Lullaby

~5~

Rozhicovaní jsme po přídavku skončili v zákulisí. „Kde je Skyler?" „Sky plakal, šla se s ním projít." Pověsila se mi Phoebe kolem pasu. Vtiskl jsem ji pusu do vlasů a rozešel se směrem, který mi ukázali. Stála ve stínu budovy. Přes Skye hozenou svou bundu, ona sama mrzla ve svetru. Ramena se ji otřásala ve vzlycích. „Skyler?" Škubla s sebou a pak mi podala malého. „Vem ho do tepla. Já za chvilku přijdu." Hlas se ji třásl, stálo ji velkou práci promluvit. „Sky..." „Prosím!" zlomeně odvrátila tvář a popošla o kus dál.

„Kde je Sky? Jdeme udělat selfie!" smála se Lottie, no jo, ona a její „selfíčka." „Jay, prosímtě, můžeš ho na chvilku pohlídat?" strčil jsem Louisově máme Skye do rukou, a rozběhl se zpět.

„Skyler?" „Jdi pryč." Ucukla, když jsem ji položil dlaň na rameno. „Ne. Tys tu byla pro mě, když jsem to potřeboval. Nemůžu dělat, že se nic neděje. Sky, co se stalo?" obrátil jsem si ji k sobě. Po tváři ji stékaly černé slzy, precizní make-up nevydržel nápor slz. „Moje máma má rakovinu a chce, abych ji půjčila peníze." „A v čem je problém? Jestli nemáš tolik, co potřebuje, dám ti je." „Ne. Já to nechci." „Sky? Je to tvá máma." „Ne, není." Roztřásla se a schovala mi tvář v hrudi. „Není to moje máma, vzdala se mě." Šeptala. Třes se znásobil. „Jak to myslíš?" tušil jsem, ale potřeboval jsem se ujistit. „Nevím ani kdo je můj táta. Byla - byla děvkou, chodila za prachy a když zjistila, že je těhotná, chtěla jít na potrat. Jenže už nemohla. Jen co jsem se narodila, dala mě pryč. Řekla, že nechce „parchanta." Že mám klidně vyrůst v děcáku nebo umřít, že ji to je jedno. A-adoptovala mě jedna paní, z Birminghamu, ale narodila jsem se ve Wolverhamptonu. Ona byla strašně hodná, nemohla mít děti a byla už starší. I její muž... Jenže před rokem oba zemřeli, při autonehodě." Potřebovala se nadechnout. „Já nevím, nevím jak mě ona našla. Volala mi, když jste měli koncert. Pro-prostě, „Ahoj, tady máma. Po-potřebuju pomoct...." Liame, já mám z toho všeho špatný pocit. Proč teď?" „Je to jen náhoda. Neřeš to. Koupím novou simku, a zabezpečím tvoje číslo, stejně jak to máme s kluky. Nebude tě moct kontaktovat. Nijak. Jestli opravdu nechceš ji vidět, tak já ti to vyvracet nebudu, spíš naopak. Hlavně se už uklidni a neplač. Ničí mě to." Zaraženě, nejistě pohlédla do mých očí. Možná kdyby nebouchly dveře, možná kdyby nezavolal Niall ať se uráčíme vrátit, tak bych ji políbil. Místo toho jsem jen poraženecky omotal ruku kolem jejich ramen a odváděl ji do tepla.

Jenže tak lehký to nebylo. Další den byl pátek a Sky byl u mých rodičů, chtěl jsem Skyler vrátit to vše, co pro mě udělala. Odjížděli jsme na víkend za Brighton. Do malého penzionu, kousek od Seven Sisters. Obsah mé tašky ukrýval i malou krabičku, s dárkem pro ni. Seběhli jsme několik schodů, co vedli do domu s byty v jedné, soukromé ulici a zamířili k autu. Vypadala uvolněněji, oproti včerejšku. Usnula mi v autě cestou domů. Harry, který bydlí od nás jen dva bloky se nabídl, že pojede se mnou sem, odnesl domů Skye, já Skyler. Neprobrala se ani ve chvíli, kdy jsem ji zbavil oblečení a ponechal ji jen to spodní. U snídaně měla tváře načervenalé, ale nic neříkala a já ji nechtěl uvádět do rozpaků.

„Těšíš se?" „Jako malá! Vždycky jsem se tam chtěla podívat." Culila se a poskakovala rozverně po chodníku. Dvacet let by ji nikdo netipoval. „Užijeme si to." Zasmál jsem se a otevřel kufr u auta. Podala mi tašku a zamířila ke dveřím.

