𝑹𝒆𝒅 𝑾𝒊𝒏𝒆 | Alcina Dimitrescu

𝟕|𝑾𝒐𝒓𝒓𝒚

•Ruby POV•
Tři dny utrpení. To byla doba, kdy jsem neměla o Alcině jedinou informaci. Vůbec nic. Ani jedna zpráva nebo hovor. Nic. Byly to také dvě noci prakticky beze spánku. Hlava mi pracovala celý den a celou noc bez přestání. Nebyla snad jediná chvíle, kdy bych na ni nemyslela. Pokaždé, když mi zazvonil telefon, jsem se už radovala, že je to Alcina ale vždy to byli maximální moji přátele. Sice jsem je slyšela ráda ale teď jsem chtěla slyšet úplně někoho jiného. Proto mě ve středu zvonek dost překvapil. Šla jsem otevřít a u dveří stál Jeremy.
,,Dobrý den slečno Trace. Madam Dimitrescu si žádá vaši přítomnost u sebe doma." Řekl monotónním hlasem. Zírala jsem na něj a nevěděla jestli se mám radovat, nebo být naštvaná, že poslala jeho a nepřijela sama.
,,Teď?" Zeptala jsem se a Jeremy jen přikývl na souhlas.
,,Obléknu se a přijdu dolu." Na odpověď jsem nečekala a zavřela před ním dveře, abych se mohla jít převléknout. Vzala jsem si jen černé kalhoty s rolákem a víc to neřešila, nechtěla jsem vypadat moc nadšeně.

Cestou jsme si s Jeremym nic neřekli. Věděla jsem, že nemá cenu se ho na něco ptát, protože by mi stejně nic neřekl. Zajímalo mě, co mi jako Alcina bude říkat a jak mi celou tu situaci vysvětlí. Brzy jsme zase projížděli velkou železnou branou s erbem Dimitrescu. Začínala jsem být trochu nervózní z celé té situace, že teď uvidím Alcinu. Dveře mi otevřel stejný muž jako minule a řekl mi, že Alcina je ve své kanceláři, která je v přízemí. Poděkovala jsem mu a pomalu vyrazila za ní.
Zaklepala jsem na dveře a čekala až mě pustí dovnitř.
,,Pojď dovnitř." Uslyšela jsem tlumeně.

Při vstupu jsem spatřila Alcinu, která seděla za svým stolem. Okamžitě vstala, když jsem zavřela dveře a otočila se čelem k ní.
,,Moc mě to mrzí Draga mea." Začala ale já ji hned zastavila.
,,Máš vůbec ponětí, jak moc jsem se o tebe bála! Volala jsem ti, psala, ale ty jsi nebyla schopná mi na nic odpovědět! Celou dobu pořádně nespím, protože na tebe neustále myslím a přemýšlím, co se tady stalo, když jsem odjela. Ještě k tomu zamnou pošleš někoho jiného, aby mě sem přivezl a nejsi schopná ani přijet sama. Když stál Jeremy mezi dveřmi přišla jsem si jako nějaká zásilka, kterou má za úkol doručit. " Z očí my tekly slzy proudem a já se je ani nesnažila zastavit. Nevěděla jsem jestli je to kvůli tomu vzteku, nebo z radosti, že ji vidím a vím, že je v pořádku.
,,Prosím drahá, nech mě ti to vysvětlit." Přešla ke mně a pokusila se mě pohladit po tváři ale já ustoupila dál od ní.
,,Tak dělej." Řekla jsem hrubě ale v tuhle chvíli mi to bylo jedno.
,,Celé dva dny sem jezdily něco prošetřovat a hledat nějaké důkazy o tom, že bych lhala. Opravdu jsem se ti chtěla ozvat ale riskovat jsem to nechtěla, mohla by jsi z toho mít hrozně moc problémů. Slibuji, že ti ten čas vynahradím, jen mi dej šanci prosím." Nevěděla jsem, co mám dělat. Srdce mi říkalo ať ji obejmu a zůstanu bezpečně v její náruči ale zároveň mi hlava říkala, abych jí jednu vrazila. Když se ke mně znovu pokusila přiblížit srdce vyhrálo. Nechala jsem si od ní utřít slzy a pak se i obejmout. Celou dobu, co jsme takhle byly, mi Alcina šeptala, jak ji to mrzí, že mi to vynahradí a hlavně, že už se to nebude opakovat. Po dlouhé době jsem se konečně cítila klidná a v bezpečí.

,,Jedla jsi už?" Zeptala se a trochu naše těla oddělila, aby se mi mohla podívat do očí. Když jsem jí řekla, že ještě ne, dovedla mě k židli, která byla u jejího masivního stolu. Oznámila mi ať počkám, že nám přinese jídlo. Během pár minut se vrátila i s dvěmi talíři, na kterých byly klasické špagety s nějakou omáčkou. Nebylo to nic luxusního ale bylo to opravdu výborně naservírované. Alcina jeden položila i s příborem přede mne a když se posadila na svoji židli, popřála mi dobrou chuť. Jídlo bylo opravdu výborné, neuvěřitelně jsem si ho vychutnala hlavně po tom, co jsem si doma vařila to nejjednodušší jídlo, protože jsem na víc neměla energii.
,,Přemýšlela jsi o práci?" Zeptala se, když jako první dojedla své jídlo.
,,Moc ne. Vůbec nevím, co bych mohla nebo chtěla dělat." Odpověděla jsem.
,,Tak se s tím teď ani netrap pomůžu ti a klidně to zařídím." Uklidnila mě.

•Alciny POV•
Nejdřív jsem byla zdrcená, když se Ruby odtáhla od mého doteku ale naštěstí už to podruhé neudělala. Byla jsem odhodlaná jí vše oplatit za jakoukoliv cenu. Nad její práci jsem už taky přemýšlela, napadla mě Donna Beneviento. Znala jsem se s ní už strašně dlouho, byla to úžasná milá žena, která vyráběla šperky. Nikdy to neměla jako nějakou velkou firmu, kde by pracovalo více lidí. Pro ni to byl vždy koníček, který se jí nakonec stal i prací. Vše si vyráběla sama ale objednávek je čím dál tím víc a už to přestává stíhat, a proto by se jí Ruby mohla hodit, aby jí takové věci vyřizovala. Teď jsem to s ní ale víc řešit nechtěla.

,,Budou po tobě ještě něco chtít?" Optala se Ruby, když konečně dojedla své jídlo.
,,Budou si teď na mne dávat pozor. Určitě se teď budou soustředit na celou mou společnost." Věděla jsem, že tahle celá situace jen tak neustane a bude mi to dělat problémy delší dobu. Včera jsem se z toho vykecala jen tak tak. Když se mě ptali, kde se mé víno vzalo, tak daleko za hranicemi, celou dobu jsem jim tvrdila, že netuším. Samozřejmě mi argumentovali, že se s Karlem znám ale přesně, jak mi řekl Karl do telefonu, vždy jsem jim řekla ať se na to zeptají jeho. Neustále jsem jim opakovala, že někdo jako já přece nemá zapotřebí převážet nelegálně víno za hranice. Musela jsem si teď hlavně dávat pozor to bylo jasné a hlavně být dál v kontaktu s Karlem, aby to neprasklo.
,,Karlovi jsi o tom říkala?" Na její otázku jsem přikývla. Hned, jak ten večer odjeli jsem mu volala a vše mu dopodrobna převyprávěla. Oba jsme se schodli, že se budeme muset brzy tajně vidět. Museli jsme vymyslet, co udělat, aby to vyšumělo. Jediná výhoda byla, že v tom byl Karl přeborník, už dřív měl nějaké problémy a vždy to dokázal hodit na někoho jiného, aniž by se to někdy zjistilo. Náš malý rozhovor ale přerušilo zvonění telefonu. Ruby se omluvila a zvedla to.

,,Ano Mirando." Při vyslovení jména té ženy jsem musela vzteky zatnout pěst. Na vyrazí Ruby jsem mohla poznat, jak je jí komunikace s ní nepříjemná.
,,Ne nedám. Nechci s tebou mít už nic společného." Bylo mi hned jasné, co Miranda chce. Určitě se jí hrozně omlouvala, že to přehnala a Ruby se má vrátit do práce a dát ji ještě jednu šanci.
,,Dej to nahlas." Zašeptala jsem, aby to Miranda neslyšela. Ruby tak bez námitek učinila a mobil položila na stůl.
,,Obě víme, že když mě poslechneš sama, tak to bude bez větších problémů ale jestli ne tak si to budeš dělat jen zbytečně těžší a složitější." Tohle vyhrožování se mi rozhodně nelíbilo a kdyby si Miranda nemyslela, že je teď Ruby sama už bych po ní vyletěla. Co si o sobě vůbec myslela.
,,Už tě nemusím poslouchat." Řekla Ruby tvrdě a já se na ni souhlasně usmála.
,,Jak myslíš." S těmi slovy zavěsila.
,,Jestli něco zkusí a bude dělat opravdu problémy, chci, abys mi to hned oznámila." Řekla jsem jí okamžitě. Ruby mi to odsouhlasila a poděkovala mi.

K večeru jsem ji odvezla domu a ještě jednou se jí za vše omluvila. Naštěstí už se ani moc nezlobila a dokonce mi na rozloučenou dala jemný polibek, než jsme se rozešly každá svou cestou. Byla jsem ráda, že má takovou trpělivost, protože semnou ji bude potřebovat hodně.

1350 slov
Votes a komentáře potěší. Další v neděli. 🩷