Osamělý stín

Plán vychází skvěle

Tmavá ložnice byla osvětlená jen jednou svíčkou která byla postavená na nočním stolku, jeho mladá milenka ležela pod ním, na sobě stále měla svojí školní uniformu, která mu připomínala jak zvrácený doopravdy je, a že ona je jeho studentkou. Celá ta myšlenka ho ale nijak netrápila, spíš ho nesmírně vzrušovala, ale ne tak jako její další slova.

"Líbí se mi když se mě dotýkáš." Natáhla ruku a vzala jeho tvář do svých třesoucích se dlaní, její oříškové oči neopustily jeho tvář, špičkou jazyka si přejela po spodním rtu.
"Miluji způsob jakým mě líbáš." Vtiskla mu na nehybné rty jemný ale zároveň rozpálený polibek, který ho donutil se jemně usmát.

"Líbí se mi, jak se díky tobě cítím." Znovu ho políbila, a jeho rty zůstaly na bolestně dlouhou táhlou chvíli nehybné jako kámen, jak ho její slova hluboce zasáhla. Jeho srdce tlouklo rychleji než obvykle, prsty na jejích bocích pevně sevřel a hrubě si ji přitáhl blíž k sobě. Nenechal ji říct ani slovo, jeho rty zaútočily na její, prudce, hladově a vášnivě. Z jejích rtů unikl přidušený vzlyk, když ji nečekaně kousl do spodního rtu.

"Myslíš to vážně?" Zašeptal chraplavým hlasem tiše mezi polibky, chtěl to slyšet, musel to slyšet, potřeboval to jako kyslík k dýchání.

"Cože?" Zamumlala blaženě mezi steny, jeho rty putovali po celé délce jejího hebkého krku, a zanechávali za sebou malé milostné kousance.
Jeho rty opustily její krk, a černé oči se vzrušeně zadívali do těch jejích.

"Myslela jsi to vážně, když jsi říkala, že se ti líbí jakým stylem tě líbám?" Jeho ústa se znovu přisála na to citlivé místo na levé straně jejího krku, tam pod čelistí, kde jí zrychleně pulzoval tep jejího srdce, oči měla zavřené a zrychleně dýchala.

"A-ano." Podařilo se jí vykoktat, rukama jí vklouzl pod vlněný svetr, prohla se jako luk proti jeho dotyku. Jeho velké zkušené ruce našli zapínání od její podprsenky, a bez problému ho otevřeli.

"Líbí se ti, jak se tě dotýkám?" zašeptal znovu.
"Ano..." Byla její okamžitá odpověď, jeho rty se dali znovu do pohybu a zastavily se těsně u jejích úst. Nepolíbil jí hnedka, ale jen tak jí sledoval, její rty byli rudé a maličko nateklé, oči měla vzrušené a trpělivě čekala co udělá dál.

"Líbí se ti, jak se díky mně cítíš?" zašeptal chraptivě, sledoval jak si olízla své suché rty. "Líbí."
"Proč?" Tiše zavrčel, chytil ji v pase a přitáhl si ji k sobě ještě víc, lehce jí dostal nad sebe a sám se vzrušením jí sledoval. Zavrtěla se na něm nedočkavě, a on měl co dělat aby nezasténal, co to s ním ta mladá čarodějka prováděla?
"Proč?" Zopakoval znovu, nemohl z ní spustit oči, kravatu odhodila na stranu, a svetr který si sundala skončil na zemi vedle postele, stejně jako její rozdělaná podprsenka. Teprve teď mu věnovala svůj pohled, smyslně zavrněla boky, na chvíli si myslel že snad zešílí a vezme si jí hned na místě. Kousla se do rtu jakoby se téměř bála to říct nahlas, přesto mu ale dala odpověď.

"Protože jen díky tobě se cítím... tak.... tak...živá."

Další z těch zábav kdy měli smrtijedi volnou ruku, a mohli si užívat podle svého gusta, křik žen se ozýval všude kolem něj, a bohužel to nebyli jen ženy co slyšel.
Zvedl svojí sklenku s ohnivou whiskey ke rtům a jemně upil, tohle nebylo nic pro něho, proč by si měl užít s uřvaným mudlou když měl přímo pod nosem velice submisivní milenku.
Koutky mu lehce zacukali při vzpomínce na její lekci v koupelně, a poté v jejím vlastním pokoji, nemohl přeci dopustit aby mu na ní sáhl nějaký mladý červ z jakékoliv koleje.

