Dad and Daughter

fifthy one

River

O týden později jsem už necítila nic, díky práškům. Všechny léky mi kromě něčeho na tlumení bolesti vzali, takže jsem už mohla fungovat normálně.
Ráno jsem se vzbudila a byla jsem překvapená, že jsem měla vedle sebe Yoongiho, protože včera v noci tady byl ještě táta. Byla jsem celkem zklamaná, že tady není. Yoongi si všiml, že jsem vzhůru, a tak vypl televizi a otočil se na mě. "Dobré ráno" usmál se a věnoval mi polibek na čelo. Úsměv jsem mu oplatila a pomalu si sedla. "Kde je táta?" Yoongi si povzdechl a dal mi pramen vlasů za ucho.

"Jsou teď mimo město, včera večer něco naléhavého zjistili, a tak museli odjet" řekl. Všechno je naléhavé, ale jeho slib naléhavý není. Yoongi si všiml, že jsem zklamaná, a tak mě jemně objal. "Já vím že tě to mrzí, ale tohle bylo moc důležité" řekl. Jen jsem přikývla. "Všechno je důležitější než já" řekla jsem. "To není pravda" řekl Yoongi a sedl si přede mě.  "Půjdu se umýt" chtěla jsem změnit téma. Yoongi přikývl a pomohl mi zvednout.

Osprchovala jsem se, a pak jsem se oblékla do bílého body a černých tepláků. Po ranní hygieně mi Yoongi pomohl si sednout do obýváku, kde mi udělal teplý čaj a dal mi trochu cerealií. Kolem 10 přišel Peter, který mi léky na bolest a hned po nich jsem na chvíli usla.  Vzbudil mě až hluk, který způsobil Yoongi. "Promiň Jagi, chtěl jsem udělat něco dobrého na oběd" přišel ke mě a dal mi pusu na čelo.

"To nic" usmála jsem se na něj. "Co děláš dobrého?" posadila jsem se a nohy si položila na Yoongiho stehna. Yoongi se usmál. "Rýži a kuřecí maso" Yoongiho jídlo bylo nejlepší. "Dobře" usmála jsem se. "Nevíš kdy se táta vrátí?" zeptala jsem se ho. On pokrčil rameny. "Nevím jagi, ale asi později" řekl a pohladil mě po stehně. Lehce jsem si povzdechla. "Půjdu dodělat to jídlo" Yoongi se pousmál, než opatrně nadzvedl svoje nohy a odešel zpět do kuchyně.

Napsala jsem Louisovi, protože on jediný mi vždy odepíše. Během několika minut mi přišla zpráva, že jsou někde dvě hodiny od nás a že táta je protivný. "Tady máš" vyrušil mě Yoongi, který právě přede mě postavil talíř s jídlem. Poděkovala jsem a vrhla se na to. Jídlo bylo jako vždy vynikající. Teď už jsem ležela Yoongimu na hrudi a bojovala sama se sebou, abych neusla.

"Jestli jsi unavená tak spi, já tě nechám" zasmál se. Nechtěla jsem ho ale tady nechat jen tak, takže jsem se snažila neusnout. Když viděl že stále bojuji, tak se zasmál s začal mě hladit po ramenu, což vůbec nepomohlo, takže jsem usla.

Vzbudila jsem se kvůli hluku. Když jsem otevřela oči, viděla jsem tátu, který se hádal s někým přes telefon.
Sedla jsem si a rozhlédla se po místnosti, protože jsem nemohla najít Yoongiho. Když jsem ho nikde nenašla, tak jsem se podívala na tátu, který křičel na nějakýho muže přes telefon. Byl ke mě zády, takže nevěděl, že jsem vzhůru. "Ty zkurvenče koukej ho najít, nebo se postarám o to, aby se tvoje zkurvená sestra nedožila zítřka!" zakřičel a típl telefon. Promnul si spánky a otočil se.

Trochu se lekl, když mě tam viděl sedět. "Promiň zlato, moc jsem křičel že?" přišel ke mně a sedl si vedle mě. "Trochu" odpověděla jsem. Táta se usmál a podepřel si hlavu. "Jsi unavený" měl černý kruhy pod očima. Táta byl hrozný workoholic, nevěděl, kdy má dost. On se znova pousmál a zakroutil hlavou. "Nejsem" řekl. "Ale jsi" opřela jsem se o jeho hruď a začala si hrát s jeho řetízkem. "Možná jen trochu" řekl a dal mi pusu do vlasů. "Jak ti je?" zeptal se.

"Už dobře, ani mě to už nebolí" řekla jsem. "Jedla si?" Já přikývla a stále jsem věnovala pozornost jeho řetízku, který se sice za celý můj život nezměnil, ale za to mě pořad uklidňoval. "Co chceš dělat s tou školou?" zeptal se mě. Nějak jsem na to úplně zapomněla. Narovnala jsem se a podívala se na něho.
Pokrčila jsem rameny a doufala, že to nechá být. Ale táta je táta. "Tos mi toho teda řekla" zasmál se.

"Víš, že mi můžeš říct všechno" řekl. Od malička mi to říkal. Mezi námi nikdy nebylo žádné tajemství. Táta mě vždycky v jakékoli situaci podržel, ať už byla špatná, nebo to byla nejlepší věc mého života. Vždycky byl na mojí straně. Nikdy mě nenechal ve štichu, vždycky mě bránil. Byl schopný se hádat s ředitelkou, když mě přistihli, jak jsem jednou opsala test.

"Já vím" usmála jsem se. "Nevím co s tím. Asi bych chtěla zůstat tam kde jsem, ale zároveň tam nechci chodit" řekla jsem a začala si hrát s prsty. "Jak to myslíš?" zvedl mi hlavu abych se dívala na něho. "Lidi ve škole se mě buď bojí a nebo mě nesnáší. Jsem tam sama" řekla jsem a pohled jsem vrátila zpět na jeho řetízek.