Lullaby

~4~

„Co chceš?" sundala si kabátek a šálu, pověsil jsem jej na nejbližší stojan. „Díky." Odsunul jsem ji židli, posadila se a obočí ji opět vyletělo výš. „To cos mi řekla... Já... Nevím jak to říct, budu znít jako blázen, ale vím, že tobě můžu věřit." „Pane Payne, ať se děje cokoliv, řekněte to." Vstřícně se pousmála. Za okny se strhlo hotové Boží dopuštění. Sněžení mnohonásobně zesílilo a během pár sekund nebylo z výlohy, u které jsme seděli, vidět na krok. Jen hustá, neproniknutelná bělost. „Jsem Liam, nevykej mi." „Okey, Liame, povídej." Opět ten úsměv, který dodával sílu. „Jestli mi chceš ale říct, že žádost o adopci podáš, tak rovnou odcházím." „Ne, to říct nechci. Alespoň ne teď. Ty, jsi studentka?" Kývne a s vděkem pohlédne na číšníka, který před nás postavil dvě kávy. Pro ni Latte já si dal Espresso. Kluk se na chvíli pozapomněl, jako v transu si prohlížel její tvář, až po mém odkašlání odkvapil. Pousmál jsem se, tohle jsem dělal se Soph pokaždé, když na ni někdo moc dlouho koukal.

„Já mám pocit, myslím... Viděl jsem... Mluvil jsem... Se Sophií." Zvedla obočí a pak kývla. „Myslí si, že jsi blázen!" projelo mi hlavou. V očích ji nejistě plápolaly plamínky a celá znervózněla. „Vím, co si myslíš, že jsem cvok. Že mi přeskočilo, ale ne. Víš, než jsi přišla tak..." se sklopeným pohledem jsem řekl, co se stalo. „A pak ses objevila ty. Jsi jako její kopie, jen se lišíte v určitých, podstatných detailech a řekla si mi to, co ona. Já nevím co to je, náhoda? Osud? Nic nevím, ale potřebuju pomoct. Vím, že ty si jediná, kdo mi může pomoct. Prosím, pomoc mi. Potřebuju to." „Jak?" „Sám to nezvládnu. Mám pocit, že teď se nedokážu postarat ani o sebe, natož o dítě. Máte... Máš pravdu, nemůžu se ho vzdát." Podal jsem ji úhledně přeložený formulář. „Roztrhej to." Během chvíle z něj zbyla jen hromádka malých kousínků. Natáhla ruku a dotkla se té mé. Byla tak maličká a studená. Rozevřel jsem dlaň a schoval ji ve své. „Jak chceš pomoct?" „Neznáme se, ale nemusíš se bát... Nechci po tobě nic závratného. Jen prvních pár dnů. Potřebuju pomoct, co s malým, jak... Neumím zacházet s dětmi. Neměl jsem žádné dýl jak deset minut." „Jo, to by šlo. Můžu ti pomoct." „Děkuju!"

„A jméno?" usmál se doktor, když vyplňoval propouštěcí papíry. Skyler se skláněla nad kočárkem za mými zády a povzbudivě na mě kývla. Domluvili jsme se na jméně společně, potřeboval jsem znát její názor. Navrhla „Liama", já to však na poslední chvíli změnil. „Sky." „Sky Payne? Zní zajímavě, neobvykle." Usmál se doktor. Za mými zády lapla Skyler po dechu. „Liame!" Věnoval jsem ji jen úsměv.

Uteklo čtrnáct dní, od našeho rozhovoru v kavárně. Praxe v nemocnici ji skončila, pomohla mi zařídit nový byt, kde i ona sama měla pokoj. Pocházela z Birminghamu, bydlela na koleji, a když jsem ji nabídl, nebo spíš ji poprosil o přestěhování se, souhlasila. Nejdivnější bylo oznámit to rodinám. Obavu jsem měl ze strany rodiny Sophie, ale možná proto, že ji Skyler byla natolik podobná to vzali s klidem. Stejně jako naši, máma se mi po první návštěvě u malého v nemocnici svěřila, že měla strach, že jej dám k adopci. A co se týkalo kluků, málem zbořili Harryho byt, když jsem jim to oznámil a pak jim Skyler představil. Jejich popichování o tom, že je Skyler kopií Soph jsem se snažil nevnímat. Věděl jsem, na co naráží, ale ne. Skyler byla jen kamarádkou, která mi pomohla ve chvíli, kdy jsem to nejvíc potřeboval.

