší tašku, světlé džíny zachycovaly vločky, na některých místech byly promočené. Kotníčkové boty... Zaskučel jsem, podobala se Sophii i stylem oblékání. Pozdravila se s několika lidmi a stoupla si pod malou stříšku. Ruce měla zčervenalé a neustále si je mnula. Buď na někoho čeká, nebo je škola ještě zavřená, což bylo divné ale ne nezvyklé. Vysoké tu otvírali podle toho, jak se zrovna vrátnému chtělo.

„Máš chvilku?" Brada ji vystřelila vzhůru. Sundal jsem sluneční brýle - jak paradoxní v tomto počasí - a odhrnul čepku s kapucí. Pootevřela rty, střelila pohledem ke škole, ale pak kývla. „Zajdeme na kávu?" Souhlasně kývla. Podržel jsem ji dveře od auta, vklouzla do něj a hned natáhla ruce k ještě teplému topení. Zvedl jsem stupně na maximum a rozjel se do Čínské. Byla v ní malá, útulná kavárna s tou nejlepší kávou v celé Anglii.