Osamělý stín

Tok mých myšlenek

Viděl v tom něco smyslného, jakým stylem držela svůj brk když si dělala poznámky.
Své divoce kudrnaté vlasy měla stažené do copu, pouze pár neposedných pramínků se jí uvolnilo, a splývalo lehce kolem jejího obličeje.
Nikdy by neřekl, že zrovna on bude patřit mezi ty troufalé lidi co obdivovali něčí krásu, ale když došlo na slečnu Grangerovou, byla to úplně jiná povídka.
Jeho tok myšlenek se rozplynul ve chvíli kdy se její dlouhé řasy zachvěli, a její zrak spočinul na jeho tváři. Oříškové oči zářily jako hvězdy na noční obloze, krásná tvář a jemné rysy které ovšem neseděli k úšklebku který se objevil v koutku jejích úst.

Jeho zrak se přemístil na drobné prsty kterými si přejela od čelisti ke krku, byl to letmý dotyk, za to však velice rozptylující.
Na sucho se donutil polknout, posledních pár dnů začal pochybovat o své morálce.
Nikdy nebyl jeden z těch mužů kteří přemýšleli nad ženami, v jakémkoliv smyslu, jediné city které kdy k jedné choval, byli hluboko pohřbené a dávno zapomenuté.
Když došlo na jednu z těch chvil kdy toužil i po jiné společnosti, než byla jeho ruka nebo ledová sprcha, věděl moc dobře kam si může za pár galeonů zajít. Tělesná touha stejně jako emocionální ho nijak nebrala, sám nechápal co to s ním v poslední době je. Kdyby kdokoliv dokázal prolomit jeho bariéru, a zadívat se do proudu jeho myšlenek, okamžitě by sprovodily celou jeho existenci ze světa.
Nikdy by ho nenapadlo takhle přemýšlet nad svojí vlastní studentkou, zvlášť když ta studentka byla slečna všechno vím a všechno znám. Zatracená Nebelvírská princezna, která by se kolikrát hodila do jeho vlastní koleje než do Nebelvíru, dokázala být pěkně jedovatá.

Pravda byla že nevěděla úplně vše, sama si toho byla vědoma jak sám ne jednou zjistil. Byli i chvíle kdy ji sám obdivoval, dokázala to totiž přiznat, ne každý by to udělal.
Od čtvrtého ročníku se její chování rapidně změnilo, stejně jako tok jejích myšlenek.
Ne že by měl nějaké právo se do nich dívat, ale jako profesor který měl přeci na starosti blaho a zdraví svých studentů....jak patetické nutno podotknout.
Musel se ujistit, že slečna Grangerová byla v pořádku, zvlášť po tom incidentu co se stal minulý rok na ministerstvu.
Přes rty se mu minul jemný úsměv když si vzpomněl jak se o ní i přes svojí nechuť postaral.
Dolohova kletba mohla být smrtelná kdyby potají nezasáhnul, ještě teď si pamatuje její zkřivený výraz když jí kletba zasáhla do žeber.

"Teď se vás dotknu slečno Grangerová...." Černé oči se zadívali do jejích když jedním ladným pohybem roztrhnul celé její triko.
"Doufám, že mi to odpustíte." Dodal s úšklebkem, nepatrně sebou škubla, její oči však byli prázdné, sledovali ho bez jakékoliv emoce. Jako kdyby ani nebyla při smyslech, přitom věděl že byla. Cítil její puls, její kůže ho hřála na prstech když se jí dotknul, a i přesto že zase pomalu začala ztrácet vědomí, její oči neopustily jeho tvář dokud se sami nezavřeli.
Pronesl pár uzdravujících kouzel, prsty přejel přes poškozené místo. Její pokožka byla tak hebká, donutil se sám polknout.
Rychle potřásl hlavou, tohle je to poslední na co potřeboval zrovna myslet, musí jí dát dokupy a dostat zpět do školy.
Zlobu Temného Pána cítil na míle daleko, a času neměl moc na zbyt, měla štěstí že byla v jeho zorném poli, a taky jediná komu upřímně chtěl v tu chvíli pomoci, ostatní ho nezajímali.
Jizvu kterou mu způsobila jedním ze svých kouzel během toho všeho, si s ní vyřídí později až bude při smyslech, moc dobře věděl že ho pod jeho maskou smrtijeda poznala.
A ona to věděla taky.

Z jeho myšlenek ho vyrušilo hlasité mluvení a smích, už se chystal na to srazit pár bodů za neukázněné chování, když si uvědomil že jeho druhá hodina skončila.
Opravdu byl mimo tak dlouho? Byl unavený víc než normálně, a její přítomnost mu taky zrovna moc nepomáhala. Rozptylovala ho víc než normálně, a to se mu moc nelíbilo.
Nikomu nevěnoval ani pohled, jako vždy stál hrdě opřený o svůj profesorský stůl, když mu ostatní ve spěchu odevzdávali své hotové lektvary.

"Chtěla bych podat stížnost pane profesore." Ozvalo se vedle jeho ucha, když ta malá na pohled nevinná Nebelvírka odevzdala svůj lektvar.

"Opravdu, a na co jestli se vás mohu zeptat slečno Grangerová?" Nadechl se jejího parfému, voněla jako růže a vanilka, jeho černé obočí vystřelilo nahoru, odpověď věděl ještě dřív než se zeptal.
"Na vaše hodiny, poslední dobou jste až moc uzavřený do sebe, nevím co se vám honí hlavou." Díky bohu za to pomyslel si rychle, a překvapeně sledoval jak našpulila své plné rty.
"Ale nejsem s vámi spokojená, co se lektvarů týče potřebuji jednu z nejlepších známek, a jelikož je velice těžké vás potěšit." Pokračovala neúnavně zatímco on za zády pevně svíral ruce v pěst.
"Měl byste se dát dokupy, nebo ze své pozice odstoupit." Byl rád že v tu chvíli svojí pusu zavřela, jinak by jí ten neposedný jazyk ukousnul.

"Netušil jsem že je ve vaší pravomoci mi říkat jak mám své hodiny vést, možná byste mě ale mohla poučit vy sama. Přeci jenom jste známá tím že všechno víte a znáte, i když o tom dost často pochybuji, musím uznat že jste mě dost zklamala slečno Grangerová." Založil si ruce na prsou, na rtech mu hrál výsměšný úsměv, momentálně se opravdu dobře bavil.
"Vaše tělo je možná vyspělé, za to vaše myšlení je poněkud pozadu, teď když mě omluvíte půjdu oznámkovat vaše lektvary." Jako naschvál zvedl její lahvičku a prozkoumal ji.
"Už teď vám mohu říci že ta vaše dobrá nebude, barva není taková jaká by měla být." Skoro až líně se na ni zadíval, přesně v tu samou chvíli se jí v očích objevila ta známá vzpurná Nebelvírská povaha.

"A mimochodem." Jedním krokem se objevil u ní, byla tak drobná oproti němu, chvíli sledovala linii knoflíků na jeho hrudi, než se odvážila zaklonit hlavu a podívat se mu do tváře.
"Vysloužila jste si školní trest, dnes v osm večer a neopovažujte se přijít pozdě." Byla jediná kdo vždy přišel na čas nebo ještě dříve, ale její reakce byli přesně takové jaké čekal. Nečekal na její odpověď, na podpatku se otočil a odešel z učebny.