V novém bytě, pár bloků od centra jsem se cítil uvolněně a spokojeně. Zatímco Sky procházela byt se Skyem v náručí, opřel jsem se čelem o francouzské dveře, vedoucí na terasu. Vydechl jsem, byl leden, prošvihl jsem Vánoce, bylo mi to jedno, ale teď jsem měl potřebu je oslavit, alespoň dodatečně. Minimálně Skyler něco koupit, jako poděkování. Natočil jsem hlavu, stála s malým na druhé straně prostorného obyváku a ukazovala, jak venku sněží. Neměl z toho rozum, ale vidět jeho bezzubou pusinku byl dar.

Bylo to zvláštní, ona o mně věděla vše, absolutně vše a já o ní tak málo. Jakoby se o sobě ani bavit nechtěla. Její tmavé oči, které zářily a hladily, ukrývaly bolest. Vždy, když si myslela, že se na ni nedávám, její oči vyhasly. Byly jen tmavé, bezedné tůně hořké čokolády. Odešla i s malým do kuchyně, sice byla propojená s obývací částí, ale částečně ji oddělovala zeď.

„Je krásná." Škubnul jsem s sebou. „Sophie?" opět jen tiché zaskřehotání. „Nedovol ji odejít, miluješ ji." „O čem to mluvíš?" šeptal jsem a těkal pohledem ke kuchyňské části. Jak bych vysvětlil Sky, že tu s někým mluvím. Silueta Sophie se vznášela pár centimetrů nad zemí. Její tělo lemovaly bílé šaty, vlasy měla uhlazené a rozpuštěné. Tmavé oči zářily a usmívaly se. „Ty to ještě nevíš, ale já ano. Liame, já chci, aby si byl šťastný, nebraň se lásce. Skyler jsi nepotkal náhodou. Nedovol, aby odešla, aby ti ji někdo vzal. Bojuj o ni, pro ni." Začínalo mi být chladno. Cítil jsem její vůni, vnímal její sevření, odstoupila. Opět se mým tělem rozlilo teplo. „Muselo to tak být... Miluju Tě, ale je čas jít dál." Po bledé, průhledné líci stékaly slzy. Hrdlem se mi rozlévalo teplo, samotného mě pálily slzy v očích. „Skye budu vždy chránit i tebe, ale už se ti nebudu moct ukázat. Skyler není náhradou, Skyler je novou kapitolou tvého života. Miluj ji, chraň ji." „Soph..." Zavrtěla hlavou a bolestně se usmála. „Navždy Liame."

Se semknutými víčky jsem stál na místě, kde mě zanechala. Kolem mého těla vířil chlad, který se rozplynul po pár sekundách. Po tváři mi tekla jedna, jediná slza.

„Liame?" Skyler stála přede mnou, Sky ležel v postýlce u pohovky a spokojeně kopal nožičkama. Vztáhla ruku a setřela mi ji. „To je dobrý." Zachytil jsem její ruku a přitáhl ji k sobě. „Teď už to je dobrý. Bude to dobrý." Omotal jsem ji ruce kolem těla a objal ji.

„Londýne! Jak se máš?!" zařval jsem do mikrofonu. Dva měsíce po tom všem byl první koncert. A bylo natřískáno. Odpovědí mi byl ohlušující řev, se smíchem jsem pobíhal s kluky po pódiu s vědomím, že Sky je se Skyler v zákulisí. Společně s rodinou Louise a sestrou od Harryho. Zapadla mezi nás, jakoby se znali odedávna. Lottie mi před pár dny šeptala, že je jako Sophie, jen v jiném provedení. Měla pravdu, obrovskou pravdu.

Sky rostl jako z vody, a v prvních týdnech jsme se museli vypořádat s kritikou ze strany bulvárů a několika rádoby fanoušků. Nechápali, jak jsem mohl po tak krátké době si domů přivést jinou dívku. Nikdo nevěřil, že spolu nic nemáme, jenže to byla pravda. Byli jsme jen kamarádi, možná až sourozenci. Tedy... Z její strany, já už pochopil význam slov Sophie.

Moje city ke Skyler rostly a sílily každým dnem víc a víc. Vidět ji, jak se mazlí s malým, jak se smíchem připravuje v kuchyni jídlo. Ten pocit, když jsem přišel ze studia a na stole byla teplá večeře. Cítit její zájem o mou osobu, jak jsem se měl, co jsme s kluky dělali... Moje srdce řvalo, rty toužily ochutnat její... A stále jsem o ní moc nevěděl, odpovídala vyhýbavě, tedy, jen co se týkalo její rodiny. Jinak byla sdílnější. Znal jsem její oblíbenou barvu, květinu, jídlo i nápoj. Tyhle blbosti jsem věděl dokonale, ale něco o její mámě? Tátovi? Má sourozence? Nic...  Byla to kapitola, která ji vymazávala jiskru z očí a způsobovala bolest a já nechtěl být ten, co bude otvírat staré rány.