„Skyler!" Nakrčila čelo a otočila se. Nějaká žena, homeless podle vzezření se zvedala ze zídky. V první řadě jsem nechápal, jak se sem dostala a v tý druhý mi došlo, že je to špatně. „Holčičko moje!" hnala se k ní, Sky šokovaně ustoupila a narazila mi do hrudi. Překvapeně mi pohlédla do očí, ještě před chvílí jsem byl na druhé straně auta... „Přejete si?" zastavil jsem její ruce rukou.

Zaraženě mi pohlédla do očí. „Chci mluvit se svou dcerou, chlapče!" „Má máma zemřela, před rokem. Vás neznám a nechci s vámi mluvit." Ukázala ji záda, v pěstích mi žmoulala tričko a stále víc a víc se ke mně tiskla. „Skyler, prosím!" „Ani jeden netušíme, kdo jste. Neslyšela jste? Její máma je mrtvá. Dejte nám pokoj." „S tebou se nikdo nebaví!" vyštěkla, začínal se ve mně zvedat vztek. Myslel jsem, že si užijeme krásný víkend, místo toho jsem tak nějak počítal se slzavým údolím.

„Je mi líto, ale když mluvíte s ní, tak i se mnou." „A ty si jako kdo? Její nabíječ?!" uchechtla se. „No dobře sis vybrala, soukromá ulice, drahé auto... Evidentně máš moje geny." „Ano, jsem její přítel a pokud si myslíte, že je to otázka peněz, tak nic nevíte. Sbohem." Strčil jsem Sky do auta. Ta kreatura, ano, kreatura - feťák a alkoholik od pohledu - se je ihned pokoušela otevřít. Uzamkl jsem její dveře, posadil se na místo řidiče. „Připoutej se." Mlčky kývla, polykala slzy a odmítala se podívat vlevo.

Cesta skrz Londýn probíhala v tichu. Na můj opakovaný dotaz, že se můžeme vrátit domů, nebo jet k rodičům, stále vrtěla záporně hlavou.

„Už chápu, proč jsi nechtěla, abych dal malého k adopci." Konečně se rozpovídala a po pár řečech o tom, co budeme dělat, padlo zase tíživé ticho. „Musíme se o tom bavit?" „Ne, jen když budeš chtít ty sama. Jen jsem chtěl, abys to věděla. Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za všechno, co pro mě a Skye děláš." „Děkuješ mi pořád." Naklonila hlavu a pousmála se, konečně! „Ale pořád je to málo." „Ne, není. Je to víc než dost." S váhavostí jsem upustil řadící páku, a položil ji dlaň na stehno. Chvíli si ji prohlížela a pak na ni položila tu svou. Propletli jsme prsty a já si pro daný okamžik připadal úplný. Jakoby Sophie byla najednou tady, a přísahal bych, že ve zpětném zrcátku jsem zahlédl její oči, které mrkly.

Okolí se pomalu probouzelo k životu. Zbytky sněhu se povalovaly po trávě na útesu. Příboj narážel do skalisek, foukalo, její vlasy, částečně skryté pod čapkou zuřivě poletovaly ve vichru. Stanuli jsme na jeho samotném okraji. Pod námi řádilo moře, omývalo skaliska a ukazovalo svou mocnou sílu. Stoupl jsem si za její záda, uvolněně se o mě opřela. Objal jsem ji, bradou se opřel o její hlavu. Posunula ruku a propletla s tou mojí prsty. „Děkuju." „Za co?" „Za tohle. Je tu krásně. Vlastně... Za to všechno." „Nemáš proč děkovat, to já... Nebýt tebe, nebylo by to teď takový, jaký je. Ukázalas mi, že mám důvod proč žít, že mám pro koho žít. Zase je to dobrý." Pousmál jsem se nefalšovaně. „Sky na tebe bude jednou pyšný. Udělal si dobře, že ses ho nevzdal. Jsi ten nejlepší táta, jakého si každé dítě může přát." „Nebýt tebe, udělal bych to..." Zápasil jsem sám se sebou. Moje srdce toužilo po tom, abych ta dvě slova řekl nahlas, mozek odmítal. Ne proto, že by to bylo špatné ale proto, že jsem se podvědomě bál její reakce.

„Liame?" „Ano?" „Myslíš, že teď už to s malým zvládneš?" „Kam tím míříš?" Dech i tep se mi zrychlil. Přišlo mi, že mám i teplotu. Celé tělo mi zachvátilo až nechutné teplo. „Měla bych se postavit na vlastní nohy. Živíš mě, nic po mně nechceš a je mi to blbé. Už od začátku ale... Čím déle jsme spolu, tím je to horší. Je mi to trapné a... Chci začít nový život."