"Severusi, jak se má náš malý projekt?"
Ozvalo se vedle něho, krátce se uklonil a věnoval svému pánovi velice spokojený úsměv.
"Podívejte se sám můj pane." Nabídl mu svoji mysl, a jako vždy mu ukázal vše co chtěl vidět, Hermiona toužící po jeho těle, její vzpurnost ale i zapálenost během jeho hodin, její submisivita k jeho osobě.
"Přesně jak jsem říkal, vidíš sám, ženy jsou naivní stvoření které nikdy nezklamou, ale musím uznat že na kolenou vypadá opravdu lákavě." Zasmál se pobaveně jeho pán, na chvíli ucítil malý bodavý osten žárlivosti, nikdy by se s nikým nedělil, neměl to v plánu, ona patřila jenom jemu.

"Nikdy jsem nepochyboval o vašich slovech můj pane." Řekl vděčně a znovu sklonil hlavu, Tomovi se pomalu vracela jeho plná síla, díky krvi a síle kterou bral jiným čarodějům, začal vypadat více lidsky, skoro podobně jako ten den kdy se s ním setkal úplně poprvé. Jen jeho tvář nesla známku stárnutí, a rudé oči zůstávali stále stejné, kruté bez jakékoliv známky emocí.
I přesto jak děsivý by stále někomu mohl přijít, byl velice pohledný ve své původní podobě, pohledný a silný, cítil sílu která doslova sála z jeho těla, ano Severus žárlil, chtěl to taky, chtěl tohle všechno a Temný Pán to moc dobře věděl.

"Věřím ti Severusi, a až nám tvá malá hračka pomůže vyhrát tuhle válku, budeš moji pravou rukou." Na krátkou chvíli se na něho překvapeně zadíval, taková čest a uznání, bylo to přesně to co chtěl celý svůj nicotný život.
"Lucius o to místo už dlouho usiluje jak jistě víš, ale nemá to co ty, a i když nepochybuji o jeho loajalitě ke mě, stále mě o ní nepřesvědčil tak jako ty. Osobně si nemyslím že by si to místo zasloužil, umí jen rozdávat rozkazy a jen čeká kdo co udělá za něj, aby mohl sklidit všechnu  smetanu, ačkoliv se to může zdát mazané já takové chování netoleruji." Řekl prostě, Lucius byl jeho přítel ale zároveň i rival, a teď to vypadalo že konečně Severus je ten kdo má poprvé na vrch.

"Nezklamu vás můj pane, Pottera vám sám předhodím k nohám a společně konečně zbavíme svět téhle špíny." Byl o tom sám přesvědčený proto to řekl, dosáhnou všeho a nic je nezastaví, hlavně jeho. Zadíval se do očí svého pána, byl plný odhodlání a bylo to na něm znát.
"Ja vás nezklamu můj pane." Lehce zvedl jeho ruku ke svým rtům, a políbil ho na prsten s rubínem který kdysi patřil Brumbálově matce, a který mu už na škole Tom odcizil. A neměl nijak v plánu mu ho vrátit, už mu neodpověděl, jen jeho krátký úsměv mu dal najevo, jak spokojený s ním jeho pán ve skutečnosti byl.

Když se k ránu vrátil do svých komnat, poprvé ve svém životě měl jasno, na rtech mu hrál jemný úsměv a cítil se plný energie. Byla neděle a až na pár lektvarů které bude muset později namíchat, měl pro sebe celý den, otevřel láhev s ohnivou whiskey a nalil si skleničku.
Jeho oči padli na velkou postel v jeho tmavé ložnici, nesnášel když musel spát sám, byli časy kdy se i tmy bál, přinášela mu noční můry ze kterých se často s křikem budil.
Ale teď s tím vším co ho v budoucnosti čeká, se už nemusel samoty tolik bát, vypil skleničku a nalil si další, jeho hlava byla prázdná, jediné na co myslel byla mladá žena s kudrnatými vlasy která mu tu teď chyběla.

"Slečna Grangerová." Zamumlal pro sebe s úšklebkem, prstem si přejel po rtu a zamyšleně se zadíval na kapičku likéru která mu zůstala na prstě.

"Hmm, ale ne na dlouho." Dopil obsah své druhé sklenky a postavil jí na mahagonový stolek vedle sebe, přeci jen paní Snapeová zní mnohem líp.