Dad and Daughter

eighty nine

River

Měla jsem v sobě tolik bolesti, která mě drtila zevnitř. Prosila jsem samu sebe, přemlouvala se, abych vydržela, abych to zvládla, ale nakonec jsem podlehla. Všechno se hromadilo a já už nemohla dál. Ve zbrojnici jsem našla jeden z menších nožíků a zamířila do koupelny, kde jsem se zamkla. Jakmile jsem otočila klíčem, propukla jsem v hysterický pláč.

Sundala jsem si kalhoty, a aniž bych nad tím přemýšlela, začala jsem. S každým zářezem přicházela na chvilku úleva, ostrá bolest přebíjela tu vnitřní. Ale pak se to vymklo kontrole. Přestala jsem přemýšlet a stehna jsem si pořezala víc, než bych kdy mohla schovat.

Seděla jsem tam, omámená, neschopná se pohnout. "Sakra, co to dělám" Zanadávala jsem, odhodila nůž a zastavila krvácení. Nasadila jsem si kalhoty a přes veškerou bolest jsem se rozhodla jít za tátou. Nevěděla jsem, co jiného dělat.

Došla jsem ke dveřím jeho kanceláře, když z nich vyšel Louis. Vypadal rozzuřeně, skoro vzteky bez sebe. Jakmile mě uviděl, jeho výraz se změnil. Prudce za sebou zavřel dveře a rychle ke mně přikročil. "Riv, co se děje?" Položil mi ruce na ramena a snažil se mi podívat do očí. Já jsem ale z jeho dotyku setřásla ruce. "Musím s ním mluvit" řekla jsem.

"No... Riv, teď tam nechoď. Něco tam řeší" odpověděl, a když jsem viděla jeho falešný úsměv, popadl mě vztek. Věděl něco, co já ne. "Říkal mi, že můžu kdykoliv dovnitř!" Řekla jsem a zamračila se. Byla jsem jediná, kdo mohl dovnitř vždy, i když šlo o důležité věci. "Riv, teď to opravdu nejde" zopakoval Louis naléhavě. "Řeknu Dmitrimu, ať tě vezme domů" Pokusil se mě znovu odtáhnout pryč, ale já se mu vysmekla. Bez váhání jsem otevřela dveře kanceláře.

To, co jsem uvnitř viděla, mě zasáhlo jako rána pěstí. Leo i táta se skláněli nad stolem, kde byly nachystané bílé čáry. Oba už něco vdechli, protože dvě už byly jen zbytky. V ten okamžik jsem přestala dýchat. V krku mi vyschlo, srdce mi bušilo jako splašené.

Táta zvedl hlavu a jeho nos byl špinavý bílým práškem. Když mě uviděl, ztuhl. Jeho výraz se změnil z naštvaného na vyděšeného. "Riv, já..." koktal, ale já ho přerušila. "Tati, co to děláš?" vykřikla jsem zoufale. "Ty..." hlas mi selhal. Oči se mi zalily slzami a já nevěděla, jestli je to vztek nebo zklamání. Udělala jsem krok dozadu a snažila se nadechnout.

On na mě zíral, jako by se právě probudil z noční můry. "Riv já... mám to pod kontrolou. Sedni si ano? Vysvětlím ti to" pokusil se mě uklidnit, ale jeho hlas zněl nejistě, což mě jen víc rozzuřilo. "Pod kontrolou?!" Zasmála jsem se. "Děláš si ze mě srandu, podívej se na sebe jsi jak nějaký feťák!  Co jsi to udělal?" Zavzlykala jsem.

Táta se nadechl, jako by chtěl něco říct, ale neřekl. Zůstala jsem na místě, svírající pěstmi látku své mikiny. Oči mi znovu zaplavily slzy, tentokrát slzy čirého zoufalství. Nemohla jsem se hnout.

"Riv, přísahám ti že to nic není... přísahám" zašeptal táta a přešel ke mně. Ale já už neměla sílu na to mu věřit. Chytl mě za tvář a lehce se usmál. "Nesahej na mě" odsekla jsem a konečně odstoupila "Jsi stejný lhář jako matka. Nevím co se stalo s mým tátou. Protože ty už nejsi stejný jako dřív, už to nejsi ty"

On se po těch slovech zoufale podíval do mých očích. Byla to nejhorší věc, jakou jsem kdy řekla, ale nehodlala jsem to vzít zpátky, protože jsem to tak cítila. Louis mě chytil za ruku, když jsem odešla zpátky ke dveřím. "Jedeme domů" řekl tvrdě a rychle mě táhl pryč. Zatáhl mě do auta a rychle odjel.

V autě bylo hrozné ticho, až jsem to nevydržela. "Jak jste mi to mohli tajit?" vyprskla jsem na něj, ruka se mi třásla, když jsem si nervózně hrála s rukávem mikiny. Louis si povzdechl. "Riv, snažili jsme se ho zastavit. Říkali jsme mu, aby toho nechal, ale neposlechl nás" odpověděl tiše, ale já v jeho hlase cítila lítost.

"Proč jste mi nic neřekli?!" vykřikla jsem znovu, tentokrát zoufale. Tolik bolesti, tolik lží. Celé týdny jsem žila v nevědomosti, zatímco můj vlastní otec ničil sám sebe. "Věděli jsme, jak moc to nenávidíš Riv. Nechtěli jsme tě zatěžovat dalšími problémy" odpověděl Louis. "Bylo to těžké pro nás všechny" Dodal.

"Jak dlouho?" zeptala jsem se. "Co víme, tak od L.A." přiznal. Jen jsem si povzdechla a mlčela. Neměla jsem už sílu bojovat.

Když jsme dorazili domů, okamžitě jsem vystoupila z auta a utíkala do svého pokoje, kde jsem se zamkla. Sjela jsem po dveřích na podlahu a znovu se rozplakala. Nemůžu ani popsat, co teď cítím. Tolik věcí se stalo během posledního měsíce, že už je nedokážu zpracovat. Chtěla jsem být sama. Když mi nikdo nechce říct, co se děje, budu mlčet také.

Napsala jsem Yoongimu zprávu, že chci být pár dní sama, a přestala jsem odpovídat všem. Zůstala jsem jen já a moje bolest, která byla každým dnem větší a